Bereme, co je

Řekli mi, je to dobrý, ale je to dlouhý. Zkrátit to však nešlo.

Věra Nosková
Bereme, co je

Byla to výměna. Equist za Noskovou. Do rukou se mi tak dostala nová česká kniha (2005), o které jsem dosud neslyšela. A přicházela jsem o moc.
Eva Nosková vypráví příběh očima zhýralé literární bohémky inteligentní Pavlíny, která žije ve Strakonicích, v době, kdy Československo dýchalo pod taktovkou Sovětského svazu. Život se jí měl změnit, když se ji jako pětiletou pokusil unést otec na Slovensko.
Kradli jsme se navzdory výstražným tabulkám přes koleje k našemu vlaku. Bylo už šero a otec usoudil, že si nás nikdo nevšimne. Soumrak náhle proťal ostrý hvizd nádražáka. Čapli nás a odvedli do služebny, v níž se během okamžiku namnožily modré nádražácké uniformy. Táty se přísně vyptávají a pak ho odvádějí. Otec se po mně stále otáčí. Jenže mi nemůže zamávat, utřít obličej mokrý od slz, protože má na rukou pouta. Pouta vidím poprvé, otce naposled.
Ale tento tah osudu striktně potlačila Pavlínina matka, kdysi krásná Černá Růže, později tlustá a plná hořkosti, se stále připravenou nadávkou: Ty kurvo jedna.
Pavlínu na nádraží popadla a odvezla zpátky domů, na cestu taxíkem padl celý měsíční plat a prošustrovaná mzda bude Pavlíně vyčítána ještě za patnáct let.
Pavlína postupně roste, topí se v životě, hledá za pomoci samozvaného skřítka glosátora smysl, naplnění a lásku. Čte stovky knih, hlavně básně. Je jako Rimbaud v sukni. Dřív malovala, ale postupně na obrazy ztrácí čas, mrzí to učitelku Libku, která v ní vidí neobyčejný talent. Pavla slíbila, že ji navštíví, návštěvu ale nikdy neuskuteční.
„Jó, ta vaše učitelka! Zatloukla si kramli nad dveře ložnice… A asi že byla na to malování, načmárala jim na ně velký rudý srdce. Sama jsem to viděla, včera se na tý kramli voběsila!“
Odvrátila jsem se, aby baba nemohla s potěšením sledovat zásah. V parku jsem se sesunula na lavičku. Skřítek glosátor, který mnou čím dá víc prorůstá, je střízlivý ateista, nedovolí mi věřit, že se tam jednou sejdeme. Lipka zmizela navždy, do nicoty, bez náhrady. Nic a nikdo mě neutěší.
Celá kniha je jakoby napsaná temnými a smutnými barvami, příběh s Pavlínou vláčí stejně jako život sám. Plánuje, že pojede za otcem na Slovensko, jen co si našetří na cestu. Osud ji ale předběhne. Její otec, spřízněná duše, se zabije na motorce. Na Slovensko se Pavla přece jen dostane, jen o mnoho později.
Na poličce se o sebe opíraly básnické sbírky. Objevila jsem mezi nimi Květy zla a musela jsem nalistovat Albatrose. Sladce jsem se lekla, název básně otec uzavřel do červeného kroužku. Zachvátil mě téměř fyzický pocit, že se dotýkáme jeden druhého. Skřítek glosátor, zahnán do sklepa duše pod staré necky, si vztekle okusoval nehty, a já jsem si tedy konečně pobrečela.

