pátek 29. února 2008

Ty syčáci a agitační slogan k tomu

Dřív jsem na otázku: 'Proč je tráva zelená?' odpovídala kačero-donaldovskou odpovědí: 'protože kdyby byla červená, bylo by nám z ní asi špatně,' v domnění, že správná odpověď neexistuje. Teď dokonce vím i to, proč je obloha modrá a proč hadí nohy nemá had.

Včera jsem byla na Těch syčácích.

Se slovy: 'Smím prosit?' a žlutým papírkem v ruce jsem sklidila jejich podpisy a daruju je Peťce, která sbírá podpisy slavných lidí, i těch, které vůbec nezná.
Atmosféra na koncertě byla vynikající. Sešel se tam celý zlínský underground. (Namátkou: Paní, co mění barvu vlasů podle oblečení. K tomu jsme přišli, jelikož měla ve stejném fialovém odstínu mimo vlasů i nátělník. Moje malá sestra získala nového obdivovatele. Byl jím kofolou do mrtva opitý mexičan, který znal Ty syčáky osobně, ale oni jeho ne.) Spousta lidí měla batikované oblečení a spolu s Těma syčákama jsme všichni zpívali jejich bláznivé texty a napodobovali a vytvářeli zcela prapodivné taneční kreace.
Zkrátka včera byl ve Zlíně máj. Že ne?
(Moucha v dubnu.)
Taky jsem složila písničku. Jmenuje se: Kousek falunské uzenky a je sprostě ukradená Anně, Lise a Astrid Lingrenové. Jen jsme k ní se ségrou přidaly basy a vokály a pořádně ji tak vytuningovaly. Staneme se totiž slavné, když se to povedlo animované žábě, tak to vlastně máme jisté.
Dneska jsme se ve škole domluvili s Davidem, že si hned, jak se mu uzdraví noha a bude moct normálně chodit, namátkou vybereme o velké přestávce jednoho šťastlivce, kterého budeme sledovat dokud nezačne hodina. Cha.
Po škole jsme šla na výstavu pedagogických pracovníků UTB z multimediální komunikace. Mamka mě představila panu kreslíři Eliškovi. Na jeho výstavě jsem byla ve čtvrtek a byla jsem ohromená. Úplně jsem se klepala, když jsem se s ním bavila. Je to hrozně skromný člověk a říkal, že kreslení není nic, že je to jen tužka a papír a tím končí všechna kouzla.

A Baťovské moudro na závěr. (Proseděla jsem dneska u Baťovských reklam hodinový dolík v židličce. Poslední dobou si občas připadám důležitě.)

Na Bílé hoře,
sedláček oře.
Zoře to, a nebo nezoře?
Jak by to nemohl zorati,
když má boty od Bati!

středa 27. února 2008

Dneska jsem nabytější než králíček Duracel

Byla jsem na první hodině výtvarné teorie. Spolu se mnou tam byly další dvě holky a všechny nás zaskočilo hlavně to, že jsme se ocitly na hodině výtvarné teorie. T-E-O-R-I-E. Byla to sranda.
„Co je to umění? Co je to estetika? Jaký je mezi nimi vztah?“
(Nevím, to je jediná špatná odpověď. Nechci po vás tabulkou formulaci opsanou z taháku, chci jen abyste přemýšlely.)
Musím se pochválit, že já jsem přemýšlela. Pan architekt Čančík patří k neinteligentnějším lidem, které jsem kdy poznala. Bude pro mě velká čest naučit se dějiny umění od něj. A bude nás to učit prakticky, třeba když budeme probírat expresionismus, tak každá namalujeme vlastní expresionistický portrét. Awww.
(Odbočka, která mi vrtá hlavou:
Moje sestra během vyprávění používá jako slovní vatu slovo prostě. Vždycky se jí za to směju a vadí mi to. Ale není to nic proti Alče.
Měla strach z pana Čančíka. Měla z něj veliký strach. Větší než bývá ze zabijáckých doktorů. Možná to bylo tím, ale v každé větě řekla jakože totiž nevím. Jakože totiž nevím, jakože totiž nevím. Uf.
Konec odbočky.)
Po tom, co jsme prošli i dětským snem Heinricha Schliemanna, který si jako malý kluk řekl, že objeví Tróju a pak to taky udělal, (:D) jsem utíkala, co mi nohy stačily, na koncert mojí milované sestry, která se prostě bez prostě neobejde. No ale zpívá prostě skvěle.
(Po vystoupení k ní přišel její sbormistr a poznamenal, že to bylo milé, ale že kdyby zapojila mozek, tak by to bylo o třídu lepší. Zeptala jsem se proto, jak se zpívá mozkem a sbormistra otázka trošku vykolejila. )
Nakonec jsme i s maminkou, která během Zuzčiného zpěvu uronila ne jednu slzu, zakotvily v čajovně, maminka se plácla přes kapsu a koupila nám všem medovník.
A vyhrála jsem tu recitačku, zítra mi bude slavnostně před celou třídou předán diplom, škoda jen, že tam nebudu. (Musím pomoct mé nekreativní mamince s instalací výstavy.)

pondělí 25. února 2008

Které měsíce jsou nejkratší? (Ty prázdninové!)

Když se mě Míša dneska ptal, na co se těším odpověděla jsem takto:
1) Až půjdu ve středu do výtvarky.
2) Až půjdu ve čtvrtek do výtvarky.
3) Na prázdniny.
(Dneska jsem se o velké přestávce tak nudila, že jsem začala mazat tabuli.)

Nejdivnější kousek dneška na mě zakokrhal, když jsem šla domů. Zlín, relativně velké průmyslové město, a já jsem v něm dnes (poprvé) uslyšela kohouty. Byli dva. Je to divné.
Na pátek chystáme se spolužákama chemicko-pulčanovou smršť, tak doufám, že nás ze školy nevyrazí. :D
Jo a zítra jdu na recitační soutěž. Loni jsem vynechala, ale letos opět zazářím. Tak můžete držet pěsti. Třeba vyhraju propisku, moje červená už mi dopisuje. :P

Plán na následující večer: Uučit nudu spolákama, uoslavit nudu na oslavě narozenin, utancovat nudu v tanečních a nakonec uhousovat nudu Gregem.

sobota 23. února 2008

Malý princ naštěstí nelevituje

Mám za sebou prapodivnou noc. Noc filmových nadějí. Spát jsem šla až po tom, co jsem si nadělila asi třicet filmů, (z nichž se nám líbila slabá desítka a silná desítka se nám naopak extrémně nelíbila. Dokonce, když se konečně objevily ve filmu o levitujícím děvčátku závěrečné titulky, všichni jsme zatleskali a bouchli banánové šampáňo. Tak moc jsme se u toho trápili,) prošla se s Leňou po spícím a čerstvě se probouzejícím Zlíně (nadělily jsme během procházky dvě zcela nečekaná překvapení mým spolužákům, a i když nás nohy sotva nesly, musely jsme na konci naší dvou hodinové procházky utíkat dešti.)
Byla to stejně moc zajímavá noc. Dozvěděli jsme se, že kouření skutečně zabíjí – vždycky jsem si myslela, že je to říkáno jen tak, ale dnešní zkušenost mě přesvědčila, i když pozor si musí dávat hlavně zamilovaní kluci po tom, co políbí svého přítele! :) se nesmí zasnít a všímat si projíždějících aut. Taky už víme, že se dá provádět sex třeba i na mrtvolách a že nemáme brát drogy, ale absint pít můžem.
Nejvíc se mi líbil animovaný film o loutce uvězněné v krychli. Nevím, jak se jmenoval, ale jeho závěr mě nutil a pořád nutí přemýšlet.
Získali jsme novou hlášku: Levituj! a tolik dobrot, co se u nás sešlo, jsem viděla po hromadě vždycky jen v supermarketu. Jsem ráda, že jsem se nenakazila Lenčiným prokletím a bylo to takové, jaké to bylo. Víc podobných nocí!

(„Budeme ti, Michale, říkat Mišulínku. A postupně to budem zkracovat.)

Jsem: Vyspaná :D
Jsem
: Spokojená
Jsem: Ráda
Budu: Režisérka :D

~♥~

Rebelka si přála znát začátek po konci, odpovídám jí takto. Za beta-read děkuji Morrigan a přeji jí veselé narozeniny.

Návrat

Slyšela ho dávno předtím, než k ní přistoupil.
„Dobrý večer,“ pozdravil ji, ale květina se na Malého prince neobrátila.
„Někoho vám chci představit,“ nenechal se odradit, ač v duši zaplakal.
„Koho?“ zeptala se po chvíli. Snažila se, aby její otázka zněla nenuceně, ale Malý princ si všiml, jak se jí rozechvěly okvětní lísky.
„Podívejte se sama,“ nabídl jí a ona se konečně otočila. Malý princ, překvapen její krásou, ze sebe nedokázal vydat hlásku.
„Beránek?“ podivila se květina. „Děkuji, budu se snažit být k němu milá.“ A protože chtěla ukázat, že není zaskočená dodala: „Ubránila jsem se i tygrům.“ V duchu doufala, že neodhalí její lež, ale ten na ni jen bez hlesu upíral zrak.
„Jste ještě krásnější, než když jsem vás opouštěl.“
„Taky jsem jediná svého druhu v celém vesmíru.“
Malý princ na to neřekl nic, jen se usmál.

(„Podívej,“ ukázala na beránka, „chce si hrát.“)

čtvrtek 21. února 2008

Uáááíííí

Dneska mám velikou radost. Nejlepší učitelka výtvary, paní Čančíková, mi nabídla, že můžu chodit kreslit i ve středu. A zadarmo. Jako příprava na výšku pro talentované. Je to hrozně moc báječné.
A namaluju si na zeď Tracyho tygra a větší radost mám snad už jen z toho, že moje sestra, která přečetla v životě tři knihy (z toho jedna byla komix a druhou odložila v půlce kvůli zlým snům) se rozhodla, že si Tracyho tygra taky přečte.
Třeba následný článek přesvědčí i vás.

William Saroyan
Tracyho tygr

Knížka Tracyho tygr je zdánlivě dětská se zdánlivě jednoduchým příběhem.

Traycy chtěl tygra už tehdy, když mu byly dva roky a uslyšel někde někoho říct zvučné slovo: tygr!
Jednoho dne šel s otcem do města a spatřil cosi ve výloze rybí restaurace.
„Kup mi toho tygra,“ dožadoval se.
„To je humr,“ řekl tatínek.
„Tak toho nechci,“ řekl Tracy.

Zlom nastane mnohem později. když je Tracymu patnáct a jde do zoo.
Kouřil cigaretu, pokukoval po holkách, když tu najednou stát tváří v tvář svému tygrovi.
Byl to podřimující černý panter.
Tracy zíral na černého pantera. Zíral na něj pět minut, pak típl cigaretu, odkašlal si, odplivl si a odešel ze zoo.
„To je můj tygr,“ řekl.

Od té doby doprovázel tygr Tracyho na každém kroku. Když bylo Tracymu dvacet jedna odjel i s tygrem do New Yorku, kde pracoval jako nosič kávových pytlů. Zdarma ovšem mohl v oddělení ochutnavačů ochutnávat kávu.
Tracy zrovna rozmlouval s tygrem, když tu se zpoza rohu vynořila dívka ve žlutých pletených šatech, kterou doprovázela mladá tygřice.
Dívka se jmenovala Laura Luthyová a Tracy se do ní okamžitě zamiloval.
„Jmenuji se Tom Tracy,“ pravil Tracy.
„Já vím,“ odpověděla dívka. „Už jste mi to říkal.
„Zapomněl jsem.“
„Já vím,“ usmála se dívka. „To už jste také říkal třikrát. Máte ještě nějaké druhé jméno? Zajímala se dívka.
„Ne,“ řekl Tracy. „Jenom Thomas Tracy. Zkráceně Tom, kdyby jste to chtěla zkracovat.“
„Nechci,“ řekla dívka.
„Opravdu ne?“ vydechl Tracy, neboť tahle poznámka pro něj měla obrovský význam.

Ale i příběh Thomase Tracyho není bez smutných míst a tak Tracy po nevydařeném obědu u Lauřiných rodičů dívku ztratí.
Uběhlo několik let a Tracy i jeho tygr se trápili. Stále nemohli najít dívku jako byla Laura, protože žádná taková další nikde nebyla. Situace nabrala zcela nový směr ve chvíli, kdy Tracyho tygr, kterého předtím mohl vidět jen Tracy sám, spatří najednou i všichni ostatní obyvatelé New Yorku. Tygra se začnou bát a on, zmatený nastalou situací, uprchne kdoví kam.
Tracy (sám bez tygr) se ostane se do sanatoria, kde potkává lidi, jejichž tygři jsou vyděšení, nemocní a umírající. Potká i Lauru s její kdysi velkolepou tygřicí, která je ale vyhublá a k politování.
Laura Tracyho nepoznává.
„Vy si nevzpomínáte?“ nevzdával se Tracy. „Váš otec šel pro zmrzlinu.“
„Zmrzlina taje,“ pravila Laura. „To je tajemství zmrzliny. Taje.“
„Lauro,“ prosil Tracy. „Podívejte se na mě. Poslouchejte mě.“
„Není nic smutnějšího než tající zmrzlina,“ prohlásila Laura.

