Znám hádanku, kterou uhodne málokdo

Tak všechno co jsem neřekla

2009-08-31T13:36:00.001+02:00

Byla jsem na Ukrajině - mimo jiné. Dám sem aspoň fotky. Zážitků mám ale ještě mnohem víc a ne jez z Ykpaihy. http://mants.rajce.idnes.cz/ykpaiha/

Zítra

2009-05-25T19:41:00.000+02:00

Do prdele už. Tududu.

Konec přišel a trvá

2009-05-03T15:58:00.001+02:00

Včera jsme my všichni, co spolu mluvíme, pohřbili náš podnik, do kterého chodíme pít už pět let. Hospodu, kam jsme utíkali v půlce tanečních a kde jsem začala pít pivo. Místo, kde jsme s Bratřem poslouchali pořád dokola z džůboxu Kryla, Beatles, Queeny a všechny naše srdcovky – kde jsem nechala bezpočet peněz bezpočet vypitých piv, nezpočítaně jsem si tam v opileckých plácáních vylívala srdíčko. Konec. Je konec. Rekonstrukce začne a náš humusácky bowl s vyhlášeným nejhnusnějším pivem ve Zlíně bude něčím jiným.
Na slavnostní pohřební rozlučku jsem se stylově oblekla do černého a sehnala kytičku, kterou jsem obvázala černou stuhou.
Byl to krásný rozlučkový večer. (Zřejmě všichni vyspíváme, protože se nikdo z nás neopil na kašu blato.) Hrály samé šlágry a my jsme tančili a zpívali a já jsem měla kameru a máme z toho hodinový záznam a je n spoustě místech přetáčený, protože kazet byla krátká. A poslouchám Beatles a hraje Yesterday – nechci.

Poutníče znavený, zde najdeš klid, neb jako já i tys mrtev již.

Něco obrovsky malého

2009-04-19T16:20:00.001+02:00

Je to jen výkřik. Vlastně by mě mělo mrzet, že toto existuje, ale už to tak jednou je. Každá z nás je princezna...

O princezně, které se zdály špatné sny

Bylo to tak od začátku a bylo to tak správně. Bylo to totiž, to jediné správné, jediné bezpečné, jediné možné. Dokonce ho měla i doopravdy ráda. Když na něm usínala, když slyšela jeho hlas a když ho hladila po tvářích. Nebyla to jen rozumná a daná láska; když byla s ním, bylo jí dobře. Když usínala, myslela jen na správné a bezpečné věci, na modré oči, pevné obětí, hrubé dlaně. Každý večer na ně myslela.
Ale uvnitř snů se na ni dívaly jiné oči. Doteky tam byly jemné, hlas ze snů vyšší, melodičtější. Říkal věci, které nebyly ani trochu rozumné, správné a bezpečné; říkal věci, kterým naslouchala bez dechu, s kterými souhlasila. Párkrát svůj sen líbala a pak ji hryzalo svědomí.

Jak to v závěru pohádek bývá, vystrojil pan král své dceři velkolepou svatbu. Princezna, celá zmatená, čekala ve své komnatě. Dvorní dáma jí pomáhala do šatů.
(už skoro rok bledne ta skvrna)
Nikdo neví, jak veliká byla její touha, když se otočila ke dvorní dámě čelem a velice jemně ji políbila. Zaskočená však odvrátila tvář. (Ona i princezna dobře věděly, co jediné je dané.) Neřekly dál ani slovo. Žádná se neomlouvala. Žádná nic nevysvětlovala. Princezna se dál připravovala na svatbu.

Z hodiny

2009-02-24T09:48:00.000+01:00

Včera v literatuře jsem slyšela novou báseň. Recitovala ji najednou a mimoděk naše šílená profesorka. Až po chvíli poslouchání jsem zjistila, že verše nejsou verši, že jen profesorka mluví k mému punkovému spolužákovi. Ale stejně se mi nová báseň líbila.

Včera jsem ve sněhu
našla tvoji rukavici
s ustřiženými prsty

Zřejmě ale
nepatřila tobě

(A pro ty, komu jsem to už nadšeně neřekla. Přijali mě na výšku, scénáristika, režie.)

Mrtvá

2009-01-18T23:21:00.001+01:00

dočista mrtvá, Dejve.

Vám šesti

2008-11-17T11:34:00.001+01:00

Děkuju! <3

Bum, bum, bum

2008-11-03T18:27:00.000+01:00

Sleduji v televizi soutěžní program Pět proti pěti, kde byla otázka, jaký dárek udělá radost pirátovi. Odpovídalo sto lidí a ani jeden nezmínil rum. Styď se, národe.
Náladu mám: fšíííí
Těším se: do čajovny a zítra mám pět volných hodin po sobě!

z čajovny

2008-10-27T12:53:00.000+01:00

Možná byste o něm řekli, že je marnivý. Hlupák, který ztrácí čas. Křídové střípky měl i ve vlasech a myslím, že se je ani nesnažil vytřepat.
(Ale kde je to důležité)
Jeho dílo mělo řád, čáry byly mořem a taky trávou, oblaky i zajíci, žily svým světem a rozumněly a dýchaly. A on byl s nimi.
(I tehdy když déšť jeho bílý svět poslal na jiné místo)

- a to já když jsem byla teď v Řecku tak tam byl takový fajn kluk a ten za mnou furt dolízal
- on te lízal
- no a on se jednou opil a byl pak s jednou fakt hnusnou holkou a všechno mi to popisoval byl to hrozný úchyl
Dobrá čajovna, dvacátýšestý říjen, stolek naproti

Seděl sám na konci zeměkoule a kreslil křídou na zem nebe. Na druhém konci zeměkoule jsem byla já. Byl tak daleko a já až příliš nadosah stolku naproti.
(Na světě existuje 6000 jazyků)

Možná na jaře, ale v tuhle roční dobu?

2008-10-21T21:46:00.000+02:00

Mám exém na krku, na stehnech, v kolenou a je červený a svědivý, a mám taky básničku, ta nesvědí, svědí mě jen špatný pocit z angličtiny, která zůstala vespod. (Po dlouhé době dílo, které mi nepřipadá úchylné. Nepřála bych vám, vidět mé nejnovější obrázky:D)

Ulepená
(Rockymu)

Teče to všude po stole,
láme se to na hraně a prší.
Z pěti prstů je dnes jeden,
ale báseň se přesto
nechce slepit.

Pryč s lepidly, izolepami i žvýkačkou:
najdu pevnější spoje:
můžu
polapit svým jedním
(zalepeným)
tvých pět prstů.

„Tuí.“

Do boje!

2008-10-12T00:31:00.000+02:00

Článek to bude slabší, neb můj mozek vypověděl službu před několika hodinami a taky jsem se před chvílí vzbudila, ale to nic nemění na tom, že je 0:14.

Začnu tradičně:

Kapky potu vytvoří říčku,
stékat budou dolů
do dolíčku!
Líbíte se mi líbíte. Líbíte se mi líbíte. Líbíte se mi líbíte. Líbíte se mi líbíte.

NEMŮŽU SE TÉ PÍSNIČKY ZBAVIT!
A ANI TAHLE MI NEPOMÁHÁ +++mič+++

Byla jsem s Okym na své první dřevárně a bylo to moc báječné. Neproměnila jsem se ani v andělsky krásnou šermířku ani v démonicky krásnou nemrtvou:D Byla jsem z vlastní vůle na postu „fotografa.“
(Ale příště pojedu. A budu skřet! Protože když jsem se ráno vzbudila, měla jsem z vlasů jedno velké přírodně-dredové hovínko, stačí doplést listy a větvičky. A bude.)

Akce byla dvoudenní. V pátek večer jsme na místo dorazili s písní Arnieho mazáků a pustili se s Listrovou chutí do pití:D Společnost lidí, která se sešla u ohně, se jen tak nevidí a mohla jsem si s nimi tolik moc co říct. Kluk, co byl upír a měl jméno dlouhé na papír A5, které si ani nepamatoval a uměl jen jeho zkrácenou verzi.
(Jeho bratr měl jméno na A4 a přítelkyně jeho bratra taky tak:D Kam se hrabe Princezna Konzuela Banananemok.)
Tak akorát jsme se opili myslím všichni. Vzpomínky mám na slivovicové maté – které žilo! A taky na maršmeláky v podivném lihu:D Spala jsem s miláčkem ve stanu a zpívali jsme si:
Kapky potu vytvoří říčku,
stékat budou dolů
do dolíčku!

Další den byla bitva. Ještě doma jsem z ní měla trošku strach, myslela jsem, že se budu moc nudit a čekala proto, že Kerouac celý padne. Ani nebyl vytažen z batohu. Bitva byla moc zajímavá, já jsem první půlku zůstala v pevnosti lidí spolu s králem Sikou a pár dalšími. Ale sami jsme nebyli, do pevnosti chodili ti, co v bitvě zemřeli a tak jsem udělala vodní dýmku a stala se tak světlým bodem v jejich dřevářské smrti.
(Oky umřel desetkrát.)
A někteří ani po uplynutí času své smrti do bitvy nechtěli. :D
Já jsem se ani moc nehýbala, měla jsem vyzuté boty a tři hodiny neopustila karimatku. A bylo to báječné!

A tak nějak. Návrat do reality byl smutný.
(Pán na přechodu si ani nevšiml, že má dávno zelenou. Jak by taky mohl, když konsternovaně civěl na oblek mého Ubláčka.)

Líbíte se mi líbíte. Líbíte se mi líbíte. Líbíte se mi líbíte. Líbíte se mi líbíte. Líbíte se mi líbíte. Líbíte se mi líbíte. Líbíte se mi líbíte. Líbíte se mi líbíte. Líbíte se mi líbíte. Líbíte se mi líbíte.

Zápich: Jedna milá slečna mi řekla, že by chtěla, abych byla její sestra. Mám prý moc hezký hlas a jsem hrozně hodná a vtipná. :D:D:D:D:D

Král lidí - Sika. Na téhle fotce je hrozně rozkošný. (Na všech ostatních drží v ruce flašku Metropolu:D)

Král nemrtvých - Čamlík, úplně moc skvělý člověk. Jedno děťátko, co se přišlo s maminkou podívat na bitvu, rozbrečel tak moc, že nešlo utišit:D

Kostými nemrtvých byly přesvědčivé a děsivé.

Doufám, že dnes v noci nebudu mít nemrtvé sny:D

Toto je můj známý upír! Z jeho jména si napamatuju ani první část používané části:D Hrozně byl v bitvě zapálený. Je to blázen. :)

Zabíjení je náš hit!

Z bitevní vřavy jsem vybrala zahájení.

A mého Ubláčka. Tady bojuje...

A tady je nějakou chvíli mrtvý. Jeho vrahy jsem pomstila!

Jde ze mě strach. Uuuuuu. Do dolíčku!

A tohle bohužel není má sestra, ale chtěla by být. Evča, člověk, kterého bych podle vzhledu nikdy netipla na dřevárnici... :)

Líbíte se mi líbíte. <3>

Co je to za chiméry!

2008-10-06T21:56:00.001+02:00

Nesnáším blogspot a formátování a já nevím, co dělám špatně, že mi to maže články. Nemám sílu psát ten seznam znova. Hauk

Černém!

2008-10-05T21:18:00.000+02:00

Rebí a má zvědavost mě do toho zatáhly. Udělejte jim něco. Psala jsem to dlouho a upřímně, snad jsem všechno dobře přeložila... ;)

1. Peťa Šticovitý a to přesto, že nemá žádné sousedy:D
2. Šílená Kiki, která se směje a lehne si na zem
3. Moje roztomiloučká sestřicka Lulu
4. Janča z třeťáku
5. <3>Ubláček
6. Rocky-kun <3,>
7. DandaPanda Holas
8. mr.Gregor
9. Chobotový Šimon
10. Lellinka
11. Awwie! *pažitka*
12. Šort (Škoda, že ho neznáte. Krásnější je než Sněhurka a *och* jak je on chytrý :D:D:D:D NE!)
13. Cath (Hilton)
14. Kája Fryštacká, když hrajeme aktivity!
15. ...
16. Bára z naší třídy
17. Já ne. *píská spidermanovi na hlavu*
18. Rebí *ty šaty, ve kterých tě vidím, ti sluší*
19. Dean Moriaty (je to vyhýbající, ale je to moje.)
20. Moje špínou světa neposkvrněná sestra
21. Já jsem zamilovaná, to je pak těžké odpovídat. Černém!
22. Relí modrý průsmyk: Maminka
23. Fond :P <3
24. Démoni!
25. Jsi to ty, Davide!
26. Sestra a maminka a ony obě by to mohly udělat mně
27. Já na to mám, tak si poskočím!
28. ... (nejsem Otaku, nevím, co to je.)
29. Zástupy --- :D
30. Kdo má talent, ten se neubrání!

Krumpáč do obočí a dočetla jsem Ramona a žádná kniha netrpělivě neposkakuje v čekárně

2008-09-30T21:11:00.001+02:00

1. Jsem děsně našvaná
2. protože je to celé nespravedlivé
3. že když jsem měla řídit
4. tak doma nemáme auto
5. a nevím co mě deptá víc
6. jestli podivná známka 0,7 (2) 70
7. která je stejně kulatá
8. jako vězeňská cela
9. a den nákupů
10. den oranžových balónkových triček
11. a modrých mobilů
12. a lásky –

Už je mi líp.

Jak je důležité mít rád maturitní slohovku

2008-09-06T12:13:00.000+02:00

Psaní je neuchopitelné, i když se rádo tulí. Povídka napsaná s Lelli a Rebelkou. Ty dvě jejich jsou tady a tady. Děkuji.