Pavlína tedy vyrůstala ve Strakonicích, byla černou ovcí v rodině. Kurva, co umí jen kurvit. Po hádce doma prchá Pavlína od matky, kterou v duchu označuje už jen jako Zploditelku, prchá od teplého domova, postele a koupeny. Prchá od nadávek a zlostných pohledů.
Začne pracovat ve fabrice jako dělnice a přespává v podnájmu nejdřív u podivínské Američanky, později u kamaráda Kamila. A hlavně se pokusí uskutečnit jeden z mála snů, co jí zbyly, podá si přihlášku do Prahy na Filosofickou fakultu.
Její psychika se po nějakém čase sesype, začne brečet a nemůže svůj páč zastavit, má halucinace. To ji dovede na nějaký čas dokonce až do blázince.
„Máte návštěvu,“ přišla mi osobně oznámit primářka.
„Přijela za vámi maminka, „ řekla schválně měkce, neboť to slovo je posvátné, nedotknutelné, konejšivé. Maminka je kdosi hned po Bohu, který ovšem neexistuje.
„Já ji nepřijmu, “ řekla jsem, když jsem zvládla leknutí.
*
Matka se nervózně ušklíbla a podala mi rozlepený dopis. Podívala jsem se na obálku s razítkem Filosofické fakulty. Zlé tušení mi rozbušilo srdce. Samozřejmě byla to pozvánka na přijímačky. Konaly se předevčírem.
Kniha končí scénou na Slovensku, kdy Pavlína pozná prostředí, kde žila její spřízněná duše, otec. Mě zaujala myšlenka, řečená v závěru.
Zkusila jsem si představit, že by se otcův dávný únos povedl. Z Ochtiné se nejezdí na prázdniny, neznají tu slova jako rekrace, volný čas, flám, flirt, metafora, symfonie, surrealismus, beatnici, jazz, chandra, euforie, satori… Byla bych kýmsi jiným. A možná bych snila o vzdálené matce a snadnějším životě v dalekých Čechách. Ano, snila bych nepříčetně o tajemné matce, která pěkně zpívá, říkali jí kdysi Schwarze Rose, o matce, která umí háčkovat a německý těsnopis. Ta představa mě vykolejila.

(Text psaný kurzívou je vybrán z knihy.)

Kniha byla napsána proudem myšlenek mladé a inteligentní dívky. Když se její asociace zkřížily, příběh se posunul o kus dál a vracel se v myšlenkových kruzích zpět. Stejně jako příběhy v našich hlavách. Všichni by si zasloužili vlastní knihu a vám radím, přečíst si tuhle. Osobně se těším na další díl z pera Věry Noskové a to Obsazeno.

Charles Baudelaire
Albatros

Často těm z posádky postačí k taškařici
křídlatý albatros, pták, který brázdí vzduch
za lodí, po horských propastech
klouzající, té pouti lhostejný a vytrvalý druh.
Na prkna paluby ho složí a té chvíle
je z krále azuru jen neohrabanec,
jenž s hanbou nechává perutě, velké, bílé,
svěšeny po boku jak cizí těžkou věc.
Ten poutník s křídly je teď hříčkou lidské zloby !
On, krásný nedávno, je k smíchu šeredný !
Ten lulkou dráždí ho a onen napodobí
kulhání mrzáka, jenž létal celé dny !
Básník má stejný los jak tento kníže mračen,
jenž smích má pro střelce a v bouřích umí plout;
vyhnanec na zemi a k zemi luzou tlačen,
pro křídla obrovská nemůže se tu hnout.

Plesuju, plesuješ, plesujeme

V průběhu uplynulých 24 hodin se nic zvláštního nestalo. A ty, Dawe, se jen potichu usměj.

(„Co je to za chiméry, žiješ na vlastním ostrově iluzí?“
„To byl moc dobrý film!“)