Po Tracyho tygru začnou pátrat všichni obyvatelé New Yorku. Je viděn na různých místech po celém městě, ve skutečnosti se schová pod pohřebním ústavem ve strachu a opuštění a touží po smrti.
Jak se román završí, co bude s Laurou a Tracym a proč Spicler a Slew tygra neviděli, to si už přečtěte sami.
Thomas Tracy měl tygra a ten tygr byl láska.

(Text psaný kurzívou je vybrán z knihy.)

středa 20. února 2008

Že neznáte Štrůdelníka?

Bylo to ten den, co jsem se naučila létat. Doletěli jsme s Davidem až do Dobré čajovny a dala jsem si jasmínový čaj. To bylo tak jediné, co jsem si dala, protože zbytek večera pro mě byla těžká nechápačka.
„Jak dělá osel?“ ptal se kdysi David svého kamaráda.
„Štrúd!“
Ale my jsme přišli na to, že to vlastně vůbec není pravda. Že štrúd nedělá osel, ale štrůdelník. Pak jsme přišli na i to, že je oranžový a žere mrkev.
Vypadá asi takto.

Poslouchám: Kryla
Na hlavě mám
: Turban
Měla bych
se jít učit chemii
Půjdu
si číst o jedenácti minutách, které hýbou světem.

A možná budu filosofovat.

úterý 19. února 2008

O Pohádky nemá zájem

Dneska se mi toho moc psát nechce. Mám za sebou klasický den ve škole, posezení u piv na G. a dočítám knížku o prostitutce. Zjistila jsem jen že: Havel je větší švihák, než jsem si myslela a o Masarykovi raději vůbec nemluvím. Co mě štvalo dneska, mě štve pořád a nevypadá to, že by se to mělo lepšit. Už od soboty jsem Emo, ale naštěstí začínám blednout.
Začíná to být ohrané, ale teď už mě skutečně zachrání jen Bramborový král.
(Hrozně dlouho jsem nic nenamalovala.)

Jo a taneční byly bájové.

Puča, puča, papuča

Taky se vám stává, že máte daleko zábavnější myšlenky, když jste napučení, ale jste tak moc napučení, že se jim nemůžete smát? Třeba dneska jsem se nesmála, když jsem si ve čtvrtém patře lékařského domu přivolala výtah, a když konečně přijel a otevřel se (a byl vevnitř hrozně divný,) tak jsem se rozhodla, jít po schodech. A potkala jsem hasiče, co mě nepochopil, stejně jako já jeho.
V lékařském domě jsem byla u zubaře. Nic mi nevrtal a v nenapučené náladě by mě i pobavil, když se mě ptal, jestli to bolí.
„Tak, není to příjemné. Připadám si, jako by mi někdo tlačil železem do zubu.“
Jedna věc se mi tam ale líbila. Obrazy na stěnách. Byl na každém muž v dlouhém černém plášti a snil. Jednou vedle něho stála bílá žirafa, jindy tlačil na trakaři světlounkého oříška. Nebo vedle něj zpívala vlaštovka velké jako dům. Nejhezčí na obrazech byla ale zachycená křehkost snu. Podpis byl jen na jednom a nepodařil se mi rozluštit.
Ještě bych mohla říct, co mě napučilo. Učitel grafiky. A máte to, profesore. :P Prostě nechápu, proč bych měla dělat nějaké přízemní a trapné, milionkrát ohrané (kýče) klasiky.

Hádejte!
Bez nápovědy!
Jenom hádejte!

(Já věděla, že neuhodnete.)

Ještě jsem vám chtěla říct o velké manga válce v sešitě literatury mého spolusedícího a milovaného Míši, který je úplně nejvíc ♥ a kterému se zdál divný sen o divné holce. (A který si někdy na sebe vezme upnuté černé tričko se zlatým nápisem Big Buddha a já se mu pak celý den směju.) Nejdřív jsem mu chtěla nakreslit stejný manga-strom jaký jsem kreslila v sobotu Lelli.
„Řekni nějaké zvíře!“
„Strom,“ odpověděla Lelli po chvilce přemýšlení.
No, když jsem dodělala andělský výraz a poslední větev manga-stromu, vzal tužku Míša a nakreslil manga-bombu. Reagovala jsem manga-štítem a on odpověděl manga-kličkou. Když jsem strom schovala do kouzelného manga-pole a dokreslovala kouzelnému manga-poli spiklenecký úsměv, popadl tužku Míša. Jeho manga-červ objevil v manga-poli trhlinu a strom zničil.

Co z toho plyne? Nejspíš to, že se mi nechce do tanečních.

pondělí 18. února 2008

Člověče, trsej si

Pomalu mi rozmrzá nos i uši. Začínám přemýšlet, že bych si upletla takovou prímovou čepičku na nos, jako měl František v Kouzelné školce. Problém je v tom, že neumím plést a pravděpodobně bych nenašla ujetou odvahu nosit tuhle ( i když potřebnou, přesto netradiční) čepičku na veřejnosti. Můžu doufat, že se konvence posunou ještě dál a časem se stane hitem.
Když už je jednou jaro, tak by to tak mělo zůstat. Tvrdím já a budu to tvrdit i nadále. Ale nechci mluvit ani o počasí ani o politice. (Stojím za Klausem.) To už je zábavnější rozebírat dlaždičky na zastávce. Taky jsme to dneska s Míšou udělali. Ale na nic jsme nepřišli, jen že jsou skutečně zajímavější. :D

/začátek mrtvého bodu přízpěvku
Právě mám za sebou jeden z nejdivnějších obědů v životě.
(Jerry, jerry sežral červa mňam, mňam, mňam, mňam.)
/konec mrtvého bodu přízpěvku

Včera než jsme vyšli, abychom mohli trsat na diskožce – (podle Gigino nejhorší slovní spojení na světě,) dali jsme si partičku v Člověče, nezlob se. Tahle hra se nezdá, ale dokáže naštvat a rozhádat do krve blízké přátele. Mně se podařilo naprosto zrušit Tomovy tři žluté figurky v jednom hodu. Nevyhrála jen proto, že jsme hru před koncem přerušili, protože jsme už museli jít.
Na diskošce byl pitomý sekuriťák, kterému jsme se nelíbili, a protože Lenin taťka ani nehrál, odešli jsme hned ve dveřích. Tuc, tuc, tuc.
Zkonstatovali jsme že: a) Vyhazovači by měli být pitbulové a ne debilové
b) Leňa je prokletá a všechny akce, co organizuje, končí fiaskem
c) Je zima jak prase
d) Jsme měli raději dohrát Člověče

Přemýšlím: O Pohádkovém Péťovi
Poslouchám: Radůza – Při mně stůj
Nálada: Zamyšlená – něco by vytvořila
Těším se: Nevím na co

Jo a jsem v crossoverové štafetě. Sesmolím pět drabblat. Z fantómů nabízím úplně cokoliv. Jen pokud mi dáte něco, co neznám, tak se pak zpětně vy nevyznáte v mém zpracování. (A to že se v něm nevyznám sama sem nepatří.)

Gambrosius poprvé

Od středy večer jsem zašila obrovskou smršť zážitků. Čas, zastavit a napsat aspoň něco, mám vlastně až dneska ráno. (Před tím než půjdu fotit maminčiného sněhuláka:D )

Nikdo mi to nevěří, ale opilost literaturou mi vydržela do čtvrtka, kdy jsem dojala nejlepšího kámoše dortem. (A to on pochvalu dává velmi zřídka. Vlastně ani včera nic neřekl, ale byl skvělý.) A já jsem se postupně začala opíjet štěstím. Protože jsme na celý veliký dort byli jen dva, vzali jsme ho sebou na pivo. Bratř ani na přenos nechtěl z dortu vypíchat sedmnáct Froindů a sto Ambrů.
Ale protože Fond přijel tajně, musel taky brzo odjet, aby rodiče nepoznali, že jejich nemocný syn nebyl doma. Stejně to nestihl, ale to už sem nepatří. Já jsem na sebe přenesla jeho narozeninovou náladu, protože on už si ji užít s lidmi nemohl. A s hutným čerstvěosumnáctiletýmadortempovzbuzeným rozpoložením mi hráblo. Stal se ze mě fantom lásky.
Ve výtvare jsem vyrobila šest speciálních Valentýnek. Všechny byly krásné, růžové, odfláklé a křivé. Když jsem je vytvářela netušila jsem, jak se později zasmějem. Do mého plánu jsem zapojila i Leňu, a tak se stalo, že na koncert mých spolužáků (Gambrosius – Metallica revival: turné live shit) jsme přinesly i papírové masky se dvěma ananasama, které se staly naší superhrdinskou identitou.
(Bavilo nás, věnovat opilým lidem šílené myšlenky, že by už fakt neměli pít, když vidí, že mají lidé kolem nic z očí ananasy.)
Vyběhly jsme jako Fantómky ven a hledaly někoho, koho bychom mohly obdarovat láskou. Letěly jsme podchodem, když tu se zpoza rohu vynořila opuštěná postava.
„Húúúúú!“
„Jsme fantómové lásky.“
„Húúúúú!“
„Na!“
Podaly jsme mu přáníčko a zmizely. Odmaskovaly se a dělaly jako by nic.
V tom přáníčku bylo napsáno:

Na svatého Valentýna
zamrzne
i kolo u mlýna.

Podobně to proběhlo ještě pětkrát. Leně se povedl vtip, který mě shodil ze židle, a který shodil ze židle i Toma, když jsem mu ho řekla. :)

Pak byl koncert a kluci se hrozně vytáhli. Celé jsem to nahrávala. Hudbu Metallici ráda nemám, ale je miluju a hrozně moc jsem jim fandila. (Ten večer jsem fandila úplně všem. Jednu holku moje fandění rozplakalo smíchy.) Třičtvrtěhodinový záznam dám na internet, až mi to někdo pomůže přetáhnout z kazetky do počítače.
A jedno moudro na konec: Štěstí a láska. Dávejte si na ně bacha, ale hlavně si s nimi pořádně zachlastejte. :P

No a včera jsem se dostala do sklepa. :D :D

Poslouchám: Leoše
Nálada: Dost divná
Těším se: K Lellince♥ a na Oldies disko, kam půjdu večer
Hádanka dne: Jaké jídlo je nejchutnější?
Zápich:
Budu chodit tancovat. Rovnou v pokračovacích. Nepamatuji si nic. A nejsem elegantní.

Uhlí je uhlí a žirafí nohy nepochopím

Když si zamilované páry dávají růžovoučkou záplavu srdíček a své vlastní fotografie ve valentýnských rámečcích s absolutní hodnotou kýče, má můj úplně nejvíc nejlepší kamarád narozeniny. A ve čtvrtek mu bude osmnáct. Nejdřív jsem chtěla hecnou nějaký kouzelný stylový předmět, ladící se 14. únorem, ale nakonec jsem se rozhodla, že upeču speciální Fondovský dort.
Nikdy jsem žádný dort nepekla. No vlastně jsem pořádně nikdy nic nepekla, ale nejlepší sestra na světě mi pomůže. Tak uvidíme co z toho nakonec vyleze. (S hemživou konzistencí nepočítám, ale svět je plný překvapení.)
Dort bude speciální nejen vzhledově a chutově, ale bude něm zapícháno sedmnáct Fondů a sto Ambrosiů. (Ambra jsem zvolila, protože jsem osmnáctou fotku s Fondem prostě na stránkách třídy nenašla. To mi připomnělo hádanku, proč pak Lupták jezdí výtahem vždy jen do sedmého patra, přestože bydlí v desátém? Ale když zpětně hledám souvislost, je hodně nepatrná. )
Těším se na čtvrtek, nejenže bude mít Fond narozeniny, ale mí spolužáci budou mít ve Zlíně koncert a my všichni, co spolu mluvíme se na něj chystáme.

Směju se: Trpaslíkovi. (Mimo jiné, opravila jsem divko.)
Žasla jsem: Nad novým modelem bárbíny, jejíž nohy byly v poměru k tělu 5:1. V krabici mimo panenky byly další 3 (!!!) nohy na výměnu, podprsenka a kalhotky.
Největší radost: Jednoznačně z koupených lístků na Smokie. 23.5. se spolu se Zuzkou v Buchlovicích dostaneme do nebe.

Mám takový pocit, že jsem objevila nového oblíbeného spisovatele, jeho způsob psaní je mi opravdu hrozně moc blízký. Celou dobu jsem tím ve škole někoho otravovala.

(Mám slíbené už dvě valentýnky. ;) )

Tunový náklad a tajemství Cd-hráče

Ještě si na to vzpomínám. Seděli jsme s Gigim v zakouřeném pajzlu, poslouchali mnou vydupané nádherné Smokie a jeho zvracící Soufly a filosofovali o tom, že ať je historka jakákoliv, každý (kdo je malinko normální) ji vždycky nafoukne – (a hned jsme konstatovali, že Cd-hráč* Peťa nepřežene nikdy nic. (Ani kdyby mu dali neoprénový oblek v rozkroku vystřižený a vypustili ty zuřivé, divoké bestie.)