Dovnitř

„Já příběh.“
„Vymyslel jsi příběh?“
„Je já.“
„Tak dobře a pustíš mě do něj?“
„Já! Já!“ prskal a mosty v jeho očích, jediné cesty vedoucí z jeho zemí ke mně, se v tichu zřítily. Seděla jsem těsně u něj a viděla proto jasně, jak se mu zastírá pohled. Stejně jako se mlží zrcadlo, když na něj sedají kapky páry a já do něj hledím a po těle mi stékají klikaté vzpomínky na horkou koupel. Jenomže zrcadlu jeho moc vrátím pouhým pohlazením, které ani nemusí být upřímné, nemusím si přát, znovu se v něm spatřit, a přesto tam budu. Ale když vztáhnu ruce k mlžným očím, nic není dopředu známé. Prsty se mi rozklepou v cizím taktu. Spolu se mnou a ním tu je i přání. Stane se smyslem mého
(mého. Toho jeho ne.)
světa. Má takovou sílu, že musím zadržet dech. Prsty se zklidní až v okamžiku, kdy se dotknu jeho tváře. Hladím jej, kroutím jeho vlasy a pokouším se postavit nové mosty, další cesty do mé galaxie.
Začala jsem si kousat nehty. Zvláštní je, že jsem si to uvědomila až po tom, co se mi on stal zrcadlem. Ten den znova povídal o svém příběhu. Poslouchala jsem jeho slova a nechala se vést.
„A pak chtěl jít.“
„Kam šel?“ otázka ze mě vyklouzla, aniž bych chtěla. Zůstal ještě chvíli němý, ale ani na okamžik nedovolil mlze, aby naplnila jeho oči.
„K Hoře.“ Ta slova zavibrovala mou duší. „Ano, kam jinam by mohl jít než k hoře.“
Sledoval mě a já měla pocit, že dávno nejde jen o oči. Tušila jsem, že naše spojení je jinde. Ale nebylo mi dovoleno je dnes najít. Nedal mi čas.
(Kdo je z nás dvou je nemocný?)
Cuklo ve mě, když jeho ruka vystřelila dopředu a zastavila se těsně před mýma očima. Srdce mi úlekem zaječelo, ale musela jsem zůstat klidná, abych jej nevyděsila.
(Prokoukl tě.)
Ukazováček byl od mého nosu vzdálen tak nepatrný kousek, ale stačilo to k tomu, aby se mě nedotýkal. Našla jsem jeho oči a zároveň s nimi i ztracený rytmus dechu.
„Tam!“ řekl po dvou věčnostech mlčení.
„Nerozumím ti. Co je tam?“
„K Hoře.“ Díval se ně mě stejně jako vždycky, ale připadalo mi, že nějaká drobnost nesedí. Sledovala jsem jeho napřaženou paži a opět se začala topit v dechu.
„K Hoře,“ opakoval.
„K hoře.“ souhlasila jsem.
(Co je špatně?“)
Svou ruku konečně sklopil. V tom jsme si všimla, že má nehet na ukazováčku rozkousaný do krve. Upozornila jsem ho na to. Hloupě se usmíval. Jeho reakce mě rozčílila
(Blázen na to nemá právo. Blázen nemá žádná práva.)
a taky jsem mu to řekla. Šklebil se a chytil do dlaní mé ruce. Zvedl je až na úroveň očí. V tu ránu jsem se mu vyškubla, ani se mě nesnažil držet, a prsty před ním schovala dětinsky do kapes. Ale i když nebyl sloupaný perleťový lak a polámané okousané nehty vidět, oba dva jsme o nich i tak věděli.

x x x

Zůstala jsem ve své pracovně o něco déle a prohlížela si malůvky, které on vytvořil. Cítila jsem, že jsem jen kousíček
(jako napnutý prst u mého nosu)
od pochopení. Rozostřila jsem pohled a zavrtávala se hluboko do jeho čar. Na mé sítnici se míjely a proplétaly. Všechno do sebe
(s cvaknutím)
zapadlo. Byla jsem v tom, byl to jeho příběh a já.
„Heleno!“ Nade mnou se tyčila v zimním kabátě s křiklavou šálou má kolegyně. Hrozivější než pletená šála byl výraz její tváře. Nedokázala jsem něm zorientovat a raději jsem mlčela.
„Několikrát jsem klepala, ale neodpovídala jsi, tak jsem šla dál.“ Čekala snad požehnání k dalším slovům, když jsem zůstala potichu, pokračovala bez něj.
„Přejdu k věci. Trávíš s ním
(On není věc!)
moc času. Jeho moze-“
Chtěla jsem ji vyprovodit bez nadávek, ale nedokázala jsem to.
(Než Bůh stvořil svět, bylo ticho.)

x x x

„Pro ty.“
„Děkuji.“ Už dřív mě naučil neptát se, když dostávám.
Rozložila jsem papírový dárek a očima přeletěla křivé ornamenty v něm.
„Já příběh.“ vzal mi z rukou své dílo a otočil ho tak, jak mělo patřit.
(Promiň.)
Naznačil mi, ať papír znovu uchopím.
„Ty cesta,“ sklopil oči k čarám. „Tady mapa.“
Naše role: doktorka-pacient, zdravý-blázen, před branami jeho světů neexistovaly. Mé zorničky těkaly po jeho kličkách a hledaly vchod. Obraz se rozpíjel a točil, mapa mi vyklouzla z prstů a doplachtila na podlahu mezi nás. Věděla jsem, co přijde.
„Jdeme k Hoře?“ zeptala jsem se a on mi požehnal.
Byla to otázka okamžiku, než jsem vyklouzla ze svých bot. Bosýma nohama jsem vstoupila na cestu. Šel proti mně. Na mapu jsme vkročili zároveň a zakryly tak spleť čar, jež najednou dala smysl. Věděla jsem, jak mapa funguje, i kam vede. Asi jsem se měla bát, jenže jak, když blázni strach neznají.
Dotkl se mě. Tiskl mě k sobě tak pevně, že mi vytryskly slzy. Ale stejně jako strach, ani bolest tam nebyla. Pak mě opatrně připravil na cestu.
Dostala jsem se dovnitř a světy, které se tam skrývaly mi zničily mysl.

To je bedýnka. Beránek, kterého chceš, je uvnitř.
Antoine de Saint-Exupéry

Tys za nás šel na Golgatu

2008-09-05T20:53:00.000+02:00

V naší třídě nikdy nebylo nejčastějším slovním spojením: jdem na diskošku a dokonce se u nás ještě ani neříká ono bumerangující spojení: maturitní téma, ale to jen proto, že jsme tento týden byli společně v Praze.
Líbilo se mi tam. S Davidem jsme první večer viděli holku, která byla stvořena ze stejného světa jako Arnie<3

(Tady následuje půl strany, kterou jsem napsala a která se sama smazala. Grrrrrrrrr. Jsem fakt naštvaná, psala jsem o Lennonově zdi a Rockym a Liverpoolu...)

Jo a ještě jsem se chtěla rozepsat o interaktivní výstavě evropského moderního umění, na které jsem byla dneska. Byla to nejlepší výstava v mém životě. Jedinou muškou má, že katalog z ní stál astronomických 650.
Naplnila a zavalila mě úzkostí a psychicky zničila a rozzářila a inspirovala. Art kills Art!

Myšlenka, co uklouzla a pobavila: Tak teď nevím se kterou z vás dvou budu chodit.
Myslím na: (Dejv ví:D)

Na cestě

2008-08-24T13:34:00.000+02:00

Myslím na Deana Moriatyho, myslím dokonce i na starého Deana Moriatyho, na tátu, kterého jsme nikdy nenašli, myslím na Deana Moriatyho.

Došla jsem na konec proudu myšlenek Jacka Kerouaca, běžte tam taky.

„Jojoj! Sale, musíme pořád jet a nikdy se nezastavit, dokud tam nebudem.“
„A kam chceš dojet, člověče?“
„Nevím, ale jet se musí.“

Název článku neprozradím, byl by to spoiler. (Ježíš umře na straně 681.)

2008-08-22T23:46:00.001+02:00

Oky byl smutný a ve Zlíně křičí pneumatiky barumáckých bláznů a proto byla cesta domů z čajovny zádumčivá dekadentní a depresivní (Okyho oblíbená přídavná jména), zažila jsem po tom, co jsem si doma konečně rozepnula knoflík na kalhotách, které mě celý den svíraly břicho, doma dvě překvapení.
(První je míň hodnotné než to druhé.)
Otevřela jsem ledničku, ve které byl
(John Lennon)
vanilkový puding! Miluju vanilkový puding. Miluju vůni prášku vanilkového pudingu – čichám ji vždy přes obal. Ale nejvíc jsem milovala právě ten můj vanilkový puding, co jsem našla a slupla.
Zcela spokojená jsem si ho ujídala a najednou jsem úplně bezmyšlenkovitě držela v ruce krabici. Otočila jsem ji a bylo na ní napsané moje jméno. Nejdřív jsem nechápala, pak se ale spínače v mém mozku zaklaply a začala jsem zuřivě trhat karton.
Před třemi dny jsem našla v internetových vodách nejvíc fosilní a kryptofošistickej obchod na světě. + Sezame, otevři se + Prodávají v v něm třeba plastový model hovínka (rovného i zakrouceného – od skutečného k nepoznání). Zvratky: (extrakvalita kde najdete úplně vše, hrášek, mrkvičku, masíčko...), červaný cukr, prd ve spreji, mýdlové bonbóny jakož i sudžuk. Smála jsem se těmto výmyslům asi hodinu a pak jsem si objednala
(Bojíte se, že je Mants fekální prase? Bojte se!)
lennonky!
Úplně nejvíc kawaii, takové hnědé a malinké. Budu si je muset trošku opravit a zvětšit, ale jsou to moje lennonky a mám z nich moji radost.
Mám z nich takovou radost, jako když jsme včera šli s Okym a Fondem náhodou i po náměstí, kde měli koncert Backwards – nejlepší Beatles revival na světě! To bylo báječné. Hippies děti tam pobíhaly po trávě a čůraly na kytičky. :)

Koušu si: nehty
Zpívám si: manga, manga, manga, manga!
Plány: hezky poprosím internet, aby za mnou přišel a připojil mě.

„Prosím!“

(Sedím tak u počítače a najednou cítím zápach. Spálenina. Doprdele. Komu se, kurnik, povede potřetí spálit housky, které si peče? A ještě ke všemu jsem se kopla do malíčku, když jsem běžela k epicentru smradu. Jsem ryba.)

A je tam lejnotřas a lejnopropadliště

2008-08-17T17:21:00.000+02:00

Photoshop je fajn vytržení z klikání na A, B, C i Ariadnina nit z údržbního labyrintu, kde má Minotaurus podobu policejního inspektora. V autě, které se na vás neusmívá ze záhlaví, protože usmívat se umí jen dokonalý volkswagen transporter
(awwwie <3)
jsem projezdila celý Zlín a zítra své umění předvedu u zkoušek.

Jak jsem instruktorovi vždy tvrdila, po zajetí do obrubníku a po chcípnutí v nespočtu křižovatek, řídím lépe než vařím. :D
Až budu mít v ruce kouzelný řidičák, budu mít o kusanec blíž k mému snu. Pořídit si jednoho krásného kulaťáčka a v něm zmizet pryč.

Nachystejte květináče, zítra to mám v kapse! :D

Co je to za chiméry?

2008-08-16T22:42:00.001+02:00

Myslela jsem, že štrůdeník zůstane ležet ladem. Ale dneska mám hrozně velikánskou chuť ho zas očůrat. Děje se toho tak moc. Prázdniny se už nesnažím zachytit. Nesnažím se zachytit ani sebe. Stačí mi pevné obětí Okyho. Děkuju.
(tam letí
a těší a poletuje
poletucha
láska)
Pocitů a myšlenek je moc, písmeno l na mé klávesnici stále nepíše, zato já píšu. Mám rozepsanou novou povídku, odehrávající se v nebi a dokonce mám dokončené dva scénáře. A miluju.
Včera jsem uspořádala akci filmových fandů a společně jsme trpělivě čekali na pointy ve studentských filmech, ačkoliv nepřicházely a nepřicházely. Z třiceti filmů se mi moc líbil animák o žížale, jiný animák o Afričánkovi a hraný film o tom, jak jemné milé éterické (OTRAVNÉ) ženy budí své milé v noci, když zrovna nemůžou usnout. :D

A stále věřím tomu, že budu režisérka.

Je ze mě profesionál

2008-04-27T17:30:00.001+02:00

(Dnešní článek svou literární úrovní žádný velikán, ale s barevnou duší. A když ne on, tak já dnes jo.)

Usedla jsem na židličku před můj milovaný slepý notebook po náročném víkendovém výcviku. V žádném případě ale nemůžu říct: Konečně. Ač bylo školení jakkoliv namáhavé a na několik chvil mi i vzalo úsměv z tváře. (To když jsme měli přemýšlet nad naším zakázaným ovocem a následně ho namalovat. Když jsem svůj obrázek pak viděla dokončený, vůbec mi příjemně nebylo. Kdyby jste podnikli nátlak, můžu ho vyfotit. Pro mě je dílo hrozně moc konkrétní, vy se v něm ale vyznáte těžko... Myslím.) Byl to jeden z nejlepších víkendů v mém životě.
Vedli nás dva zkušení psychologové, kteří vás prokoukli jen podle toho, jakým způsobem sedíte. Celá naše skupina byla hrozně moc skvělá. Spolu jsme prošli muzikoterapií, dramaterapií, arteterapií a vůbec jsme se navzájem nestyděli předvádět nervózní a zlé zpěvačky, čekající na ortel poroty, snobské věštkyně, nebo arogantní doktory. Všichni, kteří mají v budoucnu touhu získat kamaráda v problémovém dítěti a kteří tam se mnou trávili čas byli neuvěřitelní. Otevření, zábavní, chytří a se srdcem na dlani. Hrozně doufám, že nám společný kontakt nezmizí. Těším se na tu chatu!
Hodný Honza mě pozval, ať s ním po maturitě jedu jen tak jeho autem do Tibetu. (Chtěl, abychom jeli hned.) Když sám udělal před dvěma lety řidičák, nakoupil benzín za třicet tisíc a prokřižoval Evropu. :D Právě on má neskutečný talent a srdce pro druhé lidi. Moc doufám, že se mu bude dařit.
No, já jdu psát můj životopis, což je poslední podmínka, kterou splním a budu moci jít s Maruškou pro mou holčičku. Má Dawnův syndrom, ale brzy bude mít i mě.