Někdo má rád vdolky

Bolí mě hrozně moc krk, protože jsme se včera na koncertě s Leňou odvázaly a předváděly náš alternativní tanec, přičemž jsme do něj stáhly i dva zcela neznámé, ale moc sympatické lidi. Zpěvák skupiny Drain na nás (neharmonicky se svíjející a hopsající rusalky) lišácky pomrkával. První kapela v klubu u Tetoura byli mí spolužáci Gambrosius a my jako správní kamarádi jsme je tam šli podpořit, podržet, natočit a nafotit. Metallica revival v jejich podání mě oslovuje stejně jako skutečná Metallica, ale natáčení a zumování mě bavilo. Po nich nastoupila prýmetalováaleveskutečnostiroková kapela Drain a mé srdíčko se v svíjelo a skákalo. Basák měl stejné boty jako pelýškový Alien a kostkované kalhoty a všichni byli moc dobří.
(Víte, co je zvláštní, píšu o něčem, ale přemýšlím nad něčím úplně jinak jahodovým.)
Žerty stranou.
Dneska ráno jsem nezvládla vstát na literaturu. Tak jako tak probíráme Švejka a to mě nebere. Stejně se mi podařilo zatáhnout i to krásné malé hopsající zviřátko, které s oblibou mučí matematické i zcela nematematické mozky studentů. Získaný čas jsem zcela zbytečně využila k učení se Přemyslovců, ale stejně jsem do písemky napsala prd. Jen mi bylo líto (mimo času nad nimi stráveného) chudáka Jaromíra, kterého mocichtiví bratři nechali vykleštit, oslepit a nakonec byl přesto zabit.
(Někdo spočítal, že celosvětový mír trval na světě dohromady jen okolo 100 dní. Je to hrůza. Kdyby se obnovila éra hipís, překonala bych svou patriocii a jela bych do San Franciska. Hned.)
Po výtvarce jsem se nechala pozvat na pivo. (Už nejsem bezhospodec, včera jsem se šla omluvit, dojala jsem ředitele, načež jsem zjistila, že jsem ani nikdy žádný bezhospodec nebyla. To si jen barman udělal srandu z mé naivity.) Tak a když jsme odcházeli, udělal si ze mě pro změnu
(budu patetická? Tak jo.)
srandu Osud a poslal mi do cesty Jeho. No a byla jsem v pohodě, ale teď už nejsem, půjdu se asi utopit do vany. Nebo raději utopím jen myšlenky, to bolí míň.
Právě jsem byla seřvána, že jsem zase zapomněla v troubě bulku. Jdu ji sníst.

(Sidol je voda na čištění kamen, s tím, kdo ji vypije, s tím je pro vždy ámen. Proto taky Sidol nepiju. Proto taky Sidol nepiju.)

Hájíme se v hájence

Když jsem ty fotky slíbila a konečně je mám, je škoda je nepřidat. Stejně se mi ta anglina psát nechce a na recitování mám celý den. A co jinak dělat s volným časem než blogovat, když bloguje celý svět a já rovněž musím být frikulín? Že nevíte, kdo je frikulín? No přece všichni ti, kdo jsou free, cool a in. :D :D :D

14.3. jsme s panoptikem mých kamarádů oslavovali dvojnásobné osumnáctiny a jedny šestnáctiny. Zcela nezaujatě sem dávám fotky, na kterých jsem já, aby jste z nich aspoň něco měli. Třeba představu, jaký jsem chlastač. Jachachá. :D

Oslavenci Peťa a Micák. Poslední dobou někteří moji kamarádi říkají, že mají s Peťou stejné myšlení a já se tomu směju. S Micim půjdu v úterý počítat matiku, koupíma Amra a bude nám dobře. :) Oba to jsou skvělí lidé, které mám tady <3>

Když jde bubák spát, podívá se pod postel, jesti tam není Chuck Norris, když jde spát Chuck Norris, podívá se pod postel, jestli tam není Prochy.
Prochy, rovněž čerstvý dospělí. Někteří si myslí, že není člověk. Já si myslím, že je nadčlověk. Každopádně, ho znám sedm roků a vůbec do něj nevidím, vzájemně se sobě smějeme a rozumíme si.

Sólo fotka s Micákem. Na krýglu, co mám v ruce je nápis Maťka, dostala jsem ho v den mých osmnáctin od sestry a v hájence ho zapomněla. :(
Autorem mého výrazu je Méďa Béďa, tlemič trénuju od dětských let a dnes je dotažen dokonalosti. :D
Jo a abych nezapomněla, Mici byl všemi označen (a právem) za nějvětšího fešáka. ;)

"Modelka? Filmová hvězda? Ani náhodou, jsem vědecký pracovník!" :D :D :D Tahle reklama mě vždycky pobaví. A fotka taky. Peťa a já.

Absoutně nechápu, jak tahle fotka vznikla, výrazy všech jsou totiž kosmicky mimořádné. V barevné verzi je o něco srandovnější, ale i tak má kouzlo. (V tričku Nightwish je Víťa, v bílé košili Katy, ruku vepředu drží Jahoda a dole je vidět můj udivený výraz, o kterém jsem netušila, že jej mám v repertoáru.)

