Něco obrovsky malého

Je to jen výkřik. Vlastně by mě mělo mrzet, že toto existuje, ale už to tak jednou je. Každá z nás je princezna...

O princezně, které se zdály špatné sny

Bylo to tak od začátku a bylo to tak správně. Bylo to totiž, to jediné správné, jediné bezpečné, jediné možné. Dokonce ho měla i doopravdy ráda. Když na něm usínala, když slyšela jeho hlas a když ho hladila po tvářích. Nebyla to jen rozumná a daná láska; když byla s ním, bylo jí dobře. Když usínala, myslela jen na správné a bezpečné věci, na modré oči, pevné obětí, hrubé dlaně. Každý večer na ně myslela.
Ale uvnitř snů se na ni dívaly jiné oči. Doteky tam byly jemné, hlas ze snů vyšší, melodičtější. Říkal věci, které nebyly ani trochu rozumné, správné a bezpečné; říkal věci, kterým naslouchala bez dechu, s kterými souhlasila. Párkrát svůj sen líbala a pak ji hryzalo svědomí.

Jak to v závěru pohádek bývá, vystrojil pan král své dceři velkolepou svatbu. Princezna, celá zmatená, čekala ve své komnatě. Dvorní dáma jí pomáhala do šatů.
(už skoro rok bledne ta skvrna)
Nikdo neví, jak veliká byla její touha, když se otočila ke dvorní dámě čelem a velice jemně ji políbila. Zaskočená však odvrátila tvář. (Ona i princezna dobře věděly, co jediné je dané.) Neřekly dál ani slovo. Žádná se neomlouvala. Žádná nic nevysvětlovala. Princezna se dál připravovala na svatbu.