Než se ale dostanu k jádru věci, na chvíli se zastavím u příběhu mé aktovky. Není to pro článek ani trochu podstatné, ale je mi líto tak hezkou myšLenku zase ztratit v jiných (šedivějších) myších.

Už jako malá necopatá Martinka (poznamenaná jen sledováním telenovely Miami Sands), jsem začala lovit slova TĚCHVELKÝCH dětí. Jedním z těchto VELKÝCH slov byla 'Haksna'. Samozřejmě, že se jednalo o 'Aksnu', to jsem ale netušila a suverénně nazývala dál můj batoh s pelikánem (hloupě) Nohou. Ale i toto slovo z mého VELKÉHO slovníku časem zmizelo. Myslím, že dnes je v něm snad jen Čeják, ten ke mně přilnul, a i když mě kamarádi prosí, ať to neříkám, čejáku pořád dál.

No ale…

Moje Ha—aktovka dneska snědla pecen z buchtami, pak se dala do mámi, než jsem se nadála spořádala všechny učebnice a vrcholem všeho si dala v knihovně desert Coelho Jedenáct minut, Apollinairovy Alkoholy, Enquistového Svrženého anděla a jako třešínku sedmisetstránkovou Sophiinu volbu. Zastavila se na konečné váze stopadesáti kilogramů.

Moje záda se bez mého vědomí rozhodla, že teda ten poslední lístek na trolejbus už mám dost dlouho a bezpodmínečně trvala na tom, že se svezem.

Na zastávce jsem potkala kamarádku z Naděje (středisko pro mentálně zaostalé lidi) a byla jsem hrozně ráda. Peťa se nechce nikdy vdávat. A moc ráda zve kohokoliv kamkoliv. Mě už pozvala do Prahy a na dovolenou k moři. Dneska mě pozvala na diskotéku. Kdo ví, třeba půjdu.

To by mohlo stačit. Historku o tom, že jsem si v první třídě chtěla vyměnit vlasy s Tomem, schovám na horší časy.

Právě poslouchám: Myšlenky
Zápich dne: V grafice jsem udělala hrozně moc růžový reklamní leták na rtěnku ++tady++
Dnešní úspěchy: Optická písemka napsaná na jedničku
Dnešní neúspěchy: Zjištění, že moje optická písemka vlastně vůbec není správně.

Víte co, zakončíme stylově a zvesela básní mých spolužáků zabavenou fyzikářem, který má dva syny: Sinuse a Cosinuse.

Kolo jelo rovno,
Rovno přes to hovno.

Cd-hráč = Peťův překlad slova Cd-player.

Repetice

Poslouchám Ebeny, a když zhasnu, tak nevidím. Konečně jsem se rozhoupala a postavila si domeček. Je zvláštní, jak je snadné udělat novou identitu. Teda co se týká jen té netové. Přesto nezhasínám ráda.

Proč hadí nohy nemá had?
Proč hadí nohy nemá had?
Proč hadí nohy nemá had?

Protože umí celý sám
Protože umí celý sám
Protože umí celý sám svýma nohama být, proto je nepotřebuje mít. (Ty Syčáci)

Slibuju, že tady zůstanu, přestanu utíkat, usadím se, budu mít spoustu dětí (Jima a Bexleyho) i vlastní legodomeček. Na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí!

(Právě jsem úplně zbytečně zabila dvd přehrávač. Kdyby mi aspoň spadl na zem, nebo jsem do něj bouchla třeba kladivem, ale já jsem tam jen špatně zastrčila cd a hned mě začal hypnotizovat vodorovnými čárami. Nejhorší ze všeho jsou trpaslíci. Fakt.)
----
Hudba: Bratři Ebenové - Malé písně do tmy + Ty Syčáci
Nálada: Zuřivá a už i trochu smutná
Plány na dnešek: Rebí, myslím, že tě čeká další noční optická smska

Když chci - druhá část

Když chci

Měl jsem sen.
Martin Luther King

Před chvílí odešel. Je pryč. Je to definitivní a zároveň není. Slyším zvonit jeho smích, kdykoliv si na něj vzpomenu. A znovu prší. Obloha tak pláče se mnou. Ne kvůli tomu dítěti. Ne kvůli mému dětství. Ne kvůli mé samotě.
Pšt. Zastavuji se. Ještě se nechci vracet, studené stěny by můj sentiment okamžitě pohřbily a já chci ještě chvíli snít.
Setřu své mokré vlasy z čela a zadívám se na oblohu. Noc se již láme a daleko vlevo trhá tmu východ. Uvědomím si, jak mnou třese zima. Měl bych udělat tečku za tímto příběhem, zapřemýšlím se. Poslouchám okamžiky deště, než lehounce šeptnu.
„Sbohem, Malý princi.“ Pohladí mě vítr, odcházím. Domů. A co mě čeká dál? Budoucnost se klene příliš nízko nad obzorem a je velice tmavá. Můžu to změnit. Když chci. Když napíšu… Ne. Nemůžu.
Uslyším zvonivý smích a pak hlas: Nebyl jsi vždycky sám. Má chůze zkamení. Vím, že si se mnou jen hraje můj mozek, že ono se už nevrátí. A ptám se sám sebe, jestli by se mohl vrátit on. Po tváři mě zašimrá něco mokrého. Vrátím pramínek zpět za ucho. Ne. Vrací se vzpomínky, pramínky, slova, pocity, lidé… Jen někteří lidé.

~*~

Je už příběh dokončený? dotazuji se ve své paranoie kliky u dveří. Mlčí. Všechno mlčí, žádná zelená naděje. Usedám ke stolu. Noc už nadobro ztratila moc a já si uvědomuji, jak jsem vyčerpaný. Usínám v mokrých šatech téměř okamžitě.
„Umíš číst hvězdy?“
„Nevím, snad.“ Podívá se nahoru, ale nevidí na ně. Zmizelo všechno. Nebe se roztrhlo jako by bylo papírové. I když on si v tu chvíli ani nebyl jistý, zda vždy takové bývalo, nebo ne. Je asi divné vpadnout do místnosti a hned se koukat na hvězdy, napadne ho. Odtrhne oči od propasti v nebi a hlasitě pozdraví.
„Dobrý den,“ odpoví mu vlaštovka.
„Myslel jsem, že mě nemáte ráda po tom, jak jsem Vás vyhnal,“ dokončí potichu.
„Jsem pro Vás až příliš důležitá, nemůžu po prvním ukvapeném kšc nadobro zmizet. To bychom se nikam nedostali.“
„Myslím, že Vám rozumím. Ale můj příběh je až moc zamotaný. A já jsem se ztrácel i při zavazování tkaniček u bot. Na uzly jsem nikdy nebyl.“ Začervenají se mu uši.
„Ale už si je umíte zavázat, ne?“ zasmála se ptačím smíchem. On se smál taky.
„Samozřejmě.“
„A příběh rozmotáte stejně snadno. Jen musíte odhodit hrdost a napsat mu. Nebyla to jeho chyba.“
„Nemohla byste za ním letět Vy?“ zeptal se pevně. „A všechno mu říct. Bylo by to tak snazší,“ dodal potichu.
Poulila na něj svá černá očka, pak se otočila na nebe.„Vychází slunce.“ Propast v obloze se naplnila neskutečnou září. Musel z tohoto světa odejít, tento jas člověk vstřebat nedokáže. Když byl na úplném prahu, slyšel jen: „Nemohla, lidé mi totiž nerozumí.“

~*~

Má budoucnost visí ještě níž, než včera. Je to týden. A zvonivý smích slyším stále míň. Sedíc na tvrdé židli se mučím sny. Jsou tak podivné. A za chvíli od osudu dostanu pořádný kopanec pod pás.
Vrzly dveře a v mém pokoji rozkmitaly vzduch ozvěny kroků. Zvedl jsem hlavu. Apatie s rozkoší.
„Bylo mi smutno,“ řekl jsem asi příliš zoufale, když dlouho mlčel.
„Měl jsem sen.“
Nebe z papíru. Dva černé korálky a cvrlikavý smích. „A příběh rozmotáte stejně snadno.“ Tolik světla. „Vychází slunce.“ Najednou cítím, jako by tahle jediná věta dala mému životu řád. Pak mě ale z ráje vyrve tvrdý náraz na rovinu skutečnosti. „Dva lidé nemohou mít ten samý sen.“
„To je pravda, Draco,“ souhlasí a říká to stejně, jako když učitel vidí, že se jeho žák pomalu dostává ke správné odpovědi.
„Takže…“
„Ano.“ Nechápu, proč se najednou usmívá. Když je realita tak strašně zašmodrchaná a ještě mnohem víc bezcitná.
„Nechci se vzbudit.“
„Jsi jak malý.“
„Přijdeš někdy?“
„To záleží na tobě. Ano, když mi napíšeš. Přijdu, když budeš chtít.“

Za beta-read děkuji Anette.

Ať chci - první část

Ať chci

Kdo žije z naděje, zemře hlady.
Walter Benjamin

Naděje, byť malá, zelená se.
Dante Alighieri

Řekl mu, že neumí malovat. A schoval se před dětskýma očima v dlaních. Jak infantilní. Jenže ono prosilo dál. Boj o to, kdo se vzdá první. Ale pro něj nebylo těžké vyhrát. Neměl nic, už ani to, co by vzdal.
„Proč je ti smutno?“ zeptalo se do ticha.
Dlouhé dny. Každý stejně studený a šedý. Prázdná slova. Tiché kouty. Němá mysl.
„Jsem už nějaký čas sám.“
„To znám, víš…“ Utichlo. A když zase pokračovalo, zmizela z jeho očí slunce. „Ale teď prší.“ Jeho odpověď ho překvapila. Zvedl k němu hlavu a důkladně se na ně zadíval.
„Kdo jsi?“ zeptal se. Místo čekání ale zašeptal: „Nemám rád déšť.“
„Ani já.“ Hlasitá rána jím trhla. Dítě sebou kupodivu ani nehnulo. „Slyšel nás.“ Otočil se. Okno do pokoje bylo dokořán a okenicí lomcoval silný vítr. V místnosti byla rázem zima, že mu naskočila husí kůže. Zvedl se a zavřel je. „Déšť?“ Mlčelo, jen na něj upíralo své pomněnky.
„Tam u mě neprší. Nikdy,“ pokračovalo. „Setkal jsem se s ním až tady. Vlaštovka mi řekla, že to pláčí andělé.“
Cukl sebou. A uvolnil zničené vzpomínce, co se mermomocí začala tlačit nahoru, cestu.
Je zase chlapcem. A jeho dětské pěstičky jsou tak směšně malinké. Jednou z nich svírá matčinu dlaň. Vrací se spolu domů. Náhle se z nebe začnou snášet kapky, které rychle pokrývají cestu tmavými kruhy.
„Pospěš si,“ pobídne jej.
On ale zůstává stát, zvedá dlaně k nebi a ptá se: „Co to je, mami?“ I žena se zastavuje, přistoupí k synovi a obejme ho kolem pasu. Pak potichu řekne: „To pláčí andělé.“
„A proč, maminko?“ Pohlédne na něj a pak mu rukou smutně čechrá jemné vlásky.
„Musíme si pospíšit.“

„Nevěř vlaštovkám,“ řekne potichu a dává si dobrý pozor, aby se nepotkal s dětskýma očima.

Druhý den mu znenadání řeklo: „Pojď si hrát.“ Když na něj hodil svůj nejhrozivější pohled, natočilo hlavu na stranu a požádalo znovu.
„Prosím.“ Rezignoval.
„Hraji pouze šachy. Hru králů.“ Usmálo se.
„Co se to děje?“ vykřiklo, když mu (díky jeho fascinaci vlaštovkou, co zpívala na okně) sebral pěšce.
„To jsou kouzelnické šachy.“
„Je mi líto mého pěšce.“
„Je to jen hra.“
„Je to pěšec.“ Bylo strašně rozčilené.
„Jen figurka... bezcenná věc,“ snažil se ho uklidnit. Nesnášel děti, a tuplem ty uřvané. Ale cokoliv řekl, jen přililo olej do ohně.
„Před chvílí se mnou mluvil,“ řeklo nakonec a odešlo. Díval se, když se od něj vzdalovalo kraťoučkými kroky. „Řekl ti, že jsi zabedněný mamlas, co vidí šachy poprvé v životě,“ dodal, když si byl jistý, že ho již neuslyší.