Zuzka říkala, že se tu tvářím jako kdybych se fotila s Bradem Pittem. Něco na tom bude. :D Jahoda je moc úžasný člověk, bylo mi na oslavě smutno, když odjel.

Tohle je jedna z fotek, kde se sama sobě líbím. :D Oba kluci za mnou jsou mí spolužáci. Voďouch a Víťa.

:D :D :D :D Chcete nás?

A takto vypadalo ráno, já sice trošku mystifikuju, protože do spacáku jsem zalezla až po několikatihodinovém spaní na stole, kdy jsem pod hlavou měla pohrabáč a rohlíky. :D Vedle mě spí nejlepší a nejsmradlavější kámoš na světě, Fond.

To je tak vše, oslava byla zajímavá, zahrála jsem si opět flašku a měla nejdelší kocovinu v životě. Trošku se mi podařilo zatřást svým srdíčkem, což je jen dobře. Hauk.

I dnes má svátek Vladimíra

Krásný transparent, nad kterým jsem se předchozí večer rozčilovala, jak je nemožný, si odvezla oslavenkyně domů. Podotknu jen, že na délku má asi metr dvacet. Ani druhá, gratulační, část mi nezůstala na pospas. Vzal si ji ozdobený Toňa a lidi v tolejbuse se na něj škaredě dívali.

Můj pokoj jsem za asistence své ségry proměnila v duhový prales. Ale bylo to moc krásné, teď, když jsou liány v popelnici, mi připadá moc prázdný.

"Překvapení! Všechno nejlepší"
"Co to je?"
"Přečti si ceduli."
"Nevidím na ni. Nemám brýle. "
:D :D :D :D

Ubohá, Rusalko, bledá. Cath taky sluší všechno.

Stylová. Fáborky a Lellinka. Oba je miluju. :)

Migg, prý statečný jako Arnold J. Rimmer, ale dokázal hravě sjet oslepen (Vládinou krásou;) ) klouzačku. Můj týmový i trifidí partner. Spřízněná duše, hlavně co se pantomimi týká. :D :D

Za povšimnutí stojí ty tři objekty v pravo dole. Lelli, Toňa je poznal. :D :D

Kája a Kája.

Když už jsem doprovodila Lelli a myslela na příjemný večer, strávený úklidem mých barevných lián, potkala jsem Toňu a už jsme se vezli. :D Hipís fotka nahradí ty hrozné disko metrixi a anděli, co máme na chodběXD (Zleva: Ségra, Toňa a já.)

Toňa je zdvořilý, milý a hodný, hrozně ujetý a hraje v cimbálovce na housle.

A takto jsem dopadla při úklidu. :) (Zbytek fotek právě zmenšuju, nahatý Bill vám pak dá odkaz.)

Sraz byl hrozně moc fajn, bylo mi s váma skvěle. Vládi: "všechno nejlepší!" a ostatní: "Mám vám moc ráda! Už máte asi dlouho AIDS, co?" ;)

Co bude příště? Sardinky v jogurtu.

Žádný filosof ze mě zatím není, i když jsem byla Blechou označená za kolegyni

Nedá se na to přijít. Ale já na to přišla.
Přišla jsem na to, když jsem pomáhala nést čtyři flašky rybízové limonády. Chřestíka jsem potkala náhodou, nevšimla bych si ho, nebýt toho, že nést šestnáct kilo je pro dvanáctietého kluka skutečná fuška. Sebrala jsem mu gentewomansky jednu tašku z ruky. On gentlemansky nesouhlasil, ale bylo vidět, že je rád. Chřestíkovi teda zůstali jeho čtyři kokakolové limonády, přinesli jsme je k němu a pak se do obchodu vrátili ještě pro čtyři citrónové a čtyři pomerančové.
Měl pro mamku vymyšlené překvapení. Jeho překvapení mě překvapuje a rozesmívá.
„No, Marťo, nás napadlo už dávno míchat limonády. To jsme teďka udělali návštěvě a strašně nám to chutnalo,“ ztichl na chvíli. „A pak bylo všem špatně.“ Nezmohla jsem se k jiné reakci než smíchu.
„No a nejlepší je dát tam ty šmouly, jako gumové, to se pak rozpustí, víš?“
Přišla jsem s jejich překvapením k nim. Už na chodbě hučeli, že mamka nesmí do koupelny. To samozřejmě zdůraznili vzkazem ZÁKAZ VSTUPU! Všechny petky se v koupelně otevřely a lily do připravené a dostatečně velké nádoby. Kluci říkali, že to krásně voní. Potichu jsem nesouhlasila. Jenže problém byl v tom, jak dostat z koupelny čtyřicetikilovou nádrž. Proto, než mohli společně zařvat:

