Je ze mě profesionál

(Dnešní článek svou literární úrovní žádný velikán, ale s barevnou duší. A když ne on, tak já dnes jo.)

Usedla jsem na židličku před můj milovaný slepý notebook po náročném víkendovém výcviku. V žádném případě ale nemůžu říct: Konečně. Ač bylo školení jakkoliv namáhavé a na několik chvil mi i vzalo úsměv z tváře. (To když jsme měli přemýšlet nad naším zakázaným ovocem a následně ho namalovat. Když jsem svůj obrázek pak viděla dokončený, vůbec mi příjemně nebylo. Kdyby jste podnikli nátlak, můžu ho vyfotit. Pro mě je dílo hrozně moc konkrétní, vy se v něm ale vyznáte těžko... Myslím.) Byl to jeden z nejlepších víkendů v mém životě.
Vedli nás dva zkušení psychologové, kteří vás prokoukli jen podle toho, jakým způsobem sedíte. Celá naše skupina byla hrozně moc skvělá. Spolu jsme prošli muzikoterapií, dramaterapií, arteterapií a vůbec jsme se navzájem nestyděli předvádět nervózní a zlé zpěvačky, čekající na ortel poroty, snobské věštkyně, nebo arogantní doktory. Všichni, kteří mají v budoucnu touhu získat kamaráda v problémovém dítěti a kteří tam se mnou trávili čas byli neuvěřitelní. Otevření, zábavní, chytří a se srdcem na dlani. Hrozně doufám, že nám společný kontakt nezmizí. Těším se na tu chatu!
Hodný Honza mě pozval, ať s ním po maturitě jedu jen tak jeho autem do Tibetu. (Chtěl, abychom jeli hned.) Když sám udělal před dvěma lety řidičák, nakoupil benzín za třicet tisíc a prokřižoval Evropu. :D Právě on má neskutečný talent a srdce pro druhé lidi. Moc doufám, že se mu bude dařit.
No, já jdu psát můj životopis, což je poslední podmínka, kterou splním a budu moci jít s Maruškou pro mou holčičku. Má Dawnův syndrom, ale brzy bude mít i mě.

Zápich výcviku:
Koordinátorka - Maruška: Může se stát, že za vámi bude dítě chodit, ale pak najednou chodit přestane.
Honza: Jak jako přestane?
Kuba (úplně samozřejmě): No, jakože bude na vozíčku.

Koordinátorka: Takové dítě vejde do pokoje, kde je stůl, židle, otevřené okno a uprostřed mrtvý pes a ono nedokáže poznat, co je hlavní.
Všichni: Maruško!!!

Ještě by možná z jiného soudku stálo za zmínku, že jsem byla v pátek večer (kurz byl celý víkend, jenže probíhal vždy do devíti a spali jsme doma.) na atletickém plese. Byla jsem tam ačkoliv jsme si nekoupila lístek, ačkoliv nejsem atlet a ačkoliv jsem na sobě měla tenisky. :D Ples jsem si na vlně páteční výcvikové euforie užila báječně. Bylo pochopitené, že jsem v sobotu na výcviu vypila pět hrnků kávy. :D

Kolikrát jsi prolezl Svitovskou továrnu, tolikrát jsi člověkem

Mně se to zatím povedlo jednou. Minulou sobotu. (Když jsme kolem šli později s Davidem, abych mu ukázala ty krásné porevoluční graffiti, ozývalo se z ní podivné kovové bušení. Dostali jsme strach, ale mužně jsme se shodli na tom, že teda se nám tam stejně dneska nechce.)

Dneska jsem celý den nemocná. Bylo mi špatně už včera, když jsem prosmrkala na Majálesu pět sáčků papírových kapesníků. Proč ne. Ale stejně jsem si nejlepší den ve Zlíně užila úplně naplno. Miluju tento studentský svátek. Ma-já-les. (Když jsem byla malinká, sjel můj taťka na pálavě střechu radnice. Je to frajer.)

Ale zpět ke kořenům.

Teprve na cestě do Svitu, netušíc, co nás čeká. Pro mě osobně to by první zážitek podobného ražení, zatímco ostřílený prolézač Šimon, který rád a často prolézá jakékoliv staré cementárky, případně kanály, má zkušeností v tomto oboru nespočet. Ve Zlíně se ale moc líbilo. :)

Účastníci trifidího sradu, zavzpomínejte, na tomto místě jsme byli i spolu.

Dokonce jsme i společně nahlíželi rozbitým oknem do této budovy. Myslím, že jsem poznamenala, že by se v ní bezvadně psal horor. Teď vím, že by se tam bezvadně horor natáčel. Musím to uskutečnit.

Už uvnitř budovy, Filip právě otevírá dveře do jiného světa - doupěte feťáků. Jediná smutná stránka věci. Našli jsme jehly a páchlo to tam močí a výkaly. Naštěstí obyvatelé nebyli doma.

Takto si to fetky vyzdobily. Nápis Punks not dead - gremlin. (Na lavičce ve Sluškách je lepší a příznačnější poselství: Anarchie z hovna žije! )

Abychom prozkoumali vyšší patra a utekli smradu, museli jsme se protáhnout úzkou šterbinou, jak právě předvádí Šimon. Cestou jsme si každý utrhl jako suvenýr varovnou pásku: Městká policie, vstup zakázán.

Takto to vypadalo v jednom z vyšší pater. Pater bylo myslím čtyři, nebo pět. Všechna byla podobná, mě nejvíc uchvátily staré plakáty a nápisy. Kalendář na boty a jiné artefaktry pro mě již starých časů.

Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. Nad Havlem na sloupu jsem skoro uronila slzu. <3>

To je malý výběr ze všech poselství, kterými na nás budova mluvila. Stovky cedulí, graffiti, plakáty, lahve alkoholu... Sentimente, necháš toho!

Tuto fotku sem řadím spíš kvůli sobě. Nevím, jak je to možné, ale přesně vystihuje mé pocity z průlezu.

S Davidem se do Svitu chystáme znovu hlavně abychom obhlédli dechberoucí graffiti. Toto je jen střípek z výzdoby. Žádné čmárání, dělali to ti, kteří umění ulic ovládali.

Velkou váhu měl i duch těchto prostorů, ale barevné stopy lidí mu nic z velikosti nesebraly.

Stejně jsem měla strach, byla jsem hrozně napjatá a cukla sebou při sebemenší ráně. Komické bylo, když jsme tak po hodině prolézání potkali dvojici, co jsme neznali a která si šla Svit obhlédnout na vlastní pěst jako my. :)

Tahle fotka jako by vypadla nějakému profíkovi z expozice Zlín a Gottwaldov. :) (Nefotila jsem já, ale kamarádka. Já jsem neměla foťák a proklínala jsem se víc než Ledecký.)

Šachta výtahu, vedly k ní dveře a za nimi nebylo nic. Jen prázdný prostor a pak v hloubce několik metrů střecha kabiny. *husí kůže*

Už na střeše. Všude tam rostly malé břízky, jedna z nich je pravo na fotce. Pro zajímavost můj taťka nejen sjel střechu radnice, ale i vylezl jen tak na chladící věž, jež je tu taky vidět. Kam se hrabe Eso-Rimmer. :D

Martinka na střese. Bála jsem se jít víc na kraj. :D

Na závěr bonbónek pro pobavení. Zajímalo by mě, zda skutečně je babička nadšeným fanouškem Kurta Cobaina, či jen Vietnamci dali dobrou cenu. :D

Přijeli umělci z Prahy!

Mluvila jsem s pohádkovým Pavlem Trávníčkem a visí mi na nástěnce. A prostě. Juchů. *září mi oči*

(Půjdu ke studni pod břečťan a schovám se, tam to znám.) :D :D :D

Na záchod nemusím vůbec, pisoár Kubec

Už se moc těším, až budu mít čas vylíčit vám své žážitky z průlezu starou zříceninou svitovké továrny. Můj vstah se Zlínem se tak dostal na vyšší úroveň. ;) Jenomže práce nad seminárkou z dějáku, a hlavně večery u piva s kamarády si berou všechen můj čas. Nelituju.
Jo a gratuluju všem ke zdárnému zvládnutí písemné práce z čejáku.
Jen za rok, frrrr!

Míti Filipa, je sice fajn, ale…

Včera, místo učení se chemie (za což mě učitel grafiky dneska pochválil, :D) jsem vyrobila agitační plakát. Nebojte, nikoho nelákám do strany, ani nebojuji za práva šneků. Potřebuji doplnit palubu semináře z výtvarky, a protože nejsem žádná lehká děva, nešla jsem na to přes postel, ale přes fotoshop.
A proto vualá :D (pro větší náhled klikni na Domažlice)

+++DOMAŽLICE+++ :D :D :D
Náš stereotypní ústav bude zítra rozsvícen, protančen a hlavně zaplněn mými poutači. Pokud se pět potřebných kreativců nenajde, aspoň se o kampani bude mluvit. Všechno je lepší, než pasivně sedět v hospodě a mlít svou mantru o tom, jak inteligentní jsem. Narážím samozřejmě na Fonda, který cestu na štrůdelník nenajde, ale co. Ať žije revolta! (Nakonec mi psal, že se mu to vlatně líbí.)
Nenechala jsem si ujít příležitost, polekat plakátem budoucí kapitolovou profesorku. Hrozně se tomu smála a vůbec to nepobrala.
„Maturita za hubičku! Ty jsi pako.“

Taky jsem dneska poprvé o sobě mluvila s psycholožkou. Klepala jsem se před tím hrozně, lila jsem holkám do pidihrníčků čaj a moc jsem ho vylila na stůl, taky jsem vysypala cukr.
Před 14 dny jsem díky programu Pět P bojovala dvě hodiny proti stovkám otázek. Proti nebezpečnému klišé slunci a blízkosti, proti číselným vojákům zformovaných do řad, proti opakům opaků. Do Pěti P jsem se přihlásila jako dobrovolník a nechtěla jsem, aby mně testy cestu k dítěti zavřely.
Zjistila jsem vlastně jen samé pozitivní věci, nejvíc jsem se smála mé pozici v dvojici realista – snílek. Ortel: naprosto mimo realitu. Proč ne? Těším se, až začnu narážet do sloupů. Vlastně ve většině vlastností se vymykám normě. I to mě těší. Psycholožka mě označila, že se do programu výborně hodím a nevidí dokonce problém ani v tom, abych se stala kamarádkou postižené holčičky. To bych chtěla moc.
Za čtrnáct dní jedu na výcvik, tak, Lelli, pohni, pokud chceš. :D

Není se čemu divit, ale celý den zářím jako to dřevěné sluníčko, co jsem si včera koupila na Jednom světě, festivalu dokumentárních filmů s tématikou lidských práv. (Byla jsem na filmech o ruském blázinci a o africké korupci. Bylo to děsivé. Poslouchám etno. Něco namaluju. Říkají mi, že toho nějak moc stíhám. Nemyslím si to. Dneska jsem nestihla ani jedno pivo:D)