Příští den nepřicházelo. Přiletěla jen ta vlaštovka. Dvakrát na ni sykl a zmizela i ona. Byl přece rád, že je sám. Nevadily mu tiché kouty. Měl rád šedou a nepotřeboval už vůbec žádná slova. Jen jeho mysl nebyla němá. Žvanilo v ní pisklavým hláskem ono. Mám rád slunce, jeho západy. Mluvil jsem s ním. Je to pěšec. Proč je ti smutno. Nemám rád déšť. Ticho. To pláčí andělé.
Druhá pošramocená vzpomínka se neklidně zavrtěla. Nechtěl ji pustit, ale už se nenechala zastavit.
Bolel ho jeho smích. Tak štiplavý a falešný. Sklonil hlavu a jen čekal, až dozní. Ale někdy jsou vteřiny příliš dlouhé.
„A když se z lesa kouří, tak pečou lišky koláče!“ vypravil ze sebe jeho otec nesrozumitelně, kvůli zadržovanému smíchu. „To máš od matky, ta vždy věřila takovým nesmyslům,“ pokračoval. Pak protočil panenky. „A dívej se na mě, když mluvím!“
O krok ustoupil s pohledem stále upřeným k zemi.
Popadl ho za rukáv a vedl halou ke vchodovým dveřím. Vyšli spolu ven. Obloha plakala. On také.
„Nechám tě tu, abys poznal, že výmyslům se nevěří,“ posední slova důrazně slabikoval. Pak práskl a zmizel.

„Zůstal jsem venku celou noc. Byla mi zima a bál jsem se tmy. Nikdy nezapomenu.“
„Můžu ti pomoct,“ řeklo dítě a jakkoliv to bylo neuvěřitelné, on tvé chvíli věřil.
Zvedl k němu smutné oči s jasně vepsanou otázkou jak.
„Neptej se. Už jsem to udělal,“ sdělilo mu.
Díval se do blankytných očí dlouho, než přikývl. „Nezasloužil jsem si to.“

„Nebyl jsi vždycky sám,“ řeklo mu další den s nadějí v hlase. Bylo hezky. Zubaté sluníčko se prokousávalo záclonou a kreslilo jim v obličejích zvláštní stíny.
Neodpověděl mu.
„Zítra v noci tě opustím,“ chvíli čekalo na jeho reakci, ale ani se nepohnul. „Nikdy mě už neuvidíš.“
„Není rozdíl mezi tím, být smutný a smutnější,“ řekl nevýrazně, když se mu zlomil hlas.

Děkuji Anette za beta-read.

neděle 17. února 2008

Předvečer všech marných

Chci ještě zveřejnit jedno drabble, ale zjistila jsem, že není tak jasné, jak se zdálo. (Co, Lelli:D ) Povídka se vrací do noci 31. října 1981 a vznikla na základě 17. kapitoly - Bathildino tajemství z Relikvií smrti.
Předvečer všech marných

Všechny masky byly hrozně laciné. Prostěradlová strašidla nebo čarodějnice s vysokými klobouky. Ať jdou do háje. Věřil jsem, že dnes v noci ožijí hrůzy, které se schovávají v temnotě pod mou postelí a budou se proletovat náměstím Godrikova dolu. A místo toho tady pochodují dýně. Proč si člověk hraje na kouzelníka, když z něj nejde ani trochu strach?
Rozhlížel jsem se kolem a najednou ve mně hrklo stejně jako by jeden z mých děsů opustil stín postele a svým ledovým chapadlem obtočil můj palec na noze. Musel jsem si pořádně protřít oči, tak báječný převlek jsem nečekal. Temný hábit se prodíral zástupem maškar a než jsem k němu doběhl, pořádně jsem se zadýchal.
"Hezký kostým, pane."
To, co jsem pak viděl bylo úděsné. Byly tam oči. A bylo tam zlo. Utekl jsem za maminkou a i když nejsem malý, brečel jsem.
Prvního listopadu na náměstí žádní strašáci nevířili. Šel jsem se taťkou podívat na trosky nějakého domu.Vzpomněl jsem si na muže v kápi, pak začalo sněžit a já měl plnou hlavu jen toho, abych každou sněhovou vločku polapil.

Žije

Žije
(Pro T.)

"Nemáš sklo"
"Mám hlad"
"A nechceš se procházet se mnou"
Maják i Motor ponorky
Ve výloze na pruhované prádlo
(Znalcem uzlů ihned)

Jednosměrka ukazuje na Boha
A vedle ní je kouzelný krámek
Hudební nástroje restaurce Shanghai

Vnímám dech odpadků
a uprostřed
zakladů systémů reklam a čápů
pomrkávají z lavičky ta slova

A-N-A-R-C-H-I-E V C-E-L-O-F-Á-N-U

Přál bych si, abys tu byl

Přál bych si, abys tu byl

Zabil jsem, Harry, já jsem zabil.
Běžel jsem tam jen abych za sebou zavřel ty zatrápené dveře. Aspoň na okamžiky se dokázal vyprostit myšlenkám, které se rozrostly jako plevel. Nepotřebuju náznaky, nechci vidět vzpomínky.
Utekl jsem. Doopravdy jsem musel. A teď tohle. Věřil by mi někdo, kdybych řekl, že jsem nechtěl. Věřil bys mi ty?
Zařekl jsem se, že už tě neuvidím, ale umím zavřít oči.
Nevím, co mám dělat. Už dlouho jsem nepromluvil, místo mě se o řeč starají oblázky v cestě. Kloužou o sebe, když se sesouvá zem. Cinkají, šuškají a přísahal bych, že by mě s kamenným srdcem udaly.
Harry, ale já jsem toho šneka skutečně neviděl, než jsem na něj šlápl

S názvem

S názvem
(nestihla jsem ho totiž rozdat)

"Bude to dvacet tři korun," řekla úlisným hlasem výběrčí pokut.
S nálepkou:
Nevráceno
se od ní odvracím.

Kývat se do stran, to by ti šlo.
Otáčíš se a odcházíš.
Pořád dokola. A vzápětí znovu.
Hlavně, že už víš, co nechceš.

Chtěla bych troubit, ale nenašla jsem hlas.

Nevráceno je synonymem vlastnění.
Stále to tedy zůstává tady.
U mě.
Nechci to.
"Nate."
"Promiňte?"
"No tak, berte."
"Nepotřebuji vaši prázdnou dlaň."

Ne dneska. Snad.

Kraslice

Dnes ráno bavil se s copatou holkou v námořnickém tričku, nedomalovanou. S prázdnýma očima.

Schoval se do dlaní,
Za domovními dveřmi.
Tužka zamotaná ve vlasech, ale tupá. Tupá, žlutá, tupá.
Tupá velice.
Hodí se k sobě.
Stud,
a… čmáranice.
(Už je to příliš, pro malíře z ulice.)


Snad lupnutí, možná, že ani to slyšet nebylo.
Zadusil.
Rozdrtil ji v dlaních.
A o její prázdné skořápky se pořezal.
(Bylo to příliš pro malíře z ulice.)

Byl jsem ta nejkrásnější

Kraslice

Pětiboký kůň přišel se mi smát

Značkové postavy bez známky pohybu
jen děsí.

Čáru obkreslím barevnou podrážkou
a potom ju smažu.

Prázdný pokoj bez židle.
Tam.
Jinde.
Někde.
"Tak kde je?"
"Co? Ta židle?"
"Není to tak snadné."

A značkové hlavy se stále nehýbou.

Chronicky

Chronicky
Pro Rebelku

Pavoučí doteky, nářky a skřípání zubů. Bere tužku. Dopis beze smyslu, jeho jízdenka. Kam? Na tom mu nezáleží. Hlavně pryč od tesáků a vrčení, pryč z temné šachty, páchnoucí plísní. Miliony nožiček a jejich nekončící hemžení ho vyprovází. Dynamit. Pořádně to utahuje, ještě krk. Dřív tu byl jiný strach, snad bubák pod postelí, nebo tma sklepa, do níž musel vejít. Rudé oči, agonie a spousta bílé. Rukama začne rozhánět mlhu okolo něj, nedovoluje mu nadechnout. Vzdává to. Slizký šum, lepkavé pavučiny, šeptané kletby, živý oheň. Hrkot sirek. Plamen se třese.

Rozptýlila se až ráno. Loučil se dlouho.

Juchachá

Juchachá
Věnováno Ann Artwodevové

Její kroky byly příliš krátké. Nestíhala. Uschlá větev ji švihla přes obličej. Trhla hlavou, ale nezastavovala se. Podpatek na ztrouchnivělém pařezu vypověděl službu. Jen tiché zaklení a běžela dál.
Hábit dávno ztratil díky ostružiní svůj tvar. Přesto se samolibě usmála. Vyhrála. Věděla to. Vždycky tušila, že je to jen bezpáteřní lump. Tajná zbraň, hohó. Na ni nemá.
Malý stromek jí podrazil nohy. Odřené dlaně, úsměv nemizel, jen se zkřivil. Odhalení velezrady. Merlinův řád. Už dávno ho měla dostat, tolik toho přece obětovala pro společnost.
"Už to není daleko," zakřičela Hermiona na tmavé vlhké pasece. "Už jen kousek."

Poslední věta je vzata z Fénixova řádu. Děkuji Rebelce za beta-read.

Malíř

Malíř
Věnováno Titany

Celý udýchaný se opře o dřevěný parapet, pod jeho horkým dechem se okno rychle mlží. Za chvíli již skrz páru neprohlédne. Náhle špičkou prstu dosud jednolitou plochu před sebou rozrazí.
Dvě ruce ho popadnou kolem pasu a prudce jím otočí. Draco vidí v těch očích bolest, snahu všechno vrátit, přesto se obrátí zpět k oknu.
"Omlouvám se. Sakra, nevěděl jsem…" Mě se to netýká, křičí štíhlé prsty skrz mokré čáry.
"Mlč," štěkne na něj.
"Draco…" Zelené reflektory zhasnou, když sklápí pohled. Smutně zní i echo vzdalujících kroků.
Konečky jeho prstů jsou mokré a celé se chvějí. Otočí se směrem, kam on odešel. Chvíli se dívá do tmy, pak odfrkne a vydá se na opačnou stranu.
Kapičky na okně se klikatí ve spletitých cestičkách. Stékají k parapetu, kde se lámou a na zem dopadají jako smutné slzy. Dracův obrazec se rozpouští, blesk by v něm už nikdo nehledal.

Děkuji Nancy za beta-tester:)

Křivda

Křivda
Věnováno Eilleen

Tančila. Bylo to tak samozřejmé. Stejně jako smích. Mám tě ráda, říkala mu beze slov. Dostala se do velkého sálu, spousta tváří, jiní zahradníci, jiné květiny, možná hezčí. Držela jeho ruku. Představil ji. Chvíli byli zticha, pak jeden cosi vykřikl. Slyšela smích, ale tak jiný než ten jeho. Nerozuměla tomu.
Položil ji do rohu. Říkal, nepotřebují tě, k čemu je hodná květina, dokonalá společnice. Příliš drahá, příliš ošklivá.
V rohu stála dlouho. Dívala se k němu, ale on k ní ne. Netančila. Nesmál se.
Myslela na pomstu. Pomalu získávala sílu. Věděla, že to dokáže. Cinkot střepů. Květináč se pod nárazem jednoho ze šlahounů rozbil. Ticho. Tázavý pohled. Kroky. Šel k ní.
Byla připravená.

Děkuji Rebelce za beta-read.

Planet Hell

Planet Hell
Pro Terulku

Otevři oči. Spatříš město hrůzy. Tak jako já. Údery dětských pěstiček bez přestání. Míří k mým dveřím. Dunění. Odevšad se ozývá ta píseň. Zakrývám si uši, ale nemohu jí utéct. Nemohu se hýbat. Jsem spoután ve svém těle. Spoutám svou myslí. Mrtvý. Už není nic. To je konec.
Šedé údolí, ruce, co se mě snaží dotýkat, aby uhodily. Ano, všichni si kopněte do Tomáška. Nic jiného si stejně nezaslouží. Dostávám rány, necítím je. Má mysl je odmítá. Je smrt a tím to končí. Otevři oči.
Červíček stojí u mé postele a podává mi cestovní plášť. "Vyrazíme."

Inspirovala mě stejnojmenná píseň od Nightwish.

Jak namalovat portrét ptáka

Jak namalovat portrét ptáka
Věnováno Colleen

Žádné mříže, přesto je spoután. Nesmrtelný. Sedím před ním na židli. Mlčíme. Už tolik dní. Někdy zpívám, abych mu dala alespoň kousek radosti. Nepomáhám mu.
Sedím před ním na židli a pláču. V prázdné místnosti jen já a on. Pláče se mnou.
K čemu je být nesmrtelný, když není pro co žít? V prázdné místnosti po okraj naplněné úzkostí. Zpívá. Ráda bych popsala křehké tóny, ale svou křehkost by při tom ztratily. Nedokážu vám přiblížit bolest, o které zpíval, protože ji necítím. Nepřestává. Nesmrtelnost? Tady máte! Nemám zájem. Pak pták vzplane.
Zůstávám sama. Umím čekat.

Děkuji Rebelce ze beta-read. Název je z básně J. Preverta.

Tiše

Tiše
Věnováno Genevieve

Mám vrásky, patří ke stáří. Vím toho spoustu. Znám příběhy, ty jejich. Těch co uléhají do stínu k mým kořenům. Neřeknu je. Nikomu, ani vám.
"Kamil, jsi krásná," šeptala tiše. Opatrný pohled. Smím…
Lidé mé řeči nerozumí. Nedokážou pochopit, že i já se umím smát. Taky šeptám, tančím. Poslouchám vítr, tolik toho slyšel, někdy mě i pohladí. Klepu se zimou a mám strach z bouřky. Hlavně z blesků.
"Podívej se, Miriam." Bílá ruka pohladila vrásčitou kůru. Jsem smutná, říkaly její oči.
"Já vím."
"Skryjeme se ve stínu jiného."

