Na cestě

Myslím na Deana Moriatyho, myslím dokonce i na starého Deana Moriatyho, na tátu, kterého jsme nikdy nenašli, myslím na Deana Moriatyho.

Došla jsem na konec proudu myšlenek Jacka Kerouaca, běžte tam taky.

„Jojoj! Sale, musíme pořád jet a nikdy se nezastavit, dokud tam nebudem.“
„A kam chceš dojet, člověče?“
„Nevím, ale jet se musí.“

Název článku neprozradím, byl by to spoiler. (Ježíš umře na straně 681.)

Oky byl smutný a ve Zlíně křičí pneumatiky barumáckých bláznů a proto byla cesta domů z čajovny zádumčivá dekadentní a depresivní (Okyho oblíbená přídavná jména), zažila jsem po tom, co jsem si doma konečně rozepnula knoflík na kalhotách, které mě celý den svíraly břicho, doma dvě překvapení.
(První je míň hodnotné než to druhé.)
Otevřela jsem ledničku, ve které byl
(John Lennon)
vanilkový puding! Miluju vanilkový puding. Miluju vůni prášku vanilkového pudingu – čichám ji vždy přes obal. Ale nejvíc jsem milovala právě ten můj vanilkový puding, co jsem našla a slupla.
Zcela spokojená jsem si ho ujídala a najednou jsem úplně bezmyšlenkovitě držela v ruce krabici. Otočila jsem ji a bylo na ní napsané moje jméno. Nejdřív jsem nechápala, pak se ale spínače v mém mozku zaklaply a začala jsem zuřivě trhat karton.
Před třemi dny jsem našla v internetových vodách nejvíc fosilní a kryptofošistickej obchod na světě. + Sezame, otevři se + Prodávají v v něm třeba plastový model hovínka (rovného i zakrouceného – od skutečného k nepoznání). Zvratky: (extrakvalita kde najdete úplně vše, hrášek, mrkvičku, masíčko...), červaný cukr, prd ve spreji, mýdlové bonbóny jakož i sudžuk. Smála jsem se těmto výmyslům asi hodinu a pak jsem si objednala
(Bojíte se, že je Mants fekální prase? Bojte se!)
lennonky!
Úplně nejvíc kawaii, takové hnědé a malinké. Budu si je muset trošku opravit a zvětšit, ale jsou to moje lennonky a mám z nich moji radost.
Mám z nich takovou radost, jako když jsme včera šli s Okym a Fondem náhodou i po náměstí, kde měli koncert Backwards – nejlepší Beatles revival na světě! To bylo báječné. Hippies děti tam pobíhaly po trávě a čůraly na kytičky. :)

Koušu si: nehty
Zpívám si: manga, manga, manga, manga!
Plány: hezky poprosím internet, aby za mnou přišel a připojil mě.

„Prosím!“

(Sedím tak u počítače a najednou cítím zápach. Spálenina. Doprdele. Komu se, kurnik, povede potřetí spálit housky, které si peče? A ještě ke všemu jsem se kopla do malíčku, když jsem běžela k epicentru smradu. Jsem ryba.)

A je tam lejnotřas a lejnopropadliště

Photoshop je fajn vytržení z klikání na A, B, C i Ariadnina nit z údržbního labyrintu, kde má Minotaurus podobu policejního inspektora. V autě, které se na vás neusmívá ze záhlaví, protože usmívat se umí jen dokonalý volkswagen transporter
(awwwie <3)
jsem projezdila celý Zlín a zítra své umění předvedu u zkoušek.

Jak jsem instruktorovi vždy tvrdila, po zajetí do obrubníku a po chcípnutí v nespočtu křižovatek, řídím lépe než vařím. :D
Až budu mít v ruce kouzelný řidičák, budu mít o kusanec blíž k mému snu. Pořídit si jednoho krásného kulaťáčka a v něm zmizet pryč.

Nachystejte květináče, zítra to mám v kapse! :D

Co je to za chiméry?

Myslela jsem, že štrůdeník zůstane ležet ladem. Ale dneska mám hrozně velikánskou chuť ho zas očůrat. Děje se toho tak moc. Prázdniny se už nesnažím zachytit. Nesnažím se zachytit ani sebe. Stačí mi pevné obětí Okyho. Děkuju.
(tam letí
a těší a poletuje
poletucha
láska)
Pocitů a myšlenek je moc, písmeno l na mé klávesnici stále nepíše, zato já píšu. Mám rozepsanou novou povídku, odehrávající se v nebi a dokonce mám dokončené dva scénáře. A miluju.
Včera jsem uspořádala akci filmových fandů a společně jsme trpělivě čekali na pointy ve studentských filmech, ačkoliv nepřicházely a nepřicházely. Z třiceti filmů se mi moc líbil animák o žížale, jiný animák o Afričánkovi a hraný film o tom, jak jemné milé éterické (OTRAVNÉ) ženy budí své milé v noci, když zrovna nemůžou usnout. :D

A stále věřím tomu, že budu režisérka.