***Překvapení***

ukapali červenou a lepivou cestičku od koupeny do kuchyně.
„Dlouhou dobu teď nebudeš muset dělat sirup, mami.“
Třicet dva litrů oranžovohnědé tekutiny a osm gumových šmoulů, položilo mamku-Jitku k zemi. Já jsem brečela smíchy.
Společně jsme si sedli kolem nádrže. Jitka prohlásila, že jsou jediná domácnost, co má doma šmoulí bazén. Kluci přinesli trychtýř, obrátili ho tak, že rozšířená část byla ve šťávě a začli pít. Bylo mi řečeno, že je to lepší než slánka, ale že ho taky musím pevně držet, abych ho neutopila. Seděli jsme tam u velikého lavoru, pili trychtýřem a smáli se šmoulům, které by si neznalé oko spletlo s něčím, co vyplivlo moře.
Přišla jsem na to, že život se nedá pobrat. Protože když Jitka prohodí, že lavór se štávou je lepší než třeba čtyřicet rohlíků a Christianovi blýskne v očích další překvapení, nakloní se ke mně a spiklenecky zašeptá: Musím koupit čtyřicet rohlíků.

Je to tak a je to naopak.

A tento krásný zážitek mám jen proto, že jsem ve správný čas byla tam, kde na mě čekalo překvapení. Za tím něco musí být.

Nejkrásnější vůně dne: Jehličí a kusy kůry, které rozmetával pán, který se na mě usmál.
Zážitek včerejšího dne: Byla jsem na koncerte Pink Foyd revival, všem z kapely jsme s Tomem dali pusu a dostali jsem kartičku, čímž jsme se vlastně stali pořadateli a mohli do backstage. Objevili jsme sklad piv, Tom ukrad bagetu a já pivo. Ho chytili, mě ne.
Výplach dne: Vyplňovat dvouhodinový psycho test, když vám třeští v hlavě fermežoví sloni.
A poznámka na konec: Psaní na klávesnici, na které nepíše l, mě přivede do bázince.

Z bláta do louže

Asi jsem se zamilovala.


A z jiného soudku. Nabídnu vám závavu v hodinách. Úkol je snadný: tvářit se co nejvíc nepřítomně. Jde to o to líp, když se na vás právě dívá učitel. ;)
(Až budu mít fotky z oslavy, asi tu pár dám, bylo to moc veliké.)

Jsem celá výstavová

Dneska se mi povedlo upéct uhlí. Pěkná černá briketka, jen hodit do ohně. Skončila ale v popelnici. Když jsem se odtrhla od milovaného Klárka Kenta (♥♥♥) a otevřela dřevě do obyváku, obklopil mě hustý šedý dým. A smrad. Zapomněla jsem, že jsem se před hodinou chtěla najíst a dala do trouby ohřát houstičku, aby byla křupavější. Abych rychle zachránila situaci, otevřela jsem okna, přičemž jsem vylila džbánek s vodou a skoro shodila i květináč.
Pak jsem utíkala do výtvarky, po cestě jsem nakoupila jedno Toffifee, Kočičí jazýčky, oboustanou izolepu a pivo. Zlatavý mok právě popíjím. Nepopíjela bych ho, kdybych nutně nepotřebovala jeden vršek Gambrinus, abych z něj vyrobil náušnice pro Peťu k narozkám. (Ukázka informace na nic: Druhý vršek jsem měla z dřívějška.) Snad je ocení. Pro Micáka mám rum, ale není to obyčejný Tuzemák, je to Tuzemicák. Na etiketě je loď i Miciho fešácká tvář. Pro Prochyho mám ořech, protože pro mě bylo opravdový oříšek něco pro něj vymyslet. On se nespokojí jen tak s něčím. :D
(Ano je to tak, zítra jdu oslavovat. Třeba spadneme do rybníka, třeba nás odfoukne zběsilá Kirsten, ale těším se moc.)
Po zdařilém nákupu jsem doutíkala do výtvary jen s půl hodinovým zpožděním. Kreslili jsme své portréty. Byla to studie, tedy pokus o co nejvěrnější zachycení skutečnosti. Příště budu dělat svůj expresionistický portrét. Awwww.
Pak jsme odvážně šly s prokletou Leňou a paní Čančíkovou na vernisáž grafiky akademického malíře Karla Demela. Sice, když jsme dorazily, byly už koláčky a víno pryč, ale já jsem si tuhle vernisáž užila mnohem víc než včerejší pražské vily, (kde koláčky i víno byly. :D )
Grafiky Karla Demela jdou do hloubky. Zobrazují hudbu, pocity a myšlenky. Na první pohled v některých dílech nic nevidíte, ale stačí se dívat jen chvíli déle a rozeznáte klavír i zborcenou postavu nad ní. Umělec čerpá hodně z literatury (třeba grafika Verlaine a Rimbaud, nebo Květy zla) i z východních náboženství.
Avšak najednou mi vibruje kapsa. Píše mi sestra: Martinka zas jednou pekla? :D
(Kdo umí.)

PS: Někdy své sny ráda nemám.
PS: Žiju jen pro Smallville.
PS: Zítra budu mít první knihu podepsanou autorem. Závidíš? Kup si myš.

Guillaume Apollinaire - Alkoholy

Trvalo to nějaký čas, než se mi podařilo opít se Apollinairovými Alkoholy. Aby se člověku volný proud dávných myšlenek líbil, musí vypnout svůj svět, vrátit se
(zpět)
do Paříže, kde se právě rodí 20. století a ponořit se do toho jeho.

GUILLAUME APOLLINAIRE
Alkoholy

Mně se to paradoxně podařilo v den, kdy jsem měla s knihou namířeno zpět do knihovny. Alkoholům jsem dala poslední šanci dnes během volné hodiny. Básně, které se mi předtím zdály vzdálené a cizí, jako by se najednou rozčeřily a zrcadlily mi v sobě mimo Apollinairových zkušeností i ty mé.

Žena se po zahradě častokrát
Prochází sama
A když jdu kolem po cestě jež lipami je vroubena
Pohlédneme vždy na sebe
(Annie, úryvek)

Hlavním tématem Alkoholů je klasicky láska. Nedivím se tomu, i mé asociace jí jsou plné. Apollinairova láska je různá; snová, naplněná, plná naříkání, smutku nebo zdroj bolesti.

Masku hru na jiné iluze záměny
Učiňte Pane ať jednou se zamiluji
(Poustevník, úryvek)

Apollinaire se snaží zachytit mezi verši čas, který však slovy jen prchavě protéká jako by byly bizardním cedníkem.

A odvraceje zrak od prázdna do budoucna
Vidím svou minulost růst v sobě do jsoucna
(Průvod, úryvek)

Otevřete dveře ty na které s pláčem buším
Život je proměnný jak řecké úžiny
(Cestovatel, úryvek)

Rovněž častým je ve sbírce i prvek hřbitova, který však mnou není chápán jako symbol smrti a konce, ale naopak něčeho, co přijde potom, dalšího jiného života. V básni Dům mrtvých vzkřísí v podivné představě celý hřbitov. Mrtví se začnou veselit společně s živými. Tančí, opíjí se. Mladý student žádá o ruku mrtvou dívku.

Nebe i země pozbyly
svůj fantasmagorický ráz

Mrtví se radovali
Smáli se svému stínu a pohlíželi naň
Jako by to doopravdy
Byl jejich minulý život

*

Dovolila studentovi
klečícímu u jejích nohou
Hovořit o zásnubách

Budu vás čekat
Celičký váš život
Odvětila mrtvá
(Dům mrtvých, úryvky)

Zajímavé je, že interpunkci vyškrtal básník teprve v korekturách; zdůraznil tak niterný rytmus myšlenek a citů, který není svázán jakýmkoliv znaménkem.
Za krásná básnická spojení (namátkou:

Srdce jim vržou ve veřejích
(Marizibill, úryvek))

může samozřejmě také bravurní překladatel Petr Kopta.

Neříkám, že se mi líbila každá báseň, naopak do spousty se mi proniknout nepodařilo, ale i tak zůstane člověku, jenž vymyslel i báseň Chorovod, čestné místo v mém srdci.

Chorovod

A splývavý chór vod kvil vilných rohů v mlhách

Húúúúúúúúúú

Právě jsem se dodívala na Eraserhead.

Moje osobnost se zrovna načítá zpět.

Není třeba nic dodávat, klepou se mi prsty.

Viděla jsem mimo něčeho, u čeho nemám ponětí, co to bylo, i střepy MÉHO (!!!) podvědomí a děsů. Ty černobílé, které jsem nedokázala popsat ani sama sobě. Nevím, jestli vám Mazací hlavu doporučím, nevím, jestli se mi líbila, nevím, jestli mi je špatně, nevím co visí ve vzduchu, nevím, jaktože se gumy do tužek vyrábí z mozků.

In heaven, everything is fine.

Aspoň trailer pro odvážné. Mazací hlava

Pohádkové trampoty Kazimíra Plivky

Včera jsem se opila, a i když je následující drabble divné, psala jsem ho před svým stavem, ne během.
Za zničení pohádkové říše pro děti může o něco víc Lelli než Rowlingová. Ale já bych zlynčovala obě. <3>

K. Whist: Famfrpál v průběhu věků – str. 41
Nejnebezpečnější je přeměna koštěte rozhodčího v teleportační střelu zvanou Přenášedlo, jejímž výsledkem je, že rozhodčí v polovině zápasu náhle zmizí a objeví se o celé měsíce později.

Když se barvy přestaly míhat, svět se zase zastavil a nabral pevných obrysů, zalapal jsem po dechu.
„Do Merlina! Až toho opičáka, co mi to provedl, najdu, na místě ho uřknu.“
Místo, kde jsem se ocitl, bylo tiché a prázdné. Vypadalo to, že sem už dlouho nikdo nepáchl. Na zemi se válela mlha, pak se zvedl vítr a současně s ním i můj žaludek. Sladký shnilý puch, který přivál, mě paralyzoval. Podíval jsem se, co je jeho příčinou a překvapením jsem pustil svůj nos. Než jsem ho opět chytil, nasál jsem podruhé ten třeskutý smrad.
Byly to trosky nějaké chatrče, to bylo v pořádku. Problém byl v tom, že se u mých nohou neválelo ztrouchnivělé dvěvo, ale perník a poleva. Přidal jsem do kroku. Mlha na zemi se nerozvířila.
„Prosím vás,“ volal jsem na siluetu v dálce a rozběhl se k ní. „Mohl byste mi poradit?“
„No nejsem sice moc chytrej. Víte, já jen sázím a sklízím,“ apaticky oznámil, připadalo mi, že právě tohle opakuje celý život. Uváděl mě do rozpaků, stál přede mnou, ale zároveň jako by byl někde daleko.
„Jsem Kazimír Plivka, rozhodčí famfrpálu. Nedopatřením jsem se ocitl zde a rád bych se dostal zpět do Anglie.“
Nejspíš jsem ale naznačil něco, co zahradníka dopálilo. Celý zbrunátněl a i přes bělostnou pleť bylo vidět, že zrudl.
„Ty patříš k nim!“ vypálil na mě. Bez jakýchkoliv okolků přešel do tykání. Polekáním jsem nadskočil. V očích mu zaplály plamínky hněvu.
„Já nejsem moc chytrej, ale dobře vím, proč se tu děje to, co se děje!“ řval a od úst mu odletovaly sliny. „Kvůli vašemu kouzelnýmu světu zapomínaj děti na nás. Proto postupně mizíme. Koho zajímá nějakej hloupej strejček Pompo, když může mít famfrpál, Bradavice,“ zlost mu vzala dech a musel na chvíli zastavit. „A hlavně toho svýho POTTERA!“ zatvářil se, jako by chtěl zvracet.
V té chvíli už jsem na nic nečekal a vzal nohy na ramena. Mluvil z cesty, to je jisté. O nikom, kdo by se jmenoval Potter jsem nikdy neslyšel. Budu se muset zeptat Zachariáše, jen co se z této zpropadené zapomenuté země dostanu.

Pomůcka časového zařazení: Zachariáš Mrzout žil okolo roku 1400. V roce 1398 popsal Famfrpál v té nejranější známé podobě, hru, která měla blízko k nynějšímu modernímu Famfrpálu.

Existenciální

Jaktože
(pro pět ran na čepici)
venku sněží?

Je to krásný

Jsem v podivné apatické bublině štěstí. Připadám si jako rozbouřená, a klidná hladina. Těším se, až pojedu s Ondrou na Salsu.

Konečně jsem se trošičku zastavila. Mám za sebou báječné dny. Dneska ráno mě vzbudil neznámý budík, rozlepila jsem oči a byla jsem pár okamžiků zmatená. Když jsem si uvědomila, že jsem v Července u Bartíků, tak mi bylo hrozně dobře. Jsou to tak skvělí lidi, že nemá nejmenší smysl nějak se pokoušet cokoliv říkat.
Mamka potřebovala jet v pondělí jako speciální revizorka do Olomouce. (Cesty autem s ní za volantem stojí vždycky za to, tentokrát nás zastavili olomoučtí policajti – dokonce na nás šli s houkačkou. Řekli něco o vyfouklé pneumatice. Ani pokutu nám nedali, a když jsme zajeli do servisu a moje zoufalá maminka ani nevěděla, který pedál je brzdový, neplatili jsme nic ani opravářům. Podle mě je smích stejně cennější.) Ale zpátky. Okamžitě, co jsem věděla, že se můžu dostat zdarma do Olomouce, jsem zavolala Ondrovi. Ten byl nadšený a souhlasil. Do Červenky k Bartíkům jsme nakonec dorazily (s dvou hodinovým zpožděním) tři. Já, moje sestra a Áďa.
Myslím, že jsme se navzájem všichni vytrhli ze všech stereotypů, co se na nás lepí.
(V Litovli je před gymplem jezero a budova se v něm naprosto kouzelně zrcadlí. Taky je tam nejkýčovitější kopa hlíny, na jejímž vrcholu je Muchomůrka-slunečník, který vás v okamžiku, kdy si pod něj sednete, promění v sádrového trpaslíka. Nikdo z nás si nesedl.
Mimo jiné jsem v chodníku našla puklinu, která byla srdíčko. A Ondra, který žije v Litovli o 17 let déle než já, si jí nikdy nevšiml. A palačinkám říká amolety.)
Ráno jsme vstaly před sedmou, oni šli do školy a my jely vlakem domů.
Už to vypadá jako konec, ale zdaleka. :D
Viděli jste Svět podle Prota? Prot se dostane do sanatoria, kde jeden blázen má problémy se smradem. Poslední dobou se s ním stotožnuju často. Třeba v čítárně, kde smrděl bezdomovec, ale víc dneska, kdy jsem musela otevřít ve vlaku okno, i když bylo sotva nad nulou. Když jsme ovšem jely kolem hnoje a podivných vajíčkových smradů a ve vlaku byl takový puch, že se dal krájet, měla jsem k němu sakra blízko. Vymyslím čichoměr, který zaznamená snesitelnou úroveň smradu. Jestliže prahovou hodnotu puchu někdo překročí, bude bez řečí vykázán.
(V neděli jsem spala u kamaráda. Ale o historce, ve které figurují čeleň, půl třetí ráno a naštvaná učitelka Češtiny Hanka, se mi teď psát nechce.)

Mohla bych nudit za vlast?