Jejich dlaně se spojily. Vyprovázela jsem je. Poslední ptáci opouštěli mé větve.

Myslíš si, že snít je snadné?

Nikdy nesmíš tam, kde líhnou se můry.
K pohřebišti slonů.
(Ušlapali by tě.)

Tvůj svět; tak křehce toulavý
tam není na dosah.
A palmové nebe svázal pavučinový strach.

A stvůry zpívají.
Perutě a prach.
(Bojím se.)

Zkus utéct, třepej víčky!
Třeba to vyjde.
Třeba dnes.
Třeba zítra.
Třeba pochopíš.

Třeba nestojíš u nápisu escape, kde marně hledáš východ.
(Přestane někdy pršet?)

Myslíš si, že snít je snadné?

Znovu

"Jsem tu dobře? Narodil jsem se do správné doby? Ve slušném století? Mám správnou barvu kůže? Vhodný původ? Smím doufat? Tak děkuju."

Ludvík Aškenazy
(Vyprávění)

Už dost. Jasné světlo a cizí zápěstí. Chytám se ho. Vysvětlení? Ne. Tady jen letí pírko, ne ani to není jisté, protože to není peří, ale pták. Holubice. Vítr cuchá vlasy a jsem sám.
(To je ale překvapení!)
Hrom a kroupy. A ještě něco. Hal
ó? Co? Ne, kloužeš v prstech. Ty? Tma a prach.

Znovu

"Kolik je na světě moří?" Výkřik zmizel v dálce. Ještě nějaký čas se za ním díval, jestli snad dnes neuslyší odpověď, pak se svezl po stěně k zemi. Hlavu skryl v dlaních. Takto zůstal dlouho. Čekal, dokud nepřijde. Když konečně přišel a on ucítil na tváři závan jeho dechu, usnul.

Šimralo to. Čím víc se smál, tím to bylo horší.
"Ne," zakuckal se, "už dost." Bylo mu sotva rozumět. "No tak. Přestaň!" procedil skrz křeč smíchu. Chaoticky plácal prostorem kolem sebe a nějakým zázrakem se mu podařilo polapit něčí ruku.
"Jsi v pasti," oznámil jí. Vzpurně na něj pohlédla a odhodila peříčko do vzduchu. Letělo lehce, jako by se stalo jeho součástí. Jako by to vůbec nebylo pírko, ale křídla. Ne, křídla také ne. Byla to holubice. Zakroužila kolem něj a splynula se sluncem. Zamžikal, pohled do té záře nebyl určen jeho očím.
Pak se rozhlédl a zjistil, že je sám. Nejspíš se mu vyškubla, když byl zaujat holubicí. Taková dětská chyba.
"Hej! Kde jsi?" V duchu zaklel, když prostor dál mlčel. Nebem se proháněl vítr, hučel mu v uších a zval mraky na nebeský rej. Byl to dobrý hostitel, brzy oblohou burácely hromy. Blesky spolu tančily tango, vášnivé natolik, že zapálily blízký stromek. Musel se schovat, tady nebyl v bezpečí.
Běžel. Krajina kolem se slila do jednolité masy, mu ale připadalo, že stojí na místě. Zdálo se mu, že za jeho zády rozpoutaly živly válku. Lekal se každé rány, slyšel praskot ohýbaných větví a údery padajících stromů. A pak i něco jiného.
Čas splynul. Všechno se scvrkávalo. Ucítil, že mu mezi prsty proklouzlo něco důležitého.

Dopad do špíny a prachu nebyl ani trochu příjemný. Zakuckal se a plival kolem sebe kamínky. Myšlenky se mu plazily hlavou jako slizcí slimáci znovu ke stejnému dni.
Myslel na něj neustále, ale detaily se postupně ztrácely. Dosud si ale bez nejmenších obtíží dokázal vybavit prásknutí dveří, které se tak pro něj definitivně uzavřely.
Tváře rudé vztekem. Nadávkami poškrábaný jazyk i duše.
'Umělec? Výtvarník? S tím běž někam.'
'Kdekoliv bude líp! '

Už si nebyl jistý, jestli tomu stále věří. Nevěděl ani, jestli má v zásobě aspoň nepatrnou špetku víry. A slimáčí myšlenky se plazily dál. Nepokoušel se je zlikvidovat, místo toho nechal prsty rozběhnout se pískem.
Kreslil kruhy, různě velké, a všem jim záviděl jejich celistvost. Pak se pustil do spirál a ztrácel se v jejich středech. Byl uprostřed díla, spojoval kruhy se spirálami a spirály s kruhy, když tu se zvedl vítr a obraz mu zlomyslně rozfoukal. Pak mu se stejnou idylou odnášel od úst nadávky.
Už nemohl. Svalil se k zemi. V hlavě mu hučelo, krk měl vyschlý. A jako každý den, čekal. Byl si jistý, že dnes tu bude tvrdnout dlouho, ale aspoň se mohl spolehnout na to, že se dočká. Vždycky to tak bylo.

Myslel si, že ho musí slyšet celý svět. "Už dost, prosím přestaň." Popadl ji za ruku a peříčko vysokým obloukem padalo k zemi. Nevšiml si, že nedopadlo. Nezpozoroval holubici letící za sluncem. Jeho pozornost přitáhly černé hvězdy, ukryté v tmavých očích. I kdyby chtěl, (a on nechtěl,) nemohl by se od jejího pohledu odtrhnout.
"Pusť mě!" přikázala tiše.
"Ještě ne," odmítl ji. "Musíš mi pomoct. Nedokážu najít odpovědi."
"Nejsem nic víc než stín." Zesmutněl, ale ona ho chytila pevněji. "Pojď za mnou. Musíme ale předběhnout bouři a moc času nemáme."
Pohlédl vzhůru. Na obloze nebyl jediný mráček. Stejně se neptal.
Vyrazili a vzápětí se skutečně rozpršelo. Zrychlili a pak, přes burácení hromů a svistot vichřice, ji najednou uslyšel.
Byla to píseň. Každou chvilkou se stávala hlasitější, dokud ho celého nespoutala. Pak už bylo všechno jedno. I to, že se chce zeptat. I to, kam zmizela ona. I to, že je sám. I to, a i to ostatní. Země se kolébala a okolí kmitalo s písní. A on v ní konečně utopil i všechnu zahořklost.
Najednou věděl, kde má být. Věděl, co má udělat a že nemusí doufat.
Proto děkoval.

~*~

Slunce v očích starého pána pomalounku zhasínala. Kdysi dávno mu četla babička pohádku o matce, která ve zlobě proklela všechny své syny. Stali se z nich pak krkavci. Jako dítě to nedokázal pochopit, a najednou si připadal stejně.
Než se ozvalo zaklepání, maloval. Od jisté chvíle nedělal téměř nic jiného. Když ale skříply dveře a on pohlédl do vlastních očí, jen o něco víc světlejších a o něco míň zničenějších, nevydržel to a brečel.

Zobáček mi prosím nemalujte

Zobáček mi prosím nemalujte

Nechávám za sebou stopy. Tak to v poušti bývá. Stejně je rozfouká vítr. Nesnáším písek, stačí slabý závan a máte ho plné oči. Ptal se mě někdo, jestli tu chci být? Vší silo rozkopnu jednu z milionů pískových vln brázdících mé moře. Písek se rozletí všemi směry a já dobře vím, že mám zavřít oči. Ptal se mě někdo, jestli se mi tu líbí?
Nevím, jak jsem se tu ocitl, ani kde jsem byl předtím. Možná chodím v kruzích, to taky nikdy nezjistím. Netrápím se svou minulostí, ale to, jestli bloudím, bych vědět chtěl. Jen toto.
"Do háje!" zařvu, když mi podklouzne noha. Vzápětí mám v puse místo nadávky spoustu těch malých kamínků. Tak moc bych chtěl být v háji.
Zůstávám ležet, nemám sebemenší důvod jít dál. Kam? Do kruhů, které by stejně tak mohly být čtverci, nebo trojúhelníky. Člověk se v poušti snadno ztratí. Splyne s ní; prach jsi a v prach se obrátíš, pane Lü. Je to smutné, když rozhovory vedete mezi sebou a sebou.
"Co na to říkáte vy?" zvrátím hlavu k oběma sluncím. Dívají se na mě povýšeně shora a ani se jim nedivím, že jim nestojím za řeč.
"Jsme stvořiteli a dárci, Rudé slunce. Kde by byl život bez nás?"
"Tápal by v temnotách, Zlaté slunce. Byla by to ještě horší podívaná než na našeho milého pana Lü," napodobím neobratně božský slunečný hlas a pak si odplivnu.
Ale stejně jim pravidelně odpouštím. S každým západem.
Nedá se popsat. A už vůbec to nedokáže někdo, který ani neví, kde přišel ke svému podivnému jménu.
Ale můžu se to pokusit.
Obloha zahoří karmínem a rudá záře se stupňuje odrazy miliardy pískových zrníček. Mé myšlenky se ztratí, není pro ně místo, když jsem v kontaktu s takovými barvami. Myslím si, že jsem tu proto, aby jejich světelná hra měla diváka. Nevím, proč to je takto a ne jinak. Dvě slunce, dva stíny a pak ještě já.

Pan Lü

Vůně terpentýnu protančila mou myslí a postupně mě otupovala. Rychlými tahy jsem svou práci podepsal stejně jako čůrající pejsek značkuje patníky. Jsme si podobní víc než bych si přál.
Popošel jsem o kus dál, abych se na ni mohl podívat s odstupem. Byl jsem skutečně hrdý, dostal jsem myšlenky na plátno přesně tak, jako jsem je slyšel v hlavě. Nevnímal jsem nic než můj obraz. Samozřejmě jsem neměl ponětí, že vrzly dveře a nějaký stín se jimi protáhl.
A když jsem z dálky uslyšel ten tichý povzdech,
(nedá se to popsat)
pořádně to ve mně hrklo. Štětec mi vyklouzl z ruky a ozdobil podlahu žlutou čárou. Snad jsem uvěřil, že jsem na okamžik zaslechl hlas pouště.
Polibek mrazí, pád do reality a myšlenka, že jsem tedy jen malíř, víc.
"Ještě jednou říkám, že je to krásné, miláčku."

Titany má kluka!

O chlapečkovi, který zapomněl, jak koupit rohlíky
Pro Titany

Protká své prsty s jeho. Kdysi to dělala běžně, ale dnes už neví, co pro ni to gesto znamená. Naděje se scvrkla, až zmizela úplně. Stejně jako vyhasla světla oříškových očí. Volné místo pak zaplnila prázdnota.
"Příště poletím jinudy. Vyhnu se jim."

~

Byla tak krásná. Hezčí než předchozí dvě a taky mnohem propracovanější. Jak by taky ne, když svou třetí kosmickou loď stavěl celé odpoledne. Byl hrdý, když zvládl k sobě přirazit dva těžké stoly, ale problém se střechou a štíty, to byla ta pomyslná třešnička. Červenobílý ubrus sice spíš než raketu připomínal šapitó, ale tímto jemným detailem se netrápil. Problém byl v tom, že ta hloupá látka nechápala, že štíty musí trčet vzhůru, aby… Myšlenku nedokončil.
"Na levoboku roj meteoritů," zařval místo toho. "Srážka za pět, čtyři, tř - " K nárazu došlo dřív, než předpokládal. Štíty přestaly být aktivní a kostkovaný ubrus polapil statečného kosmonauta.

~

Byl tak chytrý. Chytřejší než druzí, ale to bylo dřív. Mozková příhoda ho poslala zpátky do dětství. Teleportovala, řekl by on. Do ložnice ji přivolá hluk, skloní se a vysvobodí jej z obětí křiklavé deky.
"Příště poletím jinudy," slíbí spíš sobě než jí. Pustí jeho dlaň, kroužek na jejím prstu zlatě zamrká. Když svůj snubní prstýnek svléká z prstu, pláče.

Děkuji Lelli za beta-read a vám, že mě nebudete upozorňovat na absenci pečiva.

Neznámo

Neznámo
Pro Rebelku

Vrací se. Už nevím, kdy přišel poprvé. Vlastně se mi zdá, že tu se mnou byl vždy. Nevím, kým je, a neznám důvod jeho návštěv. Bojím se zavřít znovu víčka. Mé oči si již zvykly na tmu. Nechci zpět do jeho světa. Je plný cizích barev, roztočí se v mé tmě a já jsem lapen do víru k nim. A všechno se znovu opakuje. Vidím dítě, které míjí okolní domy na bleděmodré tříkolce. Slyším motor velkého auta, cinkot mincí. Poznávám tříkolku, leží převrácená na silnici, přední kolečko se ještě trošku točí.
Probudí mě vlastní výkřik. Sen je pryč. Otevírám oči a zvykám si na tmu. Už ji mám rád, i když krade barvy. I když z mé bleděmodré tříkolky udělala šedivou. Stejně jsem na ni už moc velký, pomyslím si, když z jejího sedátka setřu chuchvalce prachu.