Zápich výcviku:
Koordinátorka - Maruška: Může se stát, že za vámi bude dítě chodit, ale pak najednou chodit přestane.
Honza: Jak jako přestane?
Kuba (úplně samozřejmě): No, jakože bude na vozíčku.

Koordinátorka: Takové dítě vejde do pokoje, kde je stůl, židle, otevřené okno a uprostřed mrtvý pes a ono nedokáže poznat, co je hlavní.
Všichni: Maruško!!!

Ještě by možná z jiného soudku stálo za zmínku, že jsem byla v pátek večer (kurz byl celý víkend, jenže probíhal vždy do devíti a spali jsme doma.) na atletickém plese. Byla jsem tam ačkoliv jsme si nekoupila lístek, ačkoliv nejsem atlet a ačkoliv jsem na sobě měla tenisky. :D Ples jsem si na vlně páteční výcvikové euforie užila báječně. Bylo pochopitené, že jsem v sobotu na výcviu vypila pět hrnků kávy. :D

Kolikrát jsi prolezl Svitovskou továrnu, tolikrát jsi člověkem

2008-04-16T18:54:00.000+02:00

Mně se to zatím povedlo jednou. Minulou sobotu. (Když jsme kolem šli později s Davidem, abych mu ukázala ty krásné porevoluční graffiti, ozývalo se z ní podivné kovové bušení. Dostali jsme strach, ale mužně jsme se shodli na tom, že teda se nám tam stejně dneska nechce.)

Dneska jsem celý den nemocná. Bylo mi špatně už včera, když jsem prosmrkala na Majálesu pět sáčků papírových kapesníků. Proč ne. Ale stejně jsem si nejlepší den ve Zlíně užila úplně naplno. Miluju tento studentský svátek. Ma-já-les. (Když jsem byla malinká, sjel můj taťka na pálavě střechu radnice. Je to frajer.)

Ale zpět ke kořenům.

Teprve na cestě do Svitu, netušíc, co nás čeká. Pro mě osobně to by první zážitek podobného ražení, zatímco ostřílený prolézač Šimon, který rád a často prolézá jakékoliv staré cementárky, případně kanály, má zkušeností v tomto oboru nespočet. Ve Zlíně se ale moc líbilo. :)

Účastníci trifidího sradu, zavzpomínejte, na tomto místě jsme byli i spolu.

Dokonce jsme i společně nahlíželi rozbitým oknem do této budovy. Myslím, že jsem poznamenala, že by se v ní bezvadně psal horor. Teď vím, že by se tam bezvadně horor natáčel. Musím to uskutečnit.

Už uvnitř budovy, Filip právě otevírá dveře do jiného světa - doupěte feťáků. Jediná smutná stránka věci. Našli jsme jehly a páchlo to tam močí a výkaly. Naštěstí obyvatelé nebyli doma.

Takto si to fetky vyzdobily. Nápis Punks not dead - gremlin. (Na lavičce ve Sluškách je lepší a příznačnější poselství: Anarchie z hovna žije! )

Abychom prozkoumali vyšší patra a utekli smradu, museli jsme se protáhnout úzkou šterbinou, jak právě předvádí Šimon. Cestou jsme si každý utrhl jako suvenýr varovnou pásku: Městká policie, vstup zakázán.

Takto to vypadalo v jednom z vyšší pater. Pater bylo myslím čtyři, nebo pět. Všechna byla podobná, mě nejvíc uchvátily staré plakáty a nápisy. Kalendář na boty a jiné artefaktry pro mě již starých časů.

Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. Nad Havlem na sloupu jsem skoro uronila slzu. <3>

To je malý výběr ze všech poselství, kterými na nás budova mluvila. Stovky cedulí, graffiti, plakáty, lahve alkoholu... Sentimente, necháš toho!

Tuto fotku sem řadím spíš kvůli sobě. Nevím, jak je to možné, ale přesně vystihuje mé pocity z průlezu.

S Davidem se do Svitu chystáme znovu hlavně abychom obhlédli dechberoucí graffiti. Toto je jen střípek z výzdoby. Žádné čmárání, dělali to ti, kteří umění ulic ovládali.

Velkou váhu měl i duch těchto prostorů, ale barevné stopy lidí mu nic z velikosti nesebraly.

Stejně jsem měla strach, byla jsem hrozně napjatá a cukla sebou při sebemenší ráně. Komické bylo, když jsme tak po hodině prolézání potkali dvojici, co jsme neznali a která si šla Svit obhlédnout na vlastní pěst jako my. :)

Tahle fotka jako by vypadla nějakému profíkovi z expozice Zlín a Gottwaldov. :) (Nefotila jsem já, ale kamarádka. Já jsem neměla foťák a proklínala jsem se víc než Ledecký.)

Šachta výtahu, vedly k ní dveře a za nimi nebylo nic. Jen prázdný prostor a pak v hloubce několik metrů střecha kabiny. *husí kůže*

Už na střeše. Všude tam rostly malé břízky, jedna z nich je pravo na fotce. Pro zajímavost můj taťka nejen sjel střechu radnice, ale i vylezl jen tak na chladící věž, jež je tu taky vidět. Kam se hrabe Eso-Rimmer. :D

Martinka na střese. Bála jsem se jít víc na kraj. :D

Na závěr bonbónek pro pobavení. Zajímalo by mě, zda skutečně je babička nadšeným fanouškem Kurta Cobaina, či jen Vietnamci dali dobrou cenu. :D

Přijeli umělci z Prahy!

2008-04-10T22:21:00.000+02:00

Mluvila jsem s pohádkovým Pavlem Trávníčkem a visí mi na nástěnce. A prostě. Juchů. *září mi oči*

(Půjdu ke studni pod břečťan a schovám se, tam to znám.) :D :D :D

Na záchod nemusím vůbec, pisoár Kubec

2008-04-09T20:28:00.000+02:00

Už se moc těším, až budu mít čas vylíčit vám své žážitky z průlezu starou zříceninou svitovké továrny. Můj vstah se Zlínem se tak dostal na vyšší úroveň. ;) Jenomže práce nad seminárkou z dějáku, a hlavně večery u piva s kamarády si berou všechen můj čas. Nelituju.
Jo a gratuluju všem ke zdárnému zvládnutí písemné práce z čejáku.
Jen za rok, frrrr!

Míti Filipa, je sice fajn, ale…

2008-04-03T21:58:00.001+02:00

Včera, místo učení se chemie (za což mě učitel grafiky dneska pochválil, :D) jsem vyrobila agitační plakát. Nebojte, nikoho nelákám do strany, ani nebojuji za práva šneků. Potřebuji doplnit palubu semináře z výtvarky, a protože nejsem žádná lehká děva, nešla jsem na to přes postel, ale přes fotoshop.
A proto vualá :D (pro větší náhled klikni na Domažlice)

+++DOMAŽLICE+++ :D :D :D
Náš stereotypní ústav bude zítra rozsvícen, protančen a hlavně zaplněn mými poutači. Pokud se pět potřebných kreativců nenajde, aspoň se o kampani bude mluvit. Všechno je lepší, než pasivně sedět v hospodě a mlít svou mantru o tom, jak inteligentní jsem. Narážím samozřejmě na Fonda, který cestu na štrůdelník nenajde, ale co. Ať žije revolta! (Nakonec mi psal, že se mu to vlatně líbí.)
Nenechala jsem si ujít příležitost, polekat plakátem budoucí kapitolovou profesorku. Hrozně se tomu smála a vůbec to nepobrala.
„Maturita za hubičku! Ty jsi pako.“

Taky jsem dneska poprvé o sobě mluvila s psycholožkou. Klepala jsem se před tím hrozně, lila jsem holkám do pidihrníčků čaj a moc jsem ho vylila na stůl, taky jsem vysypala cukr.
Před 14 dny jsem díky programu Pět P bojovala dvě hodiny proti stovkám otázek. Proti nebezpečnému klišé slunci a blízkosti, proti číselným vojákům zformovaných do řad, proti opakům opaků. Do Pěti P jsem se přihlásila jako dobrovolník a nechtěla jsem, aby mně testy cestu k dítěti zavřely.
Zjistila jsem vlastně jen samé pozitivní věci, nejvíc jsem se smála mé pozici v dvojici realista – snílek. Ortel: naprosto mimo realitu. Proč ne? Těším se, až začnu narážet do sloupů. Vlastně ve většině vlastností se vymykám normě. I to mě těší. Psycholožka mě označila, že se do programu výborně hodím a nevidí dokonce problém ani v tom, abych se stala kamarádkou postižené holčičky. To bych chtěla moc.
Za čtrnáct dní jedu na výcvik, tak, Lelli, pohni, pokud chceš. :D

Není se čemu divit, ale celý den zářím jako to dřevěné sluníčko, co jsem si včera koupila na Jednom světě, festivalu dokumentárních filmů s tématikou lidských práv. (Byla jsem na filmech o ruském blázinci a o africké korupci. Bylo to děsivé. Poslouchám etno. Něco namaluju. Říkají mi, že toho nějak moc stíhám. Nemyslím si to. Dneska jsem nestihla ani jedno pivo:D)

Bereme, co je

2008-03-30T14:29:00.000+02:00

Řekli mi, je to dobrý, ale je to dlouhý. Zkrátit to však nešlo.

Věra Nosková
Bereme, co je

Byla to výměna. Equist za Noskovou. Do rukou se mi tak dostala nová česká kniha (2005), o které jsem dosud neslyšela. A přicházela jsem o moc.
Eva Nosková vypráví příběh očima zhýralé literární bohémky inteligentní Pavlíny, která žije ve Strakonicích, v době, kdy Československo dýchalo pod taktovkou Sovětského svazu. Život se jí měl změnit, když se ji jako pětiletou pokusil unést otec na Slovensko.
Kradli jsme se navzdory výstražným tabulkám přes koleje k našemu vlaku. Bylo už šero a otec usoudil, že si nás nikdo nevšimne. Soumrak náhle proťal ostrý hvizd nádražáka. Čapli nás a odvedli do služebny, v níž se během okamžiku namnožily modré nádražácké uniformy. Táty se přísně vyptávají a pak ho odvádějí. Otec se po mně stále otáčí. Jenže mi nemůže zamávat, utřít obličej mokrý od slz, protože má na rukou pouta. Pouta vidím poprvé, otce naposled.
Ale tento tah osudu striktně potlačila Pavlínina matka, kdysi krásná Černá Růže, později tlustá a plná hořkosti, se stále připravenou nadávkou: Ty kurvo jedna.
Pavlínu na nádraží popadla a odvezla zpátky domů, na cestu taxíkem padl celý měsíční plat a prošustrovaná mzda bude Pavlíně vyčítána ještě za patnáct let.
Pavlína postupně roste, topí se v životě, hledá za pomoci samozvaného skřítka glosátora smysl, naplnění a lásku. Čte stovky knih, hlavně básně. Je jako Rimbaud v sukni. Dřív malovala, ale postupně na obrazy ztrácí čas, mrzí to učitelku Libku, která v ní vidí neobyčejný talent. Pavla slíbila, že ji navštíví, návštěvu ale nikdy neuskuteční.
„Jó, ta vaše učitelka! Zatloukla si kramli nad dveře ložnice… A asi že byla na to malování, načmárala jim na ně velký rudý srdce. Sama jsem to viděla, včera se na tý kramli voběsila!“
Odvrátila jsem se, aby baba nemohla s potěšením sledovat zásah. V parku jsem se sesunula na lavičku. Skřítek glosátor, který mnou čím dá víc prorůstá, je střízlivý ateista, nedovolí mi věřit, že se tam jednou sejdeme. Lipka zmizela navždy, do nicoty, bez náhrady. Nic a nikdo mě neutěší.
Celá kniha je jakoby napsaná temnými a smutnými barvami, příběh s Pavlínou vláčí stejně jako život sám. Plánuje, že pojede za otcem na Slovensko, jen co si našetří na cestu. Osud ji ale předběhne. Její otec, spřízněná duše, se zabije na motorce. Na Slovensko se Pavla přece jen dostane, jen o mnoho později.
Na poličce se o sebe opíraly básnické sbírky. Objevila jsem mezi nimi Květy zla a musela jsem nalistovat Albatrose. Sladce jsem se lekla, název básně otec uzavřel do červeného kroužku. Zachvátil mě téměř fyzický pocit, že se dotýkáme jeden druhého. Skřítek glosátor, zahnán do sklepa duše pod staré necky, si vztekle okusoval nehty, a já jsem si tedy konečně pobrečela.

Pavlína tedy vyrůstala ve Strakonicích, byla černou ovcí v rodině. Kurva, co umí jen kurvit. Po hádce doma prchá Pavlína od matky, kterou v duchu označuje už jen jako Zploditelku, prchá od teplého domova, postele a koupeny. Prchá od nadávek a zlostných pohledů.
Začne pracovat ve fabrice jako dělnice a přespává v podnájmu nejdřív u podivínské Američanky, později u kamaráda Kamila. A hlavně se pokusí uskutečnit jeden z mála snů, co jí zbyly, podá si přihlášku do Prahy na Filosofickou fakultu.
Její psychika se po nějakém čase sesype, začne brečet a nemůže svůj páč zastavit, má halucinace. To ji dovede na nějaký čas dokonce až do blázince.
„Máte návštěvu,“ přišla mi osobně oznámit primářka.
„Přijela za vámi maminka, „ řekla schválně měkce, neboť to slovo je posvátné, nedotknutelné, konejšivé. Maminka je kdosi hned po Bohu, který ovšem neexistuje.
„Já ji nepřijmu, “ řekla jsem, když jsem zvládla leknutí.
*
Matka se nervózně ušklíbla a podala mi rozlepený dopis. Podívala jsem se na obálku s razítkem Filosofické fakulty. Zlé tušení mi rozbušilo srdce. Samozřejmě byla to pozvánka na přijímačky. Konaly se předevčírem.
Kniha končí scénou na Slovensku, kdy Pavlína pozná prostředí, kde žila její spřízněná duše, otec. Mě zaujala myšlenka, řečená v závěru.
Zkusila jsem si představit, že by se otcův dávný únos povedl. Z Ochtiné se nejezdí na prázdniny, neznají tu slova jako rekrace, volný čas, flám, flirt, metafora, symfonie, surrealismus, beatnici, jazz, chandra, euforie, satori… Byla bych kýmsi jiným. A možná bych snila o vzdálené matce a snadnějším životě v dalekých Čechách. Ano, snila bych nepříčetně o tajemné matce, která pěkně zpívá, říkali jí kdysi Schwarze Rose, o matce, která umí háčkovat a německý těsnopis. Ta představa mě vykolejila.

(Text psaný kurzívou je vybrán z knihy.)

Kniha byla napsána proudem myšlenek mladé a inteligentní dívky. Když se její asociace zkřížily, příběh se posunul o kus dál a vracel se v myšlenkových kruzích zpět. Stejně jako příběhy v našich hlavách. Všichni by si zasloužili vlastní knihu a vám radím, přečíst si tuhle. Osobně se těším na další díl z pera Věry Noskové a to Obsazeno.

Charles Baudelaire
Albatros

Často těm z posádky postačí k taškařici
křídlatý albatros, pták, který brázdí vzduch
za lodí, po horských propastech
klouzající, té pouti lhostejný a vytrvalý druh.
Na prkna paluby ho složí a té chvíle
je z krále azuru jen neohrabanec,
jenž s hanbou nechává perutě, velké, bílé,
svěšeny po boku jak cizí těžkou věc.
Ten poutník s křídly je teď hříčkou lidské zloby !
On, krásný nedávno, je k smíchu šeredný !
Ten lulkou dráždí ho a onen napodobí
kulhání mrzáka, jenž létal celé dny !
Básník má stejný los jak tento kníže mračen,
jenž smích má pro střelce a v bouřích umí plout;
vyhnanec na zemi a k zemi luzou tlačen,
pro křídla obrovská nemůže se tu hnout.

Plesuju, plesuješ, plesujeme

2008-03-29T19:19:00.000+01:00

V průběhu uplynulých 24 hodin se nic zvláštního nestalo. A ty, Dawe, se jen potichu usměj.

(„Co je to za chiméry, žiješ na vlastním ostrově iluzí?“
„To byl moc dobrý film!“)

Někdo má rád vdolky

2008-03-27T21:37:00.000+01:00

Bolí mě hrozně moc krk, protože jsme se včera na koncertě s Leňou odvázaly a předváděly náš alternativní tanec, přičemž jsme do něj stáhly i dva zcela neznámé, ale moc sympatické lidi. Zpěvák skupiny Drain na nás (neharmonicky se svíjející a hopsající rusalky) lišácky pomrkával. První kapela v klubu u Tetoura byli mí spolužáci Gambrosius a my jako správní kamarádi jsme je tam šli podpořit, podržet, natočit a nafotit. Metallica revival v jejich podání mě oslovuje stejně jako skutečná Metallica, ale natáčení a zumování mě bavilo. Po nich nastoupila prýmetalováaleveskutečnostiroková kapela Drain a mé srdíčko se v svíjelo a skákalo. Basák měl stejné boty jako pelýškový Alien a kostkované kalhoty a všichni byli moc dobří.
(Víte, co je zvláštní, píšu o něčem, ale přemýšlím nad něčím úplně jinak jahodovým.)
Žerty stranou.
Dneska ráno jsem nezvládla vstát na literaturu. Tak jako tak probíráme Švejka a to mě nebere. Stejně se mi podařilo zatáhnout i to krásné malé hopsající zviřátko, které s oblibou mučí matematické i zcela nematematické mozky studentů. Získaný čas jsem zcela zbytečně využila k učení se Přemyslovců, ale stejně jsem do písemky napsala prd. Jen mi bylo líto (mimo času nad nimi stráveného) chudáka Jaromíra, kterého mocichtiví bratři nechali vykleštit, oslepit a nakonec byl přesto zabit.
(Někdo spočítal, že celosvětový mír trval na světě dohromady jen okolo 100 dní. Je to hrůza. Kdyby se obnovila éra hipís, překonala bych svou patriocii a jela bych do San Franciska. Hned.)
Po výtvarce jsem se nechala pozvat na pivo. (Už nejsem bezhospodec, včera jsem se šla omluvit, dojala jsem ředitele, načež jsem zjistila, že jsem ani nikdy žádný bezhospodec nebyla. To si jen barman udělal srandu z mé naivity.) Tak a když jsme odcházeli, udělal si ze mě pro změnu
(budu patetická? Tak jo.)
srandu Osud a poslal mi do cesty Jeho. No a byla jsem v pohodě, ale teď už nejsem, půjdu se asi utopit do vany. Nebo raději utopím jen myšlenky, to bolí míň.
Právě jsem byla seřvána, že jsem zase zapomněla v troubě bulku. Jdu ji sníst.

(Sidol je voda na čištění kamen, s tím, kdo ji vypije, s tím je pro vždy ámen. Proto taky Sidol nepiju. Proto taky Sidol nepiju.)

Hájíme se v hájence

2008-03-24T09:43:00.000+01:00

Když jsem ty fotky slíbila a konečně je mám, je škoda je nepřidat. Stejně se mi ta anglina psát nechce a na recitování mám celý den. A co jinak dělat s volným časem než blogovat, když bloguje celý svět a já rovněž musím být frikulín? Že nevíte, kdo je frikulín? No přece všichni ti, kdo jsou free, cool a in. :D :D :D

14.3. jsme s panoptikem mých kamarádů oslavovali dvojnásobné osumnáctiny a jedny šestnáctiny. Zcela nezaujatě sem dávám fotky, na kterých jsem já, aby jste z nich aspoň něco měli. Třeba představu, jaký jsem chlastač. Jachachá. :D

Oslavenci Peťa a Micák. Poslední dobou někteří moji kamarádi říkají, že mají s Peťou stejné myšlení a já se tomu směju. S Micim půjdu v úterý počítat matiku, koupíma Amra a bude nám dobře. :) Oba to jsou skvělí lidé, které mám tady <3>

Když jde bubák spát, podívá se pod postel, jesti tam není Chuck Norris, když jde spát Chuck Norris, podívá se pod postel, jestli tam není Prochy.
Prochy, rovněž čerstvý dospělí. Někteří si myslí, že není člověk. Já si myslím, že je nadčlověk. Každopádně, ho znám sedm roků a vůbec do něj nevidím, vzájemně se sobě smějeme a rozumíme si.

Sólo fotka s Micákem. Na krýglu, co mám v ruce je nápis Maťka, dostala jsem ho v den mých osmnáctin od sestry a v hájence ho zapomněla. :(
Autorem mého výrazu je Méďa Béďa, tlemič trénuju od dětských let a dnes je dotažen dokonalosti. :D
Jo a abych nezapomněla, Mici byl všemi označen (a právem) za nějvětšího fešáka. ;)

"Modelka? Filmová hvězda? Ani náhodou, jsem vědecký pracovník!" :D :D :D Tahle reklama mě vždycky pobaví. A fotka taky. Peťa a já.

Absoutně nechápu, jak tahle fotka vznikla, výrazy všech jsou totiž kosmicky mimořádné. V barevné verzi je o něco srandovnější, ale i tak má kouzlo. (V tričku Nightwish je Víťa, v bílé košili Katy, ruku vepředu drží Jahoda a dole je vidět můj udivený výraz, o kterém jsem netušila, že jej mám v repertoáru.)

Zuzka říkala, že se tu tvářím jako kdybych se fotila s Bradem Pittem. Něco na tom bude. :D Jahoda je moc úžasný člověk, bylo mi na oslavě smutno, když odjel.

Tohle je jedna z fotek, kde se sama sobě líbím. :D Oba kluci za mnou jsou mí spolužáci. Voďouch a Víťa.

:D :D :D :D Chcete nás?

A takto vypadalo ráno, já sice trošku mystifikuju, protože do spacáku jsem zalezla až po několikatihodinovém spaní na stole, kdy jsem pod hlavou měla pohrabáč a rohlíky. :D Vedle mě spí nejlepší a nejsmradlavější kámoš na světě, Fond.

To je tak vše, oslava byla zajímavá, zahrála jsem si opět flašku a měla nejdelší kocovinu v životě. Trošku se mi podařilo zatřást svým srdíčkem, což je jen dobře. Hauk.

I dnes má svátek Vladimíra

2008-03-23T13:13:00.000+01:00

Krásný transparent, nad kterým jsem se předchozí večer rozčilovala, jak je nemožný, si odvezla oslavenkyně domů. Podotknu jen, že na délku má asi metr dvacet. Ani druhá, gratulační, část mi nezůstala na pospas. Vzal si ji ozdobený Toňa a lidi v tolejbuse se na něj škaredě dívali.

Můj pokoj jsem za asistence své ségry proměnila v duhový prales. Ale bylo to moc krásné, teď, když jsou liány v popelnici, mi připadá moc prázdný.

"Překvapení! Všechno nejlepší"
"Co to je?"
"Přečti si ceduli."
"Nevidím na ni. Nemám brýle. "
:D :D :D :D

Ubohá, Rusalko, bledá. Cath taky sluší všechno.

Stylová. Fáborky a Lellinka. Oba je miluju. :)

Migg, prý statečný jako Arnold J. Rimmer, ale dokázal hravě sjet oslepen (Vládinou krásou;) ) klouzačku. Můj týmový i trifidí partner. Spřízněná duše, hlavně co se pantomimi týká. :D :D

Za povšimnutí stojí ty tři objekty v pravo dole. Lelli, Toňa je poznal. :D :D

Kája a Kája.

Když už jsem doprovodila Lelli a myslela na příjemný večer, strávený úklidem mých barevných lián, potkala jsem Toňu a už jsme se vezli. :D Hipís fotka nahradí ty hrozné disko metrixi a anděli, co máme na chodběXD (Zleva: Ségra, Toňa a já.)

Toňa je zdvořilý, milý a hodný, hrozně ujetý a hraje v cimbálovce na housle.

A takto jsem dopadla při úklidu. :) (Zbytek fotek právě zmenšuju, nahatý Bill vám pak dá odkaz.)

Sraz byl hrozně moc fajn, bylo mi s váma skvěle. Vládi: "všechno nejlepší!" a ostatní: "Mám vám moc ráda! Už máte asi dlouho AIDS, co?" ;)

Co bude příště? Sardinky v jogurtu.

Žádný filosof ze mě zatím není, i když jsem byla Blechou označená za kolegyni

2008-03-20T14:41:00.000+01:00

Nedá se na to přijít. Ale já na to přišla.
Přišla jsem na to, když jsem pomáhala nést čtyři flašky rybízové limonády. Chřestíka jsem potkala náhodou, nevšimla bych si ho, nebýt toho, že nést šestnáct kilo je pro dvanáctietého kluka skutečná fuška. Sebrala jsem mu gentewomansky jednu tašku z ruky. On gentlemansky nesouhlasil, ale bylo vidět, že je rád. Chřestíkovi teda zůstali jeho čtyři kokakolové limonády, přinesli jsme je k němu a pak se do obchodu vrátili ještě pro čtyři citrónové a čtyři pomerančové.
Měl pro mamku vymyšlené překvapení. Jeho překvapení mě překvapuje a rozesmívá.
„No, Marťo, nás napadlo už dávno míchat limonády. To jsme teďka udělali návštěvě a strašně nám to chutnalo,“ ztichl na chvíli. „A pak bylo všem špatně.“ Nezmohla jsem se k jiné reakci než smíchu.
„No a nejlepší je dát tam ty šmouly, jako gumové, to se pak rozpustí, víš?“
Přišla jsem s jejich překvapením k nim. Už na chodbě hučeli, že mamka nesmí do koupelny. To samozřejmě zdůraznili vzkazem ZÁKAZ VSTUPU! Všechny petky se v koupelně otevřely a lily do připravené a dostatečně velké nádoby. Kluci říkali, že to krásně voní. Potichu jsem nesouhlasila. Jenže problém byl v tom, jak dostat z koupelny čtyřicetikilovou nádrž. Proto, než mohli společně zařvat:

***Překvapení***

ukapali červenou a lepivou cestičku od koupeny do kuchyně.
„Dlouhou dobu teď nebudeš muset dělat sirup, mami.“
Třicet dva litrů oranžovohnědé tekutiny a osm gumových šmoulů, položilo mamku-Jitku k zemi. Já jsem brečela smíchy.
Společně jsme si sedli kolem nádrže. Jitka prohlásila, že jsou jediná domácnost, co má doma šmoulí bazén. Kluci přinesli trychtýř, obrátili ho tak, že rozšířená část byla ve šťávě a začli pít. Bylo mi řečeno, že je to lepší než slánka, ale že ho taky musím pevně držet, abych ho neutopila. Seděli jsme tam u velikého lavoru, pili trychtýřem a smáli se šmoulům, které by si neznalé oko spletlo s něčím, co vyplivlo moře.
Přišla jsem na to, že život se nedá pobrat. Protože když Jitka prohodí, že lavór se štávou je lepší než třeba čtyřicet rohlíků a Christianovi blýskne v očích další překvapení, nakloní se ke mně a spiklenecky zašeptá: Musím koupit čtyřicet rohlíků.