Vzpomínáte si, že kdysi dávno jezdila po Liberci strašidelná černá sanitka. Kradla děti a odvážela neznámo kam.

Inspirace v Dream of Mirrors od Iron Maiden. Děkuju Eillen za kontrolu.

O chlapečkovi, který uměl číst

O chlapečkovi, který uměl číst
Pro Lelli

Neobratně slabikoval přání své maminky, které ukořistil během lovu tygrů v Africe na kuchyňském stole. Když se zdárně dobral ke konci, objevil se mu na tváři spravedlivý úsměv. Byl už velký kluk a velký kluk dostává velké úkoly. A koupit úplně sám rohlíky, to je sakryš velká věc. Se slovy poklad sáhl po mincích. Pětikoruna byla ušmudlaná a smutná jako deštivé ráno, očistil ji proto kapesníkem. Duhově na něj zamrkala, potom ji schoval do dlaně k ostatním.

Vyšel a v tu ránu nebyl jen lovcem tygrů, králem moří, gladiátorem, pirátem, kovbojem a indiánem, byl z něj hlavně velký kluk, jako si vždycky přál. K obchodu zbývalo pár bloků, když se otočil a pohlédl do chřtánu auta tak velkého, že by ho sluplo jako malinu.

*

Byl to asi hodný kluk, zlaté paprsky unaveného slunce bloudily v jeho vláskách. Sešlápl jsem zvolna brzdu. Upustil penízky. Ty zacinkaly a rozutekly se všemi směry, neměl jsem čas se za ním otáčet.

Když jsem byla malá, jezdila po Liberci strašidelná černá sanitka. Kradla děti a odvážela neznámo kam.

Z knihy Černá sanitka a jiné děsivé příběhy

Ve 4 ráno

Ve 4 ráno

Proti mně stojí velká bílá myš
co tady dělá, proč na mě pořád civí,
je opravdická, nebo jenom plyš,
tváří se zavile
v mým bytě 2+1 promile.

Jen si naslinil koneček prstu a otočil stranu. Ani, když jsem mu nabídla své kafe, nijak nezareagoval. Kretén. Pěkně trapný ráno. Jedno z nejhorších. Sehla jsem se a začala si hrát s drobečky kolem nakrojené bábovky. Dělala jsem v nich cestičky, všelijak je křížila. Už byla studená. Pekla jsem ji včera chvíli před tím, než jsem sem šla. Spálila se jen malinko, no a? On mi suše oznámil, že ji jíst nebude. Ukrojila jsem si alespoň já. Náhodou byla dobrá, s hrozinkami…

Pořád sedí, někdy otočí stranu. Pochybuji, že ví, co čte. Mám pokušení se ho zeptat, ale asi ho potlačím. Na co se hádat. Proč bych se mu nemoha smát jen já sama, hned teď, potichu ve své hlavě. A dám si pozor, aby to neslyšel.

Už mě nudí, stále si čte. Na to mu sotva skočím, ale předstírat hold umí. Já ne, vlastně neumím skoro nic. Spálila jsem bábovku a pak se rozbila ta sklenička. Taky mou vinou.

Všechno odkývám, dávno si mě ochočil. Už ani nevím, kolikátý večer jsem strávila tady. S ním. Připadám si jako největší nic. Ale budu se sem vracet. Pokaždé. Asi.

Sehnal sem aspoň holku z druhý ruky
má blůzu z kretonu a na tesilkách puky
málokdy ví, která zrovna bije
a než dem spát, tak oba pijem


Stejně jako pokaždé mě včera objal a pohladil po stehně. Po zádech mi přejel mráz. Tak je to vždy. Jedním hltem vyprázdnil sklenici. Já tu mou chtěla položit na poličku, aby se nevylila, on ji chtěl ale vypít. Vyrazil mi ji z ruky. Ne, vlastně mi vyklouzla sama, tak to řekl. Dopadla na zem a jemně zacinkala. Chvíli jsem se na střípky dívala. Zbytek alkoholu se vylil na koberec a naposled zašuměl. Dal mi pohlavek a já se mu omluvila. Naštěstí to nebyla jediná sklenice, brzy jsme připíjeli znovu.

„Na tebe,“ řekla jsem nesměle.

„Na mě,“ souhlasil.

Jeho dlaň znovu přejela po mém stehně, tentokrát ale z vnitřní strany, a směřovala výš než prve. Neumím hodně věcí, neumím říct, co se mi líbí. Neumím se bránit a neumím říct dost. Někdy toho lituji.

Chvíli si se mnou hrál, hladil mě a štípal do zadku. Mlčela jsem, když naplnil mou poloprázdnou sklenici opět po okraj. Sám pil z láhve. Objal mě a políbil, jen tak vzdušně, aby mě dráždil. Seděla jsem teď jen v spodním prádle na tvrdé posteli. I mně se přivíraly oči. Viděla jsem ho všude a můj jazyk se pod náporem alkoholu rychle rozmotával. Přisedl za mnou, všimla jsem si, že šampaňské došlo. Nemám ráda whisky, kvůli jejím hořkým polibkům. Ale nemůžu se odtáhnout. Jako vždy i teď se ovládnu, mlčím.

Ve čtyři ráno začnou křičet ptáci
už za tři hodiny pudu shánět práci
už za dvě hodiny mi začne cukat v tváři
a za hodinu jsou tu popeláři.


Milovali jsme se. Večer dvakrát a ráno jednou. Mezi tím jsme pili. Je zvláštní, že si pamatuji vše. Nevím, jak je na tom on, a ani nevím, jestli to chci vědět. Cítila jsem jeho dech, když mi šeptal do uší nesmysly. Nebyly zamilované. Vybavuji si jeho dlaně, svírající někdy až příliš pevně mé tělo. Vzpomínám si i na jeho dech, ztratil svou jemnost a já slyšela všechny nádechy, někdy namáhavé jakoby bolestné.

Ráno jsme sedli ke stolu. A od té doby nepromluvil. Ze začátku jsem sledovala jeho předstírané čtení. Písmenka mu nejspíš na řádcích tančila, přeskakovala jinam a určitě si říkala, jaká je to sranda, že on je nepochytá. Nebyla. Ani pro mě a pro něj nejspíš také ne.

„Jdu koupit rohlíky, tohle jíst nebudu." Zůstala jsem sedět u stolu a kousla do bábovky. Nebyla vůbec špatná a navíc já mám hrozinky ráda.

Proti mně stojí velká bílá zeď,
co tady dělá, proč na mí čelo tlačí
stojí tu odjakživa, nebo jenom teď?
každopádně je v přesile
v mým bytě 2+1 promile.


Věnováno Vašku Musialovi.
Děkuji Rebelce za beta - read.
Písnička patří kapele Nahoru po schodišti dolů band.

Holka z Korintu

Kam odešel tvůj milý,
ty nejkrásnější z žen?
Kam se obrátil tvůj milý?
Budeme ho s tebou hledat.

Můj milý sestoupil do své zahrady
k záhonům balzámovým,
aby v zahradách pásl
a trhal lilie.


Jak jsou krásné. Vzduch je jich plný. Zavřeš víčka a pomalounku nasaješ tu sladkou vůni. Omračuje tě. Odněkud začne hrát hudba. Výklenky kamenného kostela disharmonicky odráží tradiční tam, tam, tadam, ale i přesto k sobě nové tóny, v nějakém temném souladu, pasují. Díky nim získává melodie úplně jiný odstín.
Otevři oči, ať je můžeš spatřit. Tak jemně splývají, volánky se vlní, a když je pohladí paprsek světla, stříbrně se lesknou. Vidíš je? Ty dokonalé šaty, úplně stejné jako sis vždy přála. Do stejných šatů jsi jako malá oblékala všechny tvé panenky. Stačilo by, aby se nevěsta zatočila a stříbrná prasátka by se roztančila po stěnách.
Neusmíváš se. Ona se nezatočí, a víš, že kdybys to udělala ty, žádné paprsky žádné paprsky by po stěnách netančily. Dnešek není tvůj, je její.

Holka z Korintu
Věnováno Genevieve

Musím si přiznat, že jsem skutečně nervózní. A vím, že to na mě jde taky pekelně poznat. Zkřivil jsem svou tvář při pomyšlení, jak sarkasticky zní to slovo tady. Právě takto si totiž představuji nebe, v záplavě bílých květů.

Nevíš, proč ses ocitla před kostelem. Něco podivného tě sem táhlo. Nejsi impulsivní, a proto uvažuješ, jestli vůbec vejdeš. Ale stejně ses už předem rozhodla.

Bezděčně klepu naleštěnou polobotkou o roh oltáře. Ve chvíli, kdy si to uvědomím, přestanu.

Vkročíš na zámeckou dlažbu a směřuješ ke skupině před kostelem. Nesnášíš ten snobský, neupřímný smích. Přidáš do kroku a rychle se chceš prosmeknou davem před sebou, ale jeden z pochlebníků tvůj pokus zastaví. Snažíš se odfiltrovat jeho řeči. Všichni mluví stejně. Tento až příliš často používá slovo „outfit“, ať už znamená cokoliv. Jen doufáš, že to není nadávka. Je celkem milý, ani tě nepřirovnává ke kurvě, co bývá dobrou zábavou ostatních lidí. Sundává si své tvídové sako a přehazuje ti ho kolem ramen. „Tak to bude lepší,“ dodá a pokyne k bráně.

Pitomá indiánská ukolébavka. Nevím, jak se dostala do mé hlavy, ale ještě jednou se mi v ní zopakuje „hou hou vatanau“ a já zešílím. Třeba je to nějaké poselství, napadne mě, ale tuhle letmou myšlenku okamžitě zašlápnu. Jsem paranoidní blázen, usoudím nakonec. Ale nejsem v tom sám. Každý chlap, co se rozhodne do toho praštit, je právě takový.

Máš z toho všeho trochu strach, dlouho jsi neviděla po hromadě tolik lidí, proto si vyhlédneš prázdnou lavici v zadní části kostela. Sedáš si až úplně na kraj vedle jednoho z mnoha liliových pugétů tady. Přičichneš. Do očí se ti rázem hrne horko, zamrkáš, ale pálí to pořád stejně. Snažíš se namluvit si, že je to alergie. Z milionu kytek na světě, se ti lidé musí rozhodnout zrovna pro lilie, říkáš si. Proč ony, proč ta noc? Proč se k ní mé srdce pořád vrací? Dávno jsi ji přece pečlivě uklidila. Kontrolovala jsi to. Je zaskládaná. Tak proč jsem teda tady? Byla zamčená. Ale přišla jsi i o klíček, i o vůli.

„To je má pojistka.“ Cizí ruce, které si pár minulých okamžiků hrály s klíčkem na tvém krku, se přesunuly výš a chytly do dlaní tvoji tvář. „Nemluv,“ přiložila jsi mu ukazováček na ústa. „Tak je to lepší,“ v té chvíli se ti tvář zklidnila a pokračovala jsi úplně jiným tónem. „Vždy, když se o někoho popálím, uzamknu ten vztah svým klíčkem. Bolí to, ale míň.“ Mlčeli jste. On po chvíli ticho přerušil.
„Nbudeš uf h potřbovt,“ bílý prstík, přitisknutý k jeho rtům, mu bránil v artikulaci, ale tys mu rozuměla.


Pomalu se v kostele rozkoukáváš. Zaletíš až k oltáři. Stojí tam elegantní muž v tmavém obleku. Zvedne hlavu a v tom momentu se tvůj žaludek zatočí v zběsilém saltu. Ten pohled znáš.
„To není možné.“ Tak dávno.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se tě.
„Nemám jméno.“
„Jak ti mám tedy říkat?“
„Říkej mi tak, jak se to bude líbit tobě.“
Z auta jste vystoupili u zašlého motelu. Možná si hrál na gentlemana, možná takový skutečně byl. Usmála ses na něj, když ti otevřel ti dveře.


Od něj tě odtrhne až klapot střevíčků, lidé kolem tebe se začnou za zvuky okamžitě otáčet, ale tebou jejich monotónní tlukot nehne. Nejde s melodií do rytmu, říkáš si. Tam, klap, tam, klap, tadam, klap; bubnuješ dlaněmi do stehen. Tobě by na tom, abys s ní ladila, záleželo. Ale co je komu po tobě. Důležitá je ona a to, na čem záleží jí. A to je pravděpodobně jen to, aby nezakopla. Soustředí se, aby servírovala své naleštěné úsměvy všem hostům, kteří si pak začnou mezi sebou hlasitě šeptat: „To je krásná nevěsta a jak jí to ale sluší. Dokonalá.“ Zkřivíš svou tvář.

Skutečně je dokonalá. Zastaví se před oltářem vedle mne a já zamotám svou dlaň do jejích prstů. Nakloní se ke mně a šeptá: „Miluju tě.“ Neodpovím. Její vlasy voní liliemi, když se ode mě, lehce zmatená, odtahuje.

„Miluju tě.“
„Lháři, vždyť ani neznáš mé jméno.“
„A ty neznáš mé. Záleží na tom?“


„Sešli jsme se zde, abychom…“
„… snad pohřbili staré vzpomínky?“ potichu se zeptáš sama sebe.

Má dlaň se v té její začíná potit. V hlavě mi stále buší ta ukolébavka, která se s farářovým projevem poprala a zvítězila. Z jeho slov se totiž k mé mysli dostávají jen tiché útržky. Podívám se na svou přítelkyni, je zainteresována do projevu a mojí roztěkanosti si nevšímá. Zkusím si představit naši svatební noc, ale ani tato myšlenka mě nedokáže probrat. Má mysl se zatoulá do jiné noci.

Nevěděl, proč tehdy sešlápl brzdu. Pneumatiky začaly zpívat. Auto zastavilo několik metrů za drobnou dívkou postávající u vozovky, tebou. Klaply dveře a on vystoupil. Podivilo tě to, tohle zákazníci nedělali. Ušel pár kroků a tebe od něj v tu chvíli dělila jen trocha tmy. Vzduch jiskřil, jiskřily i vaše oči.

„Lépe dvěma, než jednomu, mají dobrou mzdu ze svého pachtění,“ předčítal farář strojeně. „Také leží-li dva pospolu, je jim teplo; jak se má však zahřát jeden?“
Vyčerpaně jste padli na postel. Místo hlasů mluvil váš dech.
„Zůstaň,“ přál si.
„Taková nejsem.“
„Jaká jsi? Nemůžu tě definovat…“
„To opravdu nemůžeš.“
„Nepustím tě.“
„Zkus to,“ lacině ses zasmála a on tě k sobě silně přitiskl.


„Upadne–li jeden, druh jej zvedne. Běda samotnému, který upadne; pak nemá nikoho, kdo by ho zvedl.“

Už neposlouchám kázání. Moje dlaň je celá zpocená a mé myšlenky se rozutekly a poschovávaly kdesi daleko. Pro mě ale není problém najít je. Vím totiž přesně, kde jsou.

„Na, daruji ti jej.“ Sundala sis z krku řetízek s klíčkem, chvíli jej podržela v ruce, pak zaváhala. „Ale slíbíš mi, že jím zamkneš dnešní noc. Nevzpomínej na ni a na mě taky ne.“

„Přepadnou-li jednoho, postaví se proti nim dva.“

Jsem šťastný? Kdysi možná. Jednu noc určitě.

Usnula jsi mu v náručí, když ti zpíval ukolébavku. S každým „hou“ tě pohladil po vlasech. Nepřestal, když jsi usnula.

Příliš prudce zatáhneš za gumičku na svém zápěstí a barevné korálky se rozletí do všech stran. Neshýbej se pro ně. Celá se chvěješ, když si uprostřed obřadu pomalounku stoupáš.

Probudila ses na úsvitu. On klidně ležel vedle tebe. Pomalu jsi vstala a oblékla se. Nemohla jsi zůstat, alespoň sis to tenkrát myslela. Mezi futry jsi mu poslala vzdušný polibek a sama pro sebe jsi pak dlouhá léta hrála hru na „pojďme dělat, že se to nestalo“. Ale jeho tvář se ti z hlavy nikdy úplně dostat nepodařilo. A tehdy to bylo naposled, co jsi ho viděla.

Potichu procházíš stejnou uličkou, jakou šla předtím nevěsta. Jenže pohledy, ulpívající na tobě, nejsou ani trochu pěkné. Místo: Je krásná, říkají: Jak se opovažuje! Přesto se nezastavuješ. Atmosféra v sále se okamžitě proměnila, jen lilie voní stále stejně.
I ona se na tebe dívá. I farář, který zřejmě není zvyklý, aby jeho kázání někdo rušil, a vypadá proto značně zmateně. A i on se otáčí.

Tikot hodin, tlukot srdce. Smutné ráno. Osamělý v motelovém pokoji. „Miluju tě, ty zatracená kurvo!“ Blázen, co chtěl spoutat vítr. Motýli. V břiše? Asi. Letmé doteky, krajky, spojené prsty. Alej smíchu. Stopařka. Rudé kozačky. Odbarvené vlasy. Holka z Korintu – prostitutka. Zmuchlaná účtenka a malý klíček, to byly mé vzpomínky na ni. Dlouho mi trvalo, než jsem vztah zamkl. A brečel jsem mnohem víc, než to malé dítě.

To není možné. Je to tak dávno a je to vážně ona?. „Ano,“ je. Neuvědomil jsem si, že nahlas jsem řekl pouze ano. To byl nejspíš podnět k tomu, aby se ke mně má nevěsta naklonila a zašeptala. Nerozuměl, nebo spíš nechtěl jsem své nastávající rozumět. „Nemůžeš se dočkat…“ Byl jsem duší tak strašně daleko. „…budu konečně tvá.“ S ní. „…miláčku.“ Já sním. Tak strašně dlouho. „…ale ještě chvíli vydrž a až pak řekni…“ Přibližovala se. Pohledem jsme byli vpití v sobě. „…tak úžasně to své ano.“ A já věděl, že ona je to jediné, co potřebuji.

Zastavuješ se jen proto, že se chceš podívat do očí všem tady. Je ticho, slyšíš svůj dech, nevěstin i jeho. Motá se ti hlava. Nadechneš se a přistoupíš k ženichovi. Beze slov uchopíš jeho volnou ruku a spojíš ji s tvojí levicí.

„Uteču.“
„Chytím tě.“


Je to bláznivé, pomyslím si a polštářkem ukazováčku pohladím hřbet dlaně mé Holky z Korintu.
„Je to absurdní,“ pronese nevěsta.
„Ne,“ řekneš ty. Tentokrát tě pohladí úsměvem. Nevracíš mu ho. „Je to dávno.“
„Pojďme dělat, že se to tak nestalo. Zůstaň. Aspoň tentokrát.“
„Je pozdě. Přišla jsem se rozloučit a vrátit ti ten kousek srdce, cos mi nechal.“
„Cože? Já snad nevěřím vlastním uším,“ vyslovuje afektovaně nevěsta. „Kdo si myslíš, že jsi?“ vyjede pak na tebe, z jejích slov tryská jed.
„Já jsem.“ Odpovídáš klidně.
V té chvíli jsem to pochopil. „Je Minulost,“ samotného mě překvapí intenzita, s jakou jsem to vyslovil. „Miliony zašlapaných vzpomínek, má zničená láska.“

Nevíš o tom, že pak několik týdnů za šera křižoval silnice na volal tě:
„Heidi,“ s nadějí.
„Karin,“ netečně.
„Jayme,“ zmateně.
„Clementine,“ zoufale.
„Connie,“ smutně. A drobný klíček svíral pořád v pěsti.


„Jsem Madlen.“ Vysmekneš se z jeho dlaně. Snažil se tě udržet, ale už jednou to nedokázal.
Neotáčíš se. Slyšíš za sebou vzlyky nevěsty. Procházíš uličkou mezi hosty, zaraženě od tebe odvrací tváře. Před oltářem mluví on, nechceš rozumět těmto slovům. Zrychlíš. Jeho hlas přestane volat a vystřídá ho jiný. Rozklepaný a starý. Obřad pokračuje.

„A nit trojitá se teprve nepřetrhne.“ Slyšíš, když procházíš kostelní branou. Nepláčeš, jen stíráš z tváře slzy.

Já jsem svého milého
a můj milý je můj,
on pase v liliích.

Píseň Písní 6: 1-3; Bible


Děkuji Dangerous za beta-read. Díky moc! A Jasmine děkuji taky;)

Předměstí nebe - 2.část

Předměstí nebe


„Dýchej. Pomalu. Tak je to dobře.“
Pozorují. Vnímají. Slídí. Přitisknou se a nepouští. Vidí ji, obklopí, když ji ER líbá. Sahají na ni s každým jeho pohlazením. Ale horkosti, která ji zalyká, se dotýkat nemusí. Tu rády pošlou dál. 'Konečná, Kirsten, vstup do samoty.' Uteče, když ještě může. Než ji to celé sežere.
„Omdlela jsi, bál jsem se.“
„Ne, to nic. Je dusno. Jen se mi zatočila hlava.“
A ony překážejí.


1

Stále ještě slyší nenápadný tikot. Usínání s hodinami jí nevadí. Potřebuje se před spaním skrýt v pravidelnosti. Vteřiny jí to poskytují. Jsou labyrintem pro ni i pro ně.
Leží klidně, pořád ví, že její palce jsou pod přikrývkou dokonale schované před všemi nehmotnými přicházejícími ze stínů.
(Vteřiny, soustřeď se jen na ně.)
Vnímá paži ER, kterou jí lehce hladí po vlasech. A zároveň cítí i je.
(Není nic mimo rytmus.)
Lehounké šustění, vyprostí se z jeho obětí a otočí se na druhý bok postele, šum se jako zásahem blesku změní. Zakrývá si uši polštářem, ale nepomáhá to. Nikdy to nepomohlo. Teď doufá, že se za třetí odbočkou do leva v tikotu ztratí.
Podobá se to usínání.
Ale je pozdě.

2

Věděla, že se vrací. Věděla to dřív, než klaply dveře. ER byl rozrušený a jeho myšlenky netrpělivé. Byly ohňostrojem v její mysli, plnily ji tím, co nebylo a nikdy nemělo patřit jí. Podržela mu v hale kabát, když si zouval boty. Jen co zvedl hlavu, duněly dál.
Kirsten se cítila, jako by ho znásilnila. Jim to bylo jedno. Obtočily se kolem ní a s naléhavostí vesnického rozhlasu začaly řvát. Skutečnost se rozplynula. Už nestála v předsíni, prozářené umírajícím sluncem, kde to vonělo skořicí (protože právě tahle vůně ji spojovala s domovem). Ocitla se uprostřed tržiště.
Věci okolo nebyly hmotné, staly se jen obtisky, tetelící se vzduchem. Všude visela mlha a z dálky nezřetelně slyšela koledu. Stánky okolo byly rozostřené a mdlé, protože ER svou pozornost věnoval jedinému. Stál bokem, pod proudem jasného světla. Kirsten si vybavila ozářené podium v malém divadle Vodítko kam dřív chodívala. Všude se zhaslo a podium zazářilo. Kirsten tleskala ze všech nejhlasitěji. Už tam skoro pět let nebyla.
Jak si to uvědomila, okamžitě tyhle myšlenky potlačila a soustředila se na vzor na dlažbě. Byly to barevné kostky, ale nudně poskládané do čar.
Polekala se (stejně jako ER), když na ni stařena ze stánku promluvila. Tentýž hlas vždy připisovala hejkalům.
„Vidím starost,“ skřípla.
„Prosím?“
„Vaše oči to říkají.“ Vzduch se topil v tichu, koleda dohrála.
„Myslím, že vám nerozumím,“ dodal po chvíli ER, protože babizna čekala na odpověď.
„Něco bych měla,“ ztišila hlas, naklonil se blíž, aby ji slyšel. Odér jejích šatů mu připomínal vůni smrti. (Kirsten se na okamžik usmála jejich vzájemné shodě.)
Místo sněhových vloček se tržištěm proháněly skřehotavé zvuky. Kirsten se bez sněhu klidně obešla a ji poslouchat nechtěla. Začala se procházet po čárách mapujících náměstíčko. Červená ji dovedla až tam, kde byla vzpomínka černá. Fascinovalo ji, že vzpomínkové světy mají své hranice, vzrušoval ji pocit, kdy vztáhla ruku a dotkla se prázdnoty. Její prsty rozrazily tmu a prostě zmizely. Nejednou (a ne poprvé) měla touhu udělat ten jeden krok a ponořit se, vyprázdnit, splynout. „Dýchej. Pomalu. Tak je to dobře.“
Pozorují. Kapsa… Jeho kapsa. Má to v ní. Vnímají. To není dobré. A taky slídí.
„Omdlela jsi, bál jsem se.“
„Ne, to nic. Jen se mi zatočila hlava.“
Spojit se s koncem.

3

Říká se, že hlad je nejlepší kuchař, a já dodávám, že strach je nejlepší tvůrce.
Z někoho udělá mluvčího. Nechá ho padnout v prázdné místnosti, plné prachu a špíny daleko od života. Obecenstvo mu zajistí myši, pavouci a krysy. A on začne mluvit, o nemocích, o karanténě, o ruchu. O lidech, a zůstane navždy sám.
Jiným dá odvahu stát se sebevrahy. Doprovodí je na vrchol kostelní věže. Ukáže jim pozornost, zájem a přátelství. Zdarma jim daruje myšlenku na lepší světy. Když je dokonáno, směje se Bohu do tváře.
Kirsten si zamiloval. A později ji s pravidelnou samozřejmostí znásilňoval. Nechával ji válet se v koutě, zabarikádovanou před vším. Díval se na ni, když si s umíněností rebelů tiskla na uši polštáře, co myšlenky nikdy neutišily. Schovával jí naději a vždycky, když ji přestala hledat, trošku ji povytáhl, aby bylo přistání v realitě ještě tvrdší. Hladil ji, bral do náruče a konejšil, když v noci nemohla spát. Probrečela mu v ní celou noc, a když si ráno cizí myšlenky spletly její mysl s jehelníčkem, pláč nekončil.
Neznala lepší doprovod než svůj strach. Neopustil ji, když na hranici snů začaly splývat obrysy. Kráčeli bok po boku, a když už nemohla, vzal ji do náruče. Byl s ní, když na předělu světů mizelo úplně vše.

4

„Bílá, bílá, bílá, bílá.“ Slyší ze všech stran. Znenadání jí má plnou mysl. „Komu by se nelíbila.“ Řve na ni ve vlastní hlavě. Vteřiny se rozplývají a ona se nestíhá ztratit v tikotu, ani nekřičí, že se nelíbí bílá, protože je příliš chladná a nevýrazná. A hlavně proto, že jí závidí její tichost.
Cítí splašené pramínky, šimrající ve tváři. Pihy, které se na ostrém slunci objevují jako tajné šifry. Smích, pak hlas a smích. Nachází v něm sílu a trhá se z obětí a z plných sil, přes práh světů křičí: „Miluju!“ ER sebou trhl.
Smích je tak daleko. Nechce to, stejně utichá. Pihy blednou a stávají se bílými vločkami. Sněží kolem ní, vidí vločky i zavřenýma očima. Barvy se ztrácí a zůstane jediná. Neotvírá víčka, přesto si je jistá.
Co je opak kyselosti? Hořkost? Kde přespávají otázky a kam se propadají sny? A záleží na tom, když překračuji začátek konce? Znám továrnu na mraky, ale je tak daleko. Když mi dáš tužku, nakreslím ti plánek, nebo namaluji vítr a pak spolu odletíme. Nebudeme sami, tam ne. Proč se mi nikdy nesplní mé přání? Chtěla bych raději továrnu na sny.
„Bílé není nikdy dost!“ vybuchne jí v mysli a ostrý úder ji oslepí. Ztracená přijde o vědomí.

5

Je ticho.
Ve vzduchu nevisí jediná myšlenka. Kirsten zapomínala, jak zní klid, poslední dobou čím dál snadněji, proto nejprve cítí vděk a hledá vysvětlení, jak jim dokázala utéct. Schovat se totiž umí jen ve snech, ale teď bezpečně ví, že nespí.
„Co se děje?“ volá. Její hlas se ztrácí v mlze. A odpověď tam nenachází.
Rozhlíží se ještě jednou a uvědomí si, že ve vzduchu slabě cítí,
(hnilobu?)
a stále nevidí nic, čeho by se mohla zachytit. Rozhodne se, že nečině sedět na místě nebude, ale než vstane, hrábne po zemi a nabere plnou hrst bílé hmoty. Chvíli si s ní hraje, a nenapadá ji, co to může být. Nejvíc ze všeho jí připomíná sníh, ale v dlani netaje. Pak ji zahodí. Je z vaty, možná ne.
A Kirsten jde.
(Rovnou za nosem.)
Společníka na cestě nalézá jen v mlze a
(rozkladu?)
Postupuje pomalu a bílou látku vidí všude kolem. Když se jí v mysli odkryje přání, které mrazí, zastaví se.
Tehdy, když je poprvé uslyšela, z celého srdce toužila jen po tom, aby ztichly a přestaly ji dusit. To mizí, když si uvědomí, jak hřmotná je samota, a ona náhle chce slyšet. Kohokoliv. Cokoliv. Žízní po myšlenkách. Ale zdá se, že všechno, co ji obklopuje, umí jen mlčet.
V domě, kde žila jako malá, měli ceduli: Ticho, v místnosti probíhá přednáška a veškerý hluk z chodby jde slyšet. Slovo „ticho“ bylo napsané velkými zelenými písmeny. Když šla kolem, otáčela ji a říkala, že se dívá na rubovou stranu ticha. Nikdo jí to nevěřil. A po tom, co jim to vysvětlila, protáčeli oči. Stejně ji obracela dál. Kamarádila s tichem i jeho rubovou stranou.
Tváří jí proletí stín a ona se začne nekontrolovatelně smát. Řve, válí se na zemi, vyhazuje tu podivnou hmotu do vzduchu a když dopadne, hází vzhůru nadávky. Proklíná. Prosí. Potřebuje. Tvář má celou ulepenou od pláče, hlas se jí láme, třese, ale neumlká. Nechápe.
Když vysílením padá, křičí. Křičí do ticha, křičí na něj. A je vytrvalá.
Ale ticho bude.
(Jak dlouho jsi nevyhrála, Kirsten? Nadechni se zkaženého vzduchu, vdechni hnilobu.)
Zvedá se a znovu jde. Dávno jsi přestala svůj svět malovat barevně. Když byly myšlenky, přicházející ze zdí, tišší, odkládala jen ty ostré odstíny. Večery v barech, hledání pravdy na dně láhví, oranžová, žlutá a fialová. Písničky (emoce, v nich skryté, ji s každým tónem laskaly bičem). Modrá, hnědá, béžová. Lidi, zelená a červená. Přesto se jim nikdy nedokázala vyhnout úplně. Stejně jako si nikdy nemusela ze své palety odmyslet bílou.
Kráčí už dlouhou dobu, když v dálce spatří naději. Přidá do kroku. Bílá látka létá všude kolem. Zrychlí. Před sebou vidí siluetu. Nejprve si tím není jistá, ale její přesvědčení roste. Jen jedna věc jí stále nehraje, nechápe jak to, že je neslyší, proč se na ni dávno nevrhly a neprošmejdily každé zákoutí její mysli.
Vysvětlení přijde v zápětí a Kirsten ho ocenila řevem.
Je to socha.
Nehybný muž shrbený pod tíhou nespatřitelné zátěže. Kamenné oči prázdné jako povrchní myšlenky. Je jí ho líto. Zůstává s ním dlouho, mlčí a má nevysvětlitelný pocit, že ji socha nějak poslouchá
(a zároveň rozumí.)
Snaží se dohlédnout na konec prázdnoty, ukryté v očích, a ucítí slabý záchvěv zničené myšlenky. Vyděsí ji to tak, že spadne na zem. Naléhá proto ještě intenzivněji.
(Vezmu tě za ruku a odvedu na konec duhy. Co záleží na kýčích, když tam tvé oči prohlédnou. Jsem schopná uvěřit.)
Až Kirsten zvedne hlavu, aby utřela nové slzy, uvidí další sochu. A za ní v dálce ještě jednu. Každá je jiná, všechny spojuje nepopsatelná prázdnota. A vzduchem se krade rozklad.
(Jedí to mrtví, a když to její živí, zemřou. Co je to, Kirsten?)
„Nic.“

6

Přeje si naposledy mluvit s ER.
Miluju, když se směješ. Když se prsty spojí a my jdeme. Kamkoliv, kde jsou myšlenky tiché, kde nic nebrání smíchu a my můžeme spojit prsty a jít. Potřebuju tě. Umím se schovat, a neumím kráčet sama.
Možná, že spadla hvězda, Kirsten?
(A pak?)
Oslepne.
Ne, to jí jen někdo zakryje oči. Nebrání se a přiloží své prokřehlé dlaně na jeho. Nevydrží to a pronikavě se rozpláče. Stesk požírá ozvěna. Víří kolem nich v nekončících spirálách. Kirsten drží ERovu ruku na svých očích, které nechává zavřené. Nevidět je pro ni náhle požehnání. Ptá se a společně hledají odpovědi, které by neměly existovat.
„Kde jsme, Kirsten?“
„Podívej se kolem, nepřipomíná ti to nic? Sáhni na zem a nahmátni ten sníh.“
„Nestudí a netaje…
(těžítko)
„T-to,“ zakoktá se, „to je nemožné.“
Nucený smích zní v tichu jako údery kladiva.
„Jak jsme se sem dostali?“
„Nejsem si jistá, ale cítím tady všude
(hnilobu)
pokřivenou víru té stařeny. Byla přesvědčená, že to ta věc umí tak moc, že mě skutečně pohltila. A proč tu jsi ty, je opravdu záhada.“
„Nechtěl jsem. Neměl jsem to nosit domů, když její slova…“
„Ticho!“ Nemohla to slyšet dál. „Já vím, žes nechtěl.“
„Řekni mi, Kirsten, co bude dál?“
„Ráno se probudíš a já tam nebudu. Budeš brečet, volat mé jméno a hledat mě. Pak se objeví někdo nový. Zamiluješ se a „žili šťastně až do smrti“, budeš šťastnější.“ Než se mnou.
„Nech toho, prosím.“ Neposlouchala ho.
„Ani jeden tomu nemůžeme zabránit. Je mi líto.“ Už jen hystericky ječí a buší do dlaní, co drží její oči.
„Kirsten, miluješ?“ Řve do tmy, když ji dlaně pouští.
„Kirsten, miluju!“ Vřeští, když otevírá oči, ale temno nadále zůstává.
„Bojíš se, Kirsten?“ Odpověď na ni mává skrz tmu.

7

ER otevře oči a hned je zase zavře. Ostré světlo mu víc času nedá. Mrká ještě nějakou dobu, než si na záři zvykne. Pak přiletí zmatek, spletený z živého snu a on se chvíli musí soustředit, než procedí realitu skrz snění. (Nebo snění skrz realitu? Tohle by správně neroztřídili ani Popelčini holoubci.)
Přitáhne si peřinu výš a zůstává ležet. Má pocit jako by na něco zapomněl, nebo ztratil, ale ani tohle nedokáže určit. Zadívá se na dřevěné hodiny zavěšené v protější straně pokoje. Ale dívá se skrz ně a poslouchá čas. Avšak ani vteřiny mu nepomůžou připomenout to, co snad měl a už…
(Kirsten?)
Čas se propadl a otočení na druhý bok trvá věčnost. Je prázdný. Necítí nic. „Prázdný sud nejvíc duní,“ směje se mu vlastní podvědomí. Ale když uvidí na polštáři tmavou změť vlasů, dech se postupně zklidní.
Srdce mu zaplaví vlna lásky. Políbí její spící prsty a jemně zafouká do vlasů. Dívá se na ni, když se vrtí. Vidí, jak rozevírá oči. Jen na malinkou štěrbinku. Jas je nekompromisní. Než stihne cokoliv říct, políbí ji znovu. Noční košilku rozepíná opatrně, pak ji odhodí do nikam. Dopadne lehce na kulaté těžítko. Pak se zvlní podle něj.

8

Temnota ji halí jako stará deka, kterou nedokáže setřást. „Bojíš se, Kirsten, bojíš se tmy?“ Výkřik slyšet není.

Děkuju Dangerous za beta-read.

Předměstí nebe - Jedovatá (prolog)

Jedovatá
Prolog

„Kde?“
„Podívej se kolem, nepřipomíná ti to nic?“
„To je nemožné.“

Jediné, co po dlouhém dni doopravdy chtěl, bylo jít domů. Skutečně jistý si byl tím, že pokud uslyší už jen jedinou koledu, pukne mu hlava. Přesto se domů zatím nemohl vrátit. Kvůli tichu, kterému neutekli, kvůli tichu, které je přemohlo. Kvůli ztrápeným očím, ve kterých chtěl znovu vidět světýlka, chtěl aby opět tančily radostí. Doufal, že něco by aspoň na jeden den dokázalo srolovat kamenný smutek. Ale neuměl nic takového najít, i když prochodil spoustu míst. Něco je nic. Nic je něco. ,Je ti něco, Kirsten?‘ , Ne, zlato, nic.'
V některé z vedlejších ulici zazněla (Do prdele!) koleda. I když skoro nešla slyšet, hned jí měl po krk. Nepřestal v duchu nadávat, dokud nespatřil na kraji náměstíčka odstrčený stánek. Vydal se k němu, a poté co rozvedl rozhovor se stařenou, obsluhující u něj, ani nezaregistroval, že koleda umlkla.
Přesvědčovat uměla, přestože z ní šel strach. Možná právě proto. Když od babiny odcházel, musel se usmívat. Konečně se vracel domů a jeho ruka každou chvíli mizela v kapse kabátu. Snad se potřeboval opakovaně přesvědčovat, že nesní.
„Jak jsme se sem dostali?“
„Nejsem si jistá, ale ona byla přesvědčená, že to ta věc umí, takže mě skutečně pohltila.“
„Nechtěl jsem. Neměl jsem to nosit domů.“
„Já vím, žes nechtěl.“

Smutné oči zůstávaly skelné. Sundal si kabát v hale. Kirsten ztratila rovnováhu a zhroutila se mu k nohám. Vymluvila se na závrať z horka, ale cítil lež. Vnímal i její strach a sám se bál toho, že jí nedokáže pomoci.
Po večeři jí podal malý balíček. Usmála se, ale ani ten úsměv, ač chtěl, jí nevěřil.
„Děkuju. Je krásné.“
Bylo mu do pláče.
Políbila ho na tvář a skleněné těžítko, ve kterém se, když se převrhne, spustí vánice, položila opatrně na poličku.

„Miluješ, Kirsten?“

Děkuju Dangerous za Beta-read.