Je to tak a je to naopak.

A tento krásný zážitek mám jen proto, že jsem ve správný čas byla tam, kde na mě čekalo překvapení. Za tím něco musí být.

Nejkrásnější vůně dne: Jehličí a kusy kůry, které rozmetával pán, který se na mě usmál.
Zážitek včerejšího dne: Byla jsem na koncerte Pink Foyd revival, všem z kapely jsme s Tomem dali pusu a dostali jsem kartičku, čímž jsme se vlastně stali pořadateli a mohli do backstage. Objevili jsme sklad piv, Tom ukrad bagetu a já pivo. Ho chytili, mě ne.
Výplach dne: Vyplňovat dvouhodinový psycho test, když vám třeští v hlavě fermežoví sloni.
A poznámka na konec: Psaní na klávesnici, na které nepíše l, mě přivede do bázince.

Z bláta do louže

2008-03-17T14:55:00.000+01:00

Asi jsem se zamilovala.

A z jiného soudku. Nabídnu vám závavu v hodinách. Úkol je snadný: tvářit se co nejvíc nepřítomně. Jde to o to líp, když se na vás právě dívá učitel. ;)
(Až budu mít fotky z oslavy, asi tu pár dám, bylo to moc veliké.)

Jsem celá výstavová

2008-03-13T21:54:00.000+01:00

Dneska se mi povedlo upéct uhlí. Pěkná černá briketka, jen hodit do ohně. Skončila ale v popelnici. Když jsem se odtrhla od milovaného Klárka Kenta (♥♥♥) a otevřela dřevě do obyváku, obklopil mě hustý šedý dým. A smrad. Zapomněla jsem, že jsem se před hodinou chtěla najíst a dala do trouby ohřát houstičku, aby byla křupavější. Abych rychle zachránila situaci, otevřela jsem okna, přičemž jsem vylila džbánek s vodou a skoro shodila i květináč.
Pak jsem utíkala do výtvarky, po cestě jsem nakoupila jedno Toffifee, Kočičí jazýčky, oboustanou izolepu a pivo. Zlatavý mok právě popíjím. Nepopíjela bych ho, kdybych nutně nepotřebovala jeden vršek Gambrinus, abych z něj vyrobil náušnice pro Peťu k narozkám. (Ukázka informace na nic: Druhý vršek jsem měla z dřívějška.) Snad je ocení. Pro Micáka mám rum, ale není to obyčejný Tuzemák, je to Tuzemicák. Na etiketě je loď i Miciho fešácká tvář. Pro Prochyho mám ořech, protože pro mě bylo opravdový oříšek něco pro něj vymyslet. On se nespokojí jen tak s něčím. :D
(Ano je to tak, zítra jdu oslavovat. Třeba spadneme do rybníka, třeba nás odfoukne zběsilá Kirsten, ale těším se moc.)
Po zdařilém nákupu jsem doutíkala do výtvary jen s půl hodinovým zpožděním. Kreslili jsme své portréty. Byla to studie, tedy pokus o co nejvěrnější zachycení skutečnosti. Příště budu dělat svůj expresionistický portrét. Awwww.
Pak jsme odvážně šly s prokletou Leňou a paní Čančíkovou na vernisáž grafiky akademického malíře Karla Demela. Sice, když jsme dorazily, byly už koláčky a víno pryč, ale já jsem si tuhle vernisáž užila mnohem víc než včerejší pražské vily, (kde koláčky i víno byly. :D )
Grafiky Karla Demela jdou do hloubky. Zobrazují hudbu, pocity a myšlenky. Na první pohled v některých dílech nic nevidíte, ale stačí se dívat jen chvíli déle a rozeznáte klavír i zborcenou postavu nad ní. Umělec čerpá hodně z literatury (třeba grafika Verlaine a Rimbaud, nebo Květy zla) i z východních náboženství.
Avšak najednou mi vibruje kapsa. Píše mi sestra: Martinka zas jednou pekla? :D
(Kdo umí.)

PS: Někdy své sny ráda nemám.
PS: Žiju jen pro Smallville.
PS: Zítra budu mít první knihu podepsanou autorem. Závidíš? Kup si myš.

Guillaume Apollinaire - Alkoholy

2008-03-10T18:32:00.000+01:00

Trvalo to nějaký čas, než se mi podařilo opít se Apollinairovými Alkoholy. Aby se člověku volný proud dávných myšlenek líbil, musí vypnout svůj svět, vrátit se
(zpět)
do Paříže, kde se právě rodí 20. století a ponořit se do toho jeho.

GUILLAUME APOLLINAIRE
Alkoholy

Mně se to paradoxně podařilo v den, kdy jsem měla s knihou namířeno zpět do knihovny. Alkoholům jsem dala poslední šanci dnes během volné hodiny. Básně, které se mi předtím zdály vzdálené a cizí, jako by se najednou rozčeřily a zrcadlily mi v sobě mimo Apollinairových zkušeností i ty mé.

Žena se po zahradě častokrát
Prochází sama
A když jdu kolem po cestě jež lipami je vroubena
Pohlédneme vždy na sebe
(Annie, úryvek)

Hlavním tématem Alkoholů je klasicky láska. Nedivím se tomu, i mé asociace jí jsou plné. Apollinairova láska je různá; snová, naplněná, plná naříkání, smutku nebo zdroj bolesti.

Masku hru na jiné iluze záměny
Učiňte Pane ať jednou se zamiluji
(Poustevník, úryvek)

Apollinaire se snaží zachytit mezi verši čas, který však slovy jen prchavě protéká jako by byly bizardním cedníkem.

A odvraceje zrak od prázdna do budoucna
Vidím svou minulost růst v sobě do jsoucna
(Průvod, úryvek)

Otevřete dveře ty na které s pláčem buším
Život je proměnný jak řecké úžiny
(Cestovatel, úryvek)

Rovněž častým je ve sbírce i prvek hřbitova, který však mnou není chápán jako symbol smrti a konce, ale naopak něčeho, co přijde potom, dalšího jiného života. V básni Dům mrtvých vzkřísí v podivné představě celý hřbitov. Mrtví se začnou veselit společně s živými. Tančí, opíjí se. Mladý student žádá o ruku mrtvou dívku.

Nebe i země pozbyly
svůj fantasmagorický ráz

Mrtví se radovali
Smáli se svému stínu a pohlíželi naň
Jako by to doopravdy
Byl jejich minulý život

Dovolila studentovi
klečícímu u jejích nohou
Hovořit o zásnubách

Budu vás čekat
Celičký váš život
Odvětila mrtvá
(Dům mrtvých, úryvky)

Zajímavé je, že interpunkci vyškrtal básník teprve v korekturách; zdůraznil tak niterný rytmus myšlenek a citů, který není svázán jakýmkoliv znaménkem.
Za krásná básnická spojení (namátkou:

Srdce jim vržou ve veřejích
(Marizibill, úryvek))

může samozřejmě také bravurní překladatel Petr Kopta.

Neříkám, že se mi líbila každá báseň, naopak do spousty se mi proniknout nepodařilo, ale i tak zůstane člověku, jenž vymyslel i báseň Chorovod, čestné místo v mém srdci.

Chorovod

A splývavý chór vod kvil vilných rohů v mlhách

Húúúúúúúúúú

2008-03-09T19:55:00.000+01:00

Právě jsem se dodívala na Eraserhead.

Moje osobnost se zrovna načítá zpět.

Není třeba nic dodávat, klepou se mi prsty.

Viděla jsem mimo něčeho, u čeho nemám ponětí, co to bylo, i střepy MÉHO (!!!) podvědomí a děsů. Ty černobílé, které jsem nedokázala popsat ani sama sobě. Nevím, jestli vám Mazací hlavu doporučím, nevím, jestli se mi líbila, nevím, jestli mi je špatně, nevím co visí ve vzduchu, nevím, jaktože se gumy do tužek vyrábí z mozků.

In heaven, everything is fine.

Aspoň trailer pro odvážné. Mazací hlava

Pohádkové trampoty Kazimíra Plivky

2008-03-08T13:06:00.000+01:00

Včera jsem se opila, a i když je následující drabble divné, psala jsem ho před svým stavem, ne během.
Za zničení pohádkové říše pro děti může o něco víc Lelli než Rowlingová. Ale já bych zlynčovala obě. <3>

K. Whist: Famfrpál v průběhu věků – str. 41
Nejnebezpečnější je přeměna koštěte rozhodčího v teleportační střelu zvanou Přenášedlo, jejímž výsledkem je, že rozhodčí v polovině zápasu náhle zmizí a objeví se o celé měsíce později.

Když se barvy přestaly míhat, svět se zase zastavil a nabral pevných obrysů, zalapal jsem po dechu.
„Do Merlina! Až toho opičáka, co mi to provedl, najdu, na místě ho uřknu.“
Místo, kde jsem se ocitl, bylo tiché a prázdné. Vypadalo to, že sem už dlouho nikdo nepáchl. Na zemi se válela mlha, pak se zvedl vítr a současně s ním i můj žaludek. Sladký shnilý puch, který přivál, mě paralyzoval. Podíval jsem se, co je jeho příčinou a překvapením jsem pustil svůj nos. Než jsem ho opět chytil, nasál jsem podruhé ten třeskutý smrad.
Byly to trosky nějaké chatrče, to bylo v pořádku. Problém byl v tom, že se u mých nohou neválelo ztrouchnivělé dvěvo, ale perník a poleva. Přidal jsem do kroku. Mlha na zemi se nerozvířila.
„Prosím vás,“ volal jsem na siluetu v dálce a rozběhl se k ní. „Mohl byste mi poradit?“
„No nejsem sice moc chytrej. Víte, já jen sázím a sklízím,“ apaticky oznámil, připadalo mi, že právě tohle opakuje celý život. Uváděl mě do rozpaků, stál přede mnou, ale zároveň jako by byl někde daleko.
„Jsem Kazimír Plivka, rozhodčí famfrpálu. Nedopatřením jsem se ocitl zde a rád bych se dostal zpět do Anglie.“
Nejspíš jsem ale naznačil něco, co zahradníka dopálilo. Celý zbrunátněl a i přes bělostnou pleť bylo vidět, že zrudl.
„Ty patříš k nim!“ vypálil na mě. Bez jakýchkoliv okolků přešel do tykání. Polekáním jsem nadskočil. V očích mu zaplály plamínky hněvu.
„Já nejsem moc chytrej, ale dobře vím, proč se tu děje to, co se děje!“ řval a od úst mu odletovaly sliny. „Kvůli vašemu kouzelnýmu světu zapomínaj děti na nás. Proto postupně mizíme. Koho zajímá nějakej hloupej strejček Pompo, když může mít famfrpál, Bradavice,“ zlost mu vzala dech a musel na chvíli zastavit. „A hlavně toho svýho POTTERA!“ zatvářil se, jako by chtěl zvracet.
V té chvíli už jsem na nic nečekal a vzal nohy na ramena. Mluvil z cesty, to je jisté. O nikom, kdo by se jmenoval Potter jsem nikdy neslyšel. Budu se muset zeptat Zachariáše, jen co se z této zpropadené zapomenuté země dostanu.

Pomůcka časového zařazení: Zachariáš Mrzout žil okolo roku 1400. V roce 1398 popsal Famfrpál v té nejranější známé podobě, hru, která měla blízko k nynějšímu modernímu Famfrpálu.

Existenciální

2008-03-05T10:26:00.000+01:00

Jaktože
(pro pět ran na čepici)
venku sněží?

Je to krásný

2008-03-04T09:00:00.000+01:00

Jsem v podivné apatické bublině štěstí. Připadám si jako rozbouřená, a klidná hladina. Těším se, až pojedu s Ondrou na Salsu.

Konečně jsem se trošičku zastavila. Mám za sebou báječné dny. Dneska ráno mě vzbudil neznámý budík, rozlepila jsem oči a byla jsem pár okamžiků zmatená. Když jsem si uvědomila, že jsem v Července u Bartíků, tak mi bylo hrozně dobře. Jsou to tak skvělí lidi, že nemá nejmenší smysl nějak se pokoušet cokoliv říkat.
Mamka potřebovala jet v pondělí jako speciální revizorka do Olomouce. (Cesty autem s ní za volantem stojí vždycky za to, tentokrát nás zastavili olomoučtí policajti – dokonce na nás šli s houkačkou. Řekli něco o vyfouklé pneumatice. Ani pokutu nám nedali, a když jsme zajeli do servisu a moje zoufalá maminka ani nevěděla, který pedál je brzdový, neplatili jsme nic ani opravářům. Podle mě je smích stejně cennější.) Ale zpátky. Okamžitě, co jsem věděla, že se můžu dostat zdarma do Olomouce, jsem zavolala Ondrovi. Ten byl nadšený a souhlasil. Do Červenky k Bartíkům jsme nakonec dorazily (s dvou hodinovým zpožděním) tři. Já, moje sestra a Áďa.
Myslím, že jsme se navzájem všichni vytrhli ze všech stereotypů, co se na nás lepí.
(V Litovli je před gymplem jezero a budova se v něm naprosto kouzelně zrcadlí. Taky je tam nejkýčovitější kopa hlíny, na jejímž vrcholu je Muchomůrka-slunečník, který vás v okamžiku, kdy si pod něj sednete, promění v sádrového trpaslíka. Nikdo z nás si nesedl.
Mimo jiné jsem v chodníku našla puklinu, která byla srdíčko. A Ondra, který žije v Litovli o 17 let déle než já, si jí nikdy nevšiml. A palačinkám říká amolety.)
Ráno jsme vstaly před sedmou, oni šli do školy a my jely vlakem domů.
Už to vypadá jako konec, ale zdaleka. :D
Viděli jste Svět podle Prota? Prot se dostane do sanatoria, kde jeden blázen má problémy se smradem. Poslední dobou se s ním stotožnuju často. Třeba v čítárně, kde smrděl bezdomovec, ale víc dneska, kdy jsem musela otevřít ve vlaku okno, i když bylo sotva nad nulou. Když jsme ovšem jely kolem hnoje a podivných vajíčkových smradů a ve vlaku byl takový puch, že se dal krájet, měla jsem k němu sakra blízko. Vymyslím čichoměr, který zaznamená snesitelnou úroveň smradu. Jestliže prahovou hodnotu puchu někdo překročí, bude bez řečí vykázán.
(V neděli jsem spala u kamaráda. Ale o historce, ve které figurují čeleň, půl třetí ráno a naštvaná učitelka Češtiny Hanka, se mi teď psát nechce.)

Mohla bych nudit za vlast?

Ty syčáci a agitační slogan k tomu

2008-02-29T18:19:00.000+01:00

Dřív jsem na otázku: 'Proč je tráva zelená?' odpovídala kačero-donaldovskou odpovědí: 'protože kdyby byla červená, bylo by nám z ní asi špatně,' v domnění, že správná odpověď neexistuje. Teď dokonce vím i to, proč je obloha modrá a proč hadí nohy nemá had.

Včera jsem byla na Těch syčácích.

Se slovy: 'Smím prosit?' a žlutým papírkem v ruce jsem sklidila jejich podpisy a daruju je Peťce, která sbírá podpisy slavných lidí, i těch, které vůbec nezná.
Atmosféra na koncertě byla vynikající. Sešel se tam celý zlínský underground. (Namátkou: Paní, co mění barvu vlasů podle oblečení. K tomu jsme přišli, jelikož měla ve stejném fialovém odstínu mimo vlasů i nátělník. Moje malá sestra získala nového obdivovatele. Byl jím kofolou do mrtva opitý mexičan, který znal Ty syčáky osobně, ale oni jeho ne.) Spousta lidí měla batikované oblečení a spolu s Těma syčákama jsme všichni zpívali jejich bláznivé texty a napodobovali a vytvářeli zcela prapodivné taneční kreace.
Zkrátka včera byl ve Zlíně máj. Že ne?
(Moucha v dubnu.)
Taky jsem složila písničku. Jmenuje se: Kousek falunské uzenky a je sprostě ukradená Anně, Lise a Astrid Lingrenové. Jen jsme k ní se ségrou přidaly basy a vokály a pořádně ji tak vytuningovaly. Staneme se totiž slavné, když se to povedlo animované žábě, tak to vlastně máme jisté.
Dneska jsme se ve škole domluvili s Davidem, že si hned, jak se mu uzdraví noha a bude moct normálně chodit, namátkou vybereme o velké přestávce jednoho šťastlivce, kterého budeme sledovat dokud nezačne hodina. Cha.
Po škole jsme šla na výstavu pedagogických pracovníků UTB z multimediální komunikace. Mamka mě představila panu kreslíři Eliškovi. Na jeho výstavě jsem byla ve čtvrtek a byla jsem ohromená. Úplně jsem se klepala, když jsem se s ním bavila. Je to hrozně skromný člověk a říkal, že kreslení není nic, že je to jen tužka a papír a tím končí všechna kouzla.

A Baťovské moudro na závěr. (Proseděla jsem dneska u Baťovských reklam hodinový dolík v židličce. Poslední dobou si občas připadám důležitě.)

Na Bílé hoře,
sedláček oře.
Zoře to, a nebo nezoře?
Jak by to nemohl zorati,
když má boty od Bati!

Dneska jsem nabytější než králíček Duracel

2008-02-27T21:28:00.000+01:00

Byla jsem na první hodině výtvarné teorie. Spolu se mnou tam byly další dvě holky a všechny nás zaskočilo hlavně to, že jsme se ocitly na hodině výtvarné teorie. T-E-O-R-I-E. Byla to sranda.
„Co je to umění? Co je to estetika? Jaký je mezi nimi vztah?“
(Nevím, to je jediná špatná odpověď. Nechci po vás tabulkou formulaci opsanou z taháku, chci jen abyste přemýšlely.)
Musím se pochválit, že já jsem přemýšlela. Pan architekt Čančík patří k neinteligentnějším lidem, které jsem kdy poznala. Bude pro mě velká čest naučit se dějiny umění od něj. A bude nás to učit prakticky, třeba když budeme probírat expresionismus, tak každá namalujeme vlastní expresionistický portrét. Awww.
(Odbočka, která mi vrtá hlavou:
Moje sestra během vyprávění používá jako slovní vatu slovo prostě. Vždycky se jí za to směju a vadí mi to. Ale není to nic proti Alče.
Měla strach z pana Čančíka. Měla z něj veliký strach. Větší než bývá ze zabijáckých doktorů. Možná to bylo tím, ale v každé větě řekla jakože totiž nevím. Jakože totiž nevím, jakože totiž nevím. Uf.
Konec odbočky.)
Po tom, co jsme prošli i dětským snem Heinricha Schliemanna, který si jako malý kluk řekl, že objeví Tróju a pak to taky udělal, (:D) jsem utíkala, co mi nohy stačily, na koncert mojí milované sestry, která se prostě bez prostě neobejde. No ale zpívá prostě skvěle.
(Po vystoupení k ní přišel její sbormistr a poznamenal, že to bylo milé, ale že kdyby zapojila mozek, tak by to bylo o třídu lepší. Zeptala jsem se proto, jak se zpívá mozkem a sbormistra otázka trošku vykolejila. )
Nakonec jsme i s maminkou, která během Zuzčiného zpěvu uronila ne jednu slzu, zakotvily v čajovně, maminka se plácla přes kapsu a koupila nám všem medovník.
A vyhrála jsem tu recitačku, zítra mi bude slavnostně před celou třídou předán diplom, škoda jen, že tam nebudu. (Musím pomoct mé nekreativní mamince s instalací výstavy.)

Které měsíce jsou nejkratší? (Ty prázdninové!)

2008-02-25T16:30:00.000+01:00

Když se mě Míša dneska ptal, na co se těším odpověděla jsem takto:
1) Až půjdu ve středu do výtvarky.
2) Až půjdu ve čtvrtek do výtvarky.
3) Na prázdniny.
(Dneska jsem se o velké přestávce tak nudila, že jsem začala mazat tabuli.)

Nejdivnější kousek dneška na mě zakokrhal, když jsem šla domů. Zlín, relativně velké průmyslové město, a já jsem v něm dnes (poprvé) uslyšela kohouty. Byli dva. Je to divné.
Na pátek chystáme se spolužákama chemicko-pulčanovou smršť, tak doufám, že nás ze školy nevyrazí. :D
Jo a zítra jdu na recitační soutěž. Loni jsem vynechala, ale letos opět zazářím. Tak můžete držet pěsti. Třeba vyhraju propisku, moje červená už mi dopisuje. :P

Plán na následující večer: Uučit nudu spolákama, uoslavit nudu na oslavě narozenin, utancovat nudu v tanečních a nakonec uhousovat nudu Gregem.

Malý princ naštěstí nelevituje

2008-02-23T16:32:00.000+01:00

Mám za sebou prapodivnou noc. Noc filmových nadějí. Spát jsem šla až po tom, co jsem si nadělila asi třicet filmů, (z nichž se nám líbila slabá desítka a silná desítka se nám naopak extrémně nelíbila. Dokonce, když se konečně objevily ve filmu o levitujícím děvčátku závěrečné titulky, všichni jsme zatleskali a bouchli banánové šampáňo. Tak moc jsme se u toho trápili,) prošla se s Leňou po spícím a čerstvě se probouzejícím Zlíně (nadělily jsme během procházky dvě zcela nečekaná překvapení mým spolužákům, a i když nás nohy sotva nesly, musely jsme na konci naší dvou hodinové procházky utíkat dešti.)
Byla to stejně moc zajímavá noc. Dozvěděli jsme se, že kouření skutečně zabíjí – vždycky jsem si myslela, že je to říkáno jen tak, ale dnešní zkušenost mě přesvědčila, i když pozor si musí dávat hlavně zamilovaní kluci po tom, co políbí svého přítele! :) se nesmí zasnít a všímat si projíždějících aut. Taky už víme, že se dá provádět sex třeba i na mrtvolách a že nemáme brát drogy, ale absint pít můžem.
Nejvíc se mi líbil animovaný film o loutce uvězněné v krychli. Nevím, jak se jmenoval, ale jeho závěr mě nutil a pořád nutí přemýšlet.
Získali jsme novou hlášku: Levituj! a tolik dobrot, co se u nás sešlo, jsem viděla po hromadě vždycky jen v supermarketu. Jsem ráda, že jsem se nenakazila Lenčiným prokletím a bylo to takové, jaké to bylo. Víc podobných nocí!

(„Budeme ti, Michale, říkat Mišulínku. A postupně to budem zkracovat.)

Jsem: Vyspaná :D
Jsem: Spokojená
Jsem: Ráda
Budu: Režisérka :D

~♥~

Rebelka si přála znát začátek po konci, odpovídám jí takto. Za beta-read děkuji Morrigan a přeji jí veselé narozeniny.

Návrat

Slyšela ho dávno předtím, než k ní přistoupil.
„Dobrý večer,“ pozdravil ji, ale květina se na Malého prince neobrátila.
„Někoho vám chci představit,“ nenechal se odradit, ač v duši zaplakal.
„Koho?“ zeptala se po chvíli. Snažila se, aby její otázka zněla nenuceně, ale Malý princ si všiml, jak se jí rozechvěly okvětní lísky.
„Podívejte se sama,“ nabídl jí a ona se konečně otočila. Malý princ, překvapen její krásou, ze sebe nedokázal vydat hlásku.
„Beránek?“ podivila se květina. „Děkuji, budu se snažit být k němu milá.“ A protože chtěla ukázat, že není zaskočená dodala: „Ubránila jsem se i tygrům.“ V duchu doufala, že neodhalí její lež, ale ten na ni jen bez hlesu upíral zrak.
„Jste ještě krásnější, než když jsem vás opouštěl.“
„Taky jsem jediná svého druhu v celém vesmíru.“
Malý princ na to neřekl nic, jen se usmál.

(„Podívej,“ ukázala na beránka, „chce si hrát.“)

Uáááíííí

2008-02-21T21:27:00.001+01:00

Dneska mám velikou radost. Nejlepší učitelka výtvary, paní Čančíková, mi nabídla, že můžu chodit kreslit i ve středu. A zadarmo. Jako příprava na výšku pro talentované. Je to hrozně moc báječné.
A namaluju si na zeď Tracyho tygra a větší radost mám snad už jen z toho, že moje sestra, která přečetla v životě tři knihy (z toho jedna byla komix a druhou odložila v půlce kvůli zlým snům) se rozhodla, že si Tracyho tygra taky přečte.
Třeba následný článek přesvědčí i vás.

William Saroyan
Tracyho tygr

Knížka Tracyho tygr je zdánlivě dětská se zdánlivě jednoduchým příběhem.

Traycy chtěl tygra už tehdy, když mu byly dva roky a uslyšel někde někoho říct zvučné slovo: tygr!
Jednoho dne šel s otcem do města a spatřil cosi ve výloze rybí restaurace.
„Kup mi toho tygra,“ dožadoval se.
„To je humr,“ řekl tatínek.
„Tak toho nechci,“ řekl Tracy.
Zlom nastane mnohem později. když je Tracymu patnáct a jde do zoo.
Kouřil cigaretu, pokukoval po holkách, když tu najednou stát tváří v tvář svému tygrovi.
Byl to podřimující černý panter.
Tracy zíral na černého pantera. Zíral na něj pět minut, pak típl cigaretu, odkašlal si, odplivl si a odešel ze zoo.
„To je můj tygr,“ řekl.
Od té doby doprovázel tygr Tracyho na každém kroku. Když bylo Tracymu dvacet jedna odjel i s tygrem do New Yorku, kde pracoval jako nosič kávových pytlů. Zdarma ovšem mohl v oddělení ochutnavačů ochutnávat kávu.
Tracy zrovna rozmlouval s tygrem, když tu se zpoza rohu vynořila dívka ve žlutých pletených šatech, kterou doprovázela mladá tygřice.
Dívka se jmenovala Laura Luthyová a Tracy se do ní okamžitě zamiloval.
„Jmenuji se Tom Tracy,“ pravil Tracy.
„Já vím,“ odpověděla dívka. „Už jste mi to říkal.
„Zapomněl jsem.“
„Já vím,“ usmála se dívka. „To už jste také říkal třikrát. Máte ještě nějaké druhé jméno? Zajímala se dívka.
„Ne,“ řekl Tracy. „Jenom Thomas Tracy. Zkráceně Tom, kdyby jste to chtěla zkracovat.“
„Nechci,“ řekla dívka.
„Opravdu ne?“ vydechl Tracy, neboť tahle poznámka pro něj měla obrovský význam.
Ale i příběh Thomase Tracyho není bez smutných míst a tak Tracy po nevydařeném obědu u Lauřiných rodičů dívku ztratí.
Uběhlo několik let a Tracy i jeho tygr se trápili. Stále nemohli najít dívku jako byla Laura, protože žádná taková další nikde nebyla. Situace nabrala zcela nový směr ve chvíli, kdy Tracyho tygr, kterého předtím mohl vidět jen Tracy sám, spatří najednou i všichni ostatní obyvatelé New Yorku. Tygra se začnou bát a on, zmatený nastalou situací, uprchne kdoví kam.
Tracy (sám bez tygr) se ostane se do sanatoria, kde potkává lidi, jejichž tygři jsou vyděšení, nemocní a umírající. Potká i Lauru s její kdysi velkolepou tygřicí, která je ale vyhublá a k politování.
Laura Tracyho nepoznává.
„Vy si nevzpomínáte?“ nevzdával se Tracy. „Váš otec šel pro zmrzlinu.“
„Zmrzlina taje,“ pravila Laura. „To je tajemství zmrzliny. Taje.“
„Lauro,“ prosil Tracy. „Podívejte se na mě. Poslouchejte mě.“
„Není nic smutnějšího než tající zmrzlina,“ prohlásila Laura.
Po Tracyho tygru začnou pátrat všichni obyvatelé New Yorku. Je viděn na různých místech po celém městě, ve skutečnosti se schová pod pohřebním ústavem ve strachu a opuštění a touží po smrti.
Jak se román završí, co bude s Laurou a Tracym a proč Spicler a Slew tygra neviděli, to si už přečtěte sami.
Thomas Tracy měl tygra a ten tygr byl láska.

(Text psaný kurzívou je vybrán z knihy.)

Že neznáte Štrůdelníka?

2008-02-20T20:30:00.001+01:00

Bylo to ten den, co jsem se naučila létat. Doletěli jsme s Davidem až do Dobré čajovny a dala jsem si jasmínový čaj. To bylo tak jediné, co jsem si dala, protože zbytek večera pro mě byla těžká nechápačka.
„Jak dělá osel?“ ptal se kdysi David svého kamaráda.
„Štrúd!“
Ale my jsme přišli na to, že to vlastně vůbec není pravda. Že štrúd nedělá osel, ale štrůdelník. Pak jsme přišli na i to, že je oranžový a žere mrkev.
Vypadá asi takto.

Poslouchám: Kryla
Na hlavě mám: Turban
Měla bych se jít učit chemii
Půjdu si číst o jedenácti minutách, které hýbou světem.

A možná budu filosofovat.

O Pohádky nemá zájem

2008-02-19T21:44:00.000+01:00

Dneska se mi toho moc psát nechce. Mám za sebou klasický den ve škole, posezení u piv na G. a dočítám knížku o prostitutce. Zjistila jsem jen že: Havel je větší švihák, než jsem si myslela a o Masarykovi raději vůbec nemluvím. Co mě štvalo dneska, mě štve pořád a nevypadá to, že by se to mělo lepšit. Už od soboty jsem Emo, ale naštěstí začínám blednout.
Začíná to být ohrané, ale teď už mě skutečně zachrání jen Bramborový král.
(Hrozně dlouho jsem nic nenamalovala.)

Jo a taneční byly bájové.

Puča, puča, papuča

2008-02-19T01:40:00.000+01:00

Taky se vám stává, že máte daleko zábavnější myšlenky, když jste napučení, ale jste tak moc napučení, že se jim nemůžete smát? Třeba dneska jsem se nesmála, když jsem si ve čtvrtém patře lékařského domu přivolala výtah, a když konečně přijel a otevřel se (a byl vevnitř hrozně divný,) tak jsem se rozhodla, jít po schodech. A potkala jsem hasiče, co mě nepochopil, stejně jako já jeho.
V lékařském domě jsem byla u zubaře. Nic mi nevrtal a v nenapučené náladě by mě i pobavil, když se mě ptal, jestli to bolí.
„Tak, není to příjemné. Připadám si, jako by mi někdo tlačil železem do zubu.“
Jedna věc se mi tam ale líbila. Obrazy na stěnách. Byl na každém muž v dlouhém černém plášti a snil. Jednou vedle něho stála bílá žirafa, jindy tlačil na trakaři světlounkého oříška. Nebo vedle něj zpívala vlaštovka velké jako dům. Nejhezčí na obrazech byla ale zachycená křehkost snu. Podpis byl jen na jednom a nepodařil se mi rozluštit.
Ještě bych mohla říct, co mě napučilo. Učitel grafiky. A máte to, profesore. :P Prostě nechápu, proč bych měla dělat nějaké přízemní a trapné, milionkrát ohrané (kýče) klasiky.

Hádejte!
Bez nápovědy!
Jenom hádejte!

(Já věděla, že neuhodnete.)

Ještě jsem vám chtěla říct o velké manga válce v sešitě literatury mého spolusedícího a milovaného Míši, který je úplně nejvíc ♥ a kterému se zdál divný sen o divné holce. (A který si někdy na sebe vezme upnuté černé tričko se zlatým nápisem Big Buddha a já se mu pak celý den směju.) Nejdřív jsem mu chtěla nakreslit stejný manga-strom jaký jsem kreslila v sobotu Lelli.
„Řekni nějaké zvíře!“
„Strom,“ odpověděla Lelli po chvilce přemýšlení.
No, když jsem dodělala andělský výraz a poslední větev manga-stromu, vzal tužku Míša a nakreslil manga-bombu. Reagovala jsem manga-štítem a on odpověděl manga-kličkou. Když jsem strom schovala do kouzelného manga-pole a dokreslovala kouzelnému manga-poli spiklenecký úsměv, popadl tužku Míša. Jeho manga-červ objevil v manga-poli trhlinu a strom zničil.

Co z toho plyne? Nejspíš to, že se mi nechce do tanečních.

Člověče, trsej si

2008-02-18T08:14:00.000+01:00

Pomalu mi rozmrzá nos i uši. Začínám přemýšlet, že bych si upletla takovou prímovou čepičku na nos, jako měl František v Kouzelné školce. Problém je v tom, že neumím plést a pravděpodobně bych nenašla ujetou odvahu nosit tuhle ( i když potřebnou, přesto netradiční) čepičku na veřejnosti. Můžu doufat, že se konvence posunou ještě dál a časem se stane hitem.
Když už je jednou jaro, tak by to tak mělo zůstat. Tvrdím já a budu to tvrdit i nadále. Ale nechci mluvit ani o počasí ani o politice. (Stojím za Klausem.) To už je zábavnější rozebírat dlaždičky na zastávce. Taky jsme to dneska s Míšou udělali. Ale na nic jsme nepřišli, jen že jsou skutečně zajímavější. :D

/začátek mrtvého bodu přízpěvku
Právě mám za sebou jeden z nejdivnějších obědů v životě.
(Jerry, jerry sežral červa mňam, mňam, mňam, mňam.)
/konec mrtvého bodu přízpěvku

Včera než jsme vyšli, abychom mohli trsat na diskožce – (podle Gigino nejhorší slovní spojení na světě,) dali jsme si partičku v Člověče, nezlob se. Tahle hra se nezdá, ale dokáže naštvat a rozhádat do krve blízké přátele. Mně se podařilo naprosto zrušit Tomovy tři žluté figurky v jednom hodu. Nevyhrála jen proto, že jsme hru před koncem přerušili, protože jsme už museli jít.
Na diskošce byl pitomý sekuriťák, kterému jsme se nelíbili, a protože Lenin taťka ani nehrál, odešli jsme hned ve dveřích. Tuc, tuc, tuc.
Zkonstatovali jsme že: a) Vyhazovači by měli být pitbulové a ne debilové
b) Leňa je prokletá a všechny akce, co organizuje, končí fiaskem
c) Je zima jak prase
d) Jsme měli raději dohrát Člověče

Přemýšlím: O Pohádkovém Péťovi
Poslouchám: Radůza – Při mně stůj
Nálada: Zamyšlená – něco by vytvořila
Těším se: Nevím na co

Jo a jsem v crossoverové štafetě. Sesmolím pět drabblat. Z fantómů nabízím úplně cokoliv. Jen pokud mi dáte něco, co neznám, tak se pak zpětně vy nevyznáte v mém zpracování. (A to že se v něm nevyznám sama sem nepatří.)

Gambrosius poprvé

2008-02-18T08:12:00.000+01:00

Od středy večer jsem zašila obrovskou smršť zážitků. Čas, zastavit a napsat aspoň něco, mám vlastně až dneska ráno. (Před tím než půjdu fotit maminčiného sněhuláka:D )

Nikdo mi to nevěří, ale opilost literaturou mi vydržela do čtvrtka, kdy jsem dojala nejlepšího kámoše dortem. (A to on pochvalu dává velmi zřídka. Vlastně ani včera nic neřekl, ale byl skvělý.) A já jsem se postupně začala opíjet štěstím. Protože jsme na celý veliký dort byli jen dva, vzali jsme ho sebou na pivo. Bratř ani na přenos nechtěl z dortu vypíchat sedmnáct Froindů a sto Ambrů.
Ale protože Fond přijel tajně, musel taky brzo odjet, aby rodiče nepoznali, že jejich nemocný syn nebyl doma. Stejně to nestihl, ale to už sem nepatří. Já jsem na sebe přenesla jeho narozeninovou náladu, protože on už si ji užít s lidmi nemohl. A s hutným čerstvěosumnáctiletýmadortempovzbuzeným rozpoložením mi hráblo. Stal se ze mě fantom lásky.
Ve výtvare jsem vyrobila šest speciálních Valentýnek. Všechny byly krásné, růžové, odfláklé a křivé. Když jsem je vytvářela netušila jsem, jak se později zasmějem. Do mého plánu jsem zapojila i Leňu, a tak se stalo, že na koncert mých spolužáků (Gambrosius – Metallica revival: turné live shit) jsme přinesly i papírové masky se dvěma ananasama, které se staly naší superhrdinskou identitou.
(Bavilo nás, věnovat opilým lidem šílené myšlenky, že by už fakt neměli pít, když vidí, že mají lidé kolem nic z očí ananasy.)
Vyběhly jsme jako Fantómky ven a hledaly někoho, koho bychom mohly obdarovat láskou. Letěly jsme podchodem, když tu se zpoza rohu vynořila opuštěná postava.
„Húúúúú!“
„Jsme fantómové lásky.“
„Húúúúú!“
„Na!“
Podaly jsme mu přáníčko a zmizely. Odmaskovaly se a dělaly jako by nic.
V tom přáníčku bylo napsáno:

Na svatého Valentýna
zamrzne
i kolo u mlýna.

Podobně to proběhlo ještě pětkrát. Leně se povedl vtip, který mě shodil ze židle, a který shodil ze židle i Toma, když jsem mu ho řekla. :)

Pak byl koncert a kluci se hrozně vytáhli. Celé jsem to nahrávala. Hudbu Metallici ráda nemám, ale je miluju a hrozně moc jsem jim fandila. (Ten večer jsem fandila úplně všem. Jednu holku moje fandění rozplakalo smíchy.) Třičtvrtěhodinový záznam dám na internet, až mi to někdo pomůže přetáhnout z kazetky do počítače.
A jedno moudro na konec: Štěstí a láska. Dávejte si na ně bacha, ale hlavně si s nimi pořádně zachlastejte. :P

No a včera jsem se dostala do sklepa. :D :D

Poslouchám: Leoše
Nálada: Dost divná
Těším se: K Lellince♥ a na Oldies disko, kam půjdu večer
Hádanka dne: Jaké jídlo je nejchutnější?
Zápich: Budu chodit tancovat. Rovnou v pokračovacích. Nepamatuji si nic. A nejsem elegantní.

Uhlí je uhlí a žirafí nohy nepochopím

2008-02-18T07:58:00.000+01:00

Když si zamilované páry dávají růžovoučkou záplavu srdíček a své vlastní fotografie ve valentýnských rámečcích s absolutní hodnotou kýče, má můj úplně nejvíc nejlepší kamarád narozeniny. A ve čtvrtek mu bude osmnáct. Nejdřív jsem chtěla hecnou nějaký kouzelný stylový předmět, ladící se 14. únorem, ale nakonec jsem se rozhodla, že upeču speciální Fondovský dort.
Nikdy jsem žádný dort nepekla. No vlastně jsem pořádně nikdy nic nepekla, ale nejlepší sestra na světě mi pomůže. Tak uvidíme co z toho nakonec vyleze. (S hemživou konzistencí nepočítám, ale svět je plný překvapení.)
Dort bude speciální nejen vzhledově a chutově, ale bude něm zapícháno sedmnáct Fondů a sto Ambrosiů. (Ambra jsem zvolila, protože jsem osmnáctou fotku s Fondem prostě na stránkách třídy nenašla. To mi připomnělo hádanku, proč pak Lupták jezdí výtahem vždy jen do sedmého patra, přestože bydlí v desátém? Ale když zpětně hledám souvislost, je hodně nepatrná. )
Těším se na čtvrtek, nejenže bude mít Fond narozeniny, ale mí spolužáci budou mít ve Zlíně koncert a my všichni, co spolu mluvíme se na něj chystáme.

Směju se: Trpaslíkovi. (Mimo jiné, opravila jsem divko.)
Žasla jsem: Nad novým modelem bárbíny, jejíž nohy byly v poměru k tělu 5:1. V krabici mimo panenky byly další 3 (!!!) nohy na výměnu, podprsenka a kalhotky.
Největší radost: Jednoznačně z koupených lístků na Smokie. 23.5. se spolu se Zuzkou v Buchlovicích dostaneme do nebe.

Mám takový pocit, že jsem objevila nového oblíbeného spisovatele, jeho způsob psaní je mi opravdu hrozně moc blízký. Celou dobu jsem tím ve škole někoho otravovala.

(Mám slíbené už dvě valentýnky. ;) )

Tunový náklad a tajemství Cd-hráče

2008-02-18T07:45:00.000+01:00

Ještě si na to vzpomínám. Seděli jsme s Gigim v zakouřeném pajzlu, poslouchali mnou vydupané nádherné Smokie a jeho zvracící Soufly a filosofovali o tom, že ať je historka jakákoliv, každý (kdo je malinko normální) ji vždycky nafoukne – (a hned jsme konstatovali, že Cd-hráč* Peťa nepřežene nikdy nic. (Ani kdyby mu dali neoprénový oblek v rozkroku vystřižený a vypustili ty zuřivé, divoké bestie.)

Než se ale dostanu k jádru věci, na chvíli se zastavím u příběhu mé aktovky. Není to pro článek ani trochu podstatné, ale je mi líto tak hezkou myšLenku zase ztratit v jiných (šedivějších) myších.

Už jako malá necopatá Martinka (poznamenaná jen sledováním telenovely Miami Sands), jsem začala lovit slova TĚCHVELKÝCH dětí. Jedním z těchto VELKÝCH slov byla 'Haksna'. Samozřejmě, že se jednalo o 'Aksnu', to jsem ale netušila a suverénně nazývala dál můj batoh s pelikánem (hloupě) Nohou. Ale i toto slovo z mého VELKÉHO slovníku časem zmizelo. Myslím, že dnes je v něm snad jen Čeják, ten ke mně přilnul, a i když mě kamarádi prosí, ať to neříkám, čejáku pořád dál.

No ale…

Moje Ha—aktovka dneska snědla pecen z buchtami, pak se dala do mámi, než jsem se nadála spořádala všechny učebnice a vrcholem všeho si dala v knihovně desert Coelho Jedenáct minut, Apollinairovy Alkoholy, Enquistového Svrženého anděla a jako třešínku sedmisetstránkovou Sophiinu volbu. Zastavila se na konečné váze stopadesáti kilogramů.

Moje záda se bez mého vědomí rozhodla, že teda ten poslední lístek na trolejbus už mám dost dlouho a bezpodmínečně trvala na tom, že se svezem.

Na zastávce jsem potkala kamarádku z Naděje (středisko pro mentálně zaostalé lidi) a byla jsem hrozně ráda. Peťa se nechce nikdy vdávat. A moc ráda zve kohokoliv kamkoliv. Mě už pozvala do Prahy a na dovolenou k moři. Dneska mě pozvala na diskotéku. Kdo ví, třeba půjdu.

To by mohlo stačit. Historku o tom, že jsem si v první třídě chtěla vyměnit vlasy s Tomem, schovám na horší časy.

Právě poslouchám: Myšlenky
Zápich dne: V grafice jsem udělala hrozně moc růžový reklamní leták na rtěnku ++tady++
Dnešní úspěchy: Optická písemka napsaná na jedničku
Dnešní neúspěchy: Zjištění, že moje optická písemka vlastně vůbec není správně.

Víte co, zakončíme stylově a zvesela básní mých spolužáků zabavenou fyzikářem, který má dva syny: Sinuse a Cosinuse.

Kolo jelo rovno,
Rovno přes to hovno.

Cd-hráč = Peťův překlad slova Cd-player.

Repetice

2008-02-18T07:00:00.000+01:00

Poslouchám Ebeny, a když zhasnu, tak nevidím. Konečně jsem se rozhoupala a postavila si domeček. Je zvláštní, jak je snadné udělat novou identitu. Teda co se týká jen té netové. Přesto nezhasínám ráda.

Proč hadí nohy nemá had?
Proč hadí nohy nemá had?
Proč hadí nohy nemá had?

Protože umí celý sám
Protože umí celý sám
Protože umí celý sám svýma nohama být, proto je nepotřebuje mít. (Ty Syčáci)

Slibuju, že tady zůstanu, přestanu utíkat, usadím se, budu mít spoustu dětí (Jima a Bexleyho) i vlastní legodomeček. Na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí!

(Právě jsem úplně zbytečně zabila dvd přehrávač. Kdyby mi aspoň spadl na zem, nebo jsem do něj bouchla třeba kladivem, ale já jsem tam jen špatně zastrčila cd a hned mě začal hypnotizovat vodorovnými čárami. Nejhorší ze všeho jsou trpaslíci. Fakt.)
----
Hudba: Bratři Ebenové - Malé písně do tmy + Ty Syčáci
Nálada: Zuřivá a už i trochu smutná
Plány na dnešek: Rebí, myslím, že tě čeká další noční optická smska

Když chci - druhá část

2008-02-18T03:12:00.000+01:00

Když chci

Měl jsem sen.
Martin Luther King

Před chvílí odešel. Je pryč. Je to definitivní a zároveň není. Slyším zvonit jeho smích, kdykoliv si na něj vzpomenu. A znovu prší. Obloha tak pláče se mnou. Ne kvůli tomu dítěti. Ne kvůli mému dětství. Ne kvůli mé samotě.
Pšt. Zastavuji se. Ještě se nechci vracet, studené stěny by můj sentiment okamžitě pohřbily a já chci ještě chvíli snít.
Setřu své mokré vlasy z čela a zadívám se na oblohu. Noc se již láme a daleko vlevo trhá tmu východ. Uvědomím si, jak mnou třese zima. Měl bych udělat tečku za tímto příběhem, zapřemýšlím se. Poslouchám okamžiky deště, než lehounce šeptnu.
„Sbohem, Malý princi.“ Pohladí mě vítr, odcházím. Domů. A co mě čeká dál? Budoucnost se klene příliš nízko nad obzorem a je velice tmavá. Můžu to změnit. Když chci. Když napíšu… Ne. Nemůžu.
Uslyším zvonivý smích a pak hlas: Nebyl jsi vždycky sám. Má chůze zkamení. Vím, že si se mnou jen hraje můj mozek, že ono se už nevrátí. A ptám se sám sebe, jestli by se mohl vrátit on. Po tváři mě zašimrá něco mokrého. Vrátím pramínek zpět za ucho. Ne. Vrací se vzpomínky, pramínky, slova, pocity, lidé… Jen někteří lidé.

~*~

Je už příběh dokončený? dotazuji se ve své paranoie kliky u dveří. Mlčí. Všechno mlčí, žádná zelená naděje. Usedám ke stolu. Noc už nadobro ztratila moc a já si uvědomuji, jak jsem vyčerpaný. Usínám v mokrých šatech téměř okamžitě.
„Umíš číst hvězdy?“
„Nevím, snad.“ Podívá se nahoru, ale nevidí na ně. Zmizelo všechno. Nebe se roztrhlo jako by bylo papírové. I když on si v tu chvíli ani nebyl jistý, zda vždy takové bývalo, nebo ne. Je asi divné vpadnout do místnosti a hned se koukat na hvězdy, napadne ho. Odtrhne oči od propasti v nebi a hlasitě pozdraví.
„Dobrý den,“ odpoví mu vlaštovka.
„Myslel jsem, že mě nemáte ráda po tom, jak jsem Vás vyhnal,“ dokončí potichu.
„Jsem pro Vás až příliš důležitá, nemůžu po prvním ukvapeném kšc nadobro zmizet. To bychom se nikam nedostali.“
„Myslím, že Vám rozumím. Ale můj příběh je až moc zamotaný. A já jsem se ztrácel i při zavazování tkaniček u bot. Na uzly jsem nikdy nebyl.“ Začervenají se mu uši.
„Ale už si je umíte zavázat, ne?“ zasmála se ptačím smíchem. On se smál taky.
„Samozřejmě.“
„A příběh rozmotáte stejně snadno. Jen musíte odhodit hrdost a napsat mu. Nebyla to jeho chyba.“
„Nemohla byste za ním letět Vy?“ zeptal se pevně. „A všechno mu říct. Bylo by to tak snazší,“ dodal potichu.
Poulila na něj svá černá očka, pak se otočila na nebe.„Vychází slunce.“ Propast v obloze se naplnila neskutečnou září. Musel z tohoto světa odejít, tento jas člověk vstřebat nedokáže. Když byl na úplném prahu, slyšel jen: „Nemohla, lidé mi totiž nerozumí.“

~*~

Má budoucnost visí ještě níž, než včera. Je to týden. A zvonivý smích slyším stále míň. Sedíc na tvrdé židli se mučím sny. Jsou tak podivné. A za chvíli od osudu dostanu pořádný kopanec pod pás.
Vrzly dveře a v mém pokoji rozkmitaly vzduch ozvěny kroků. Zvedl jsem hlavu. Apatie s rozkoší.
„Bylo mi smutno,“ řekl jsem asi příliš zoufale, když dlouho mlčel.
„Měl jsem sen.“
Nebe z papíru. Dva černé korálky a cvrlikavý smích. „A příběh rozmotáte stejně snadno.“ Tolik světla. „Vychází slunce.“ Najednou cítím, jako by tahle jediná věta dala mému životu řád. Pak mě ale z ráje vyrve tvrdý náraz na rovinu skutečnosti. „Dva lidé nemohou mít ten samý sen.“
„To je pravda, Draco,“ souhlasí a říká to stejně, jako když učitel vidí, že se jeho žák pomalu dostává ke správné odpovědi.
„Takže…“
„Ano.“ Nechápu, proč se najednou usmívá. Když je realita tak strašně zašmodrchaná a ještě mnohem víc bezcitná.
„Nechci se vzbudit.“
„Jsi jak malý.“
„Přijdeš někdy?“
„To záleží na tobě. Ano, když mi napíšeš. Přijdu, když budeš chtít.“

Za beta-read děkuji Anette.

Ať chci - první část

2008-02-18T03:10:00.000+01:00

Ať chci

Kdo žije z naděje, zemře hlady.
Walter Benjamin

Naděje, byť malá, zelená se.
Dante Alighieri

Řekl mu, že neumí malovat. A schoval se před dětskýma očima v dlaních. Jak infantilní. Jenže ono prosilo dál. Boj o to, kdo se vzdá první. Ale pro něj nebylo těžké vyhrát. Neměl nic, už ani to, co by vzdal.
„Proč je ti smutno?“ zeptalo se do ticha.
Dlouhé dny. Každý stejně studený a šedý. Prázdná slova. Tiché kouty. Němá mysl.
„Jsem už nějaký čas sám.“
„To znám, víš…“ Utichlo. A když zase pokračovalo, zmizela z jeho očí slunce. „Ale teď prší.“ Jeho odpověď ho překvapila. Zvedl k němu hlavu a důkladně se na ně zadíval.
„Kdo jsi?“ zeptal se. Místo čekání ale zašeptal: „Nemám rád déšť.“
„Ani já.“ Hlasitá rána jím trhla. Dítě sebou kupodivu ani nehnulo. „Slyšel nás.“ Otočil se. Okno do pokoje bylo dokořán a okenicí lomcoval silný vítr. V místnosti byla rázem zima, že mu naskočila husí kůže. Zvedl se a zavřel je. „Déšť?“ Mlčelo, jen na něj upíralo své pomněnky.
„Tam u mě neprší. Nikdy,“ pokračovalo. „Setkal jsem se s ním až tady. Vlaštovka mi řekla, že to pláčí andělé.“
Cukl sebou. A uvolnil zničené vzpomínce, co se mermomocí začala tlačit nahoru, cestu.
Je zase chlapcem. A jeho dětské pěstičky jsou tak směšně malinké. Jednou z nich svírá matčinu dlaň. Vrací se spolu domů. Náhle se z nebe začnou snášet kapky, které rychle pokrývají cestu tmavými kruhy.
„Pospěš si,“ pobídne jej.
On ale zůstává stát, zvedá dlaně k nebi a ptá se: „Co to je, mami?“ I žena se zastavuje, přistoupí k synovi a obejme ho kolem pasu. Pak potichu řekne: „To pláčí andělé.“
„A proč, maminko?“ Pohlédne na něj a pak mu rukou smutně čechrá jemné vlásky.
„Musíme si pospíšit.“
„Nevěř vlaštovkám,“ řekne potichu a dává si dobrý pozor, aby se nepotkal s dětskýma očima.

Druhý den mu znenadání řeklo: „Pojď si hrát.“ Když na něj hodil svůj nejhrozivější pohled, natočilo hlavu na stranu a požádalo znovu.
„Prosím.“ Rezignoval.
„Hraji pouze šachy. Hru králů.“ Usmálo se.
„Co se to děje?“ vykřiklo, když mu (díky jeho fascinaci vlaštovkou, co zpívala na okně) sebral pěšce.
„To jsou kouzelnické šachy.“
„Je mi líto mého pěšce.“
„Je to jen hra.“
„Je to pěšec.“ Bylo strašně rozčilené.
„Jen figurka... bezcenná věc,“ snažil se ho uklidnit. Nesnášel děti, a tuplem ty uřvané. Ale cokoliv řekl, jen přililo olej do ohně.
„Před chvílí se mnou mluvil,“ řeklo nakonec a odešlo. Díval se, když se od něj vzdalovalo kraťoučkými kroky. „Řekl ti, že jsi zabedněný mamlas, co vidí šachy poprvé v životě,“ dodal, když si byl jistý, že ho již neuslyší.

Příští den nepřicházelo. Přiletěla jen ta vlaštovka. Dvakrát na ni sykl a zmizela i ona. Byl přece rád, že je sám. Nevadily mu tiché kouty. Měl rád šedou a nepotřeboval už vůbec žádná slova. Jen jeho mysl nebyla němá. Žvanilo v ní pisklavým hláskem ono. Mám rád slunce, jeho západy. Mluvil jsem s ním. Je to pěšec. Proč je ti smutno. Nemám rád déšť. Ticho. To pláčí andělé.
Druhá pošramocená vzpomínka se neklidně zavrtěla. Nechtěl ji pustit, ale už se nenechala zastavit.
Bolel ho jeho smích. Tak štiplavý a falešný. Sklonil hlavu a jen čekal, až dozní. Ale někdy jsou vteřiny příliš dlouhé.
„A když se z lesa kouří, tak pečou lišky koláče!“ vypravil ze sebe jeho otec nesrozumitelně, kvůli zadržovanému smíchu. „To máš od matky, ta vždy věřila takovým nesmyslům,“ pokračoval. Pak protočil panenky. „A dívej se na mě, když mluvím!“
O krok ustoupil s pohledem stále upřeným k zemi.
Popadl ho za rukáv a vedl halou ke vchodovým dveřím. Vyšli spolu ven. Obloha plakala. On také.
„Nechám tě tu, abys poznal, že výmyslům se nevěří,“ posední slova důrazně slabikoval. Pak práskl a zmizel.
„Zůstal jsem venku celou noc. Byla mi zima a bál jsem se tmy. Nikdy nezapomenu.“
„Můžu ti pomoct,“ řeklo dítě a jakkoliv to bylo neuvěřitelné, on tvé chvíli věřil.
Zvedl k němu smutné oči s jasně vepsanou otázkou jak.
„Neptej se. Už jsem to udělal,“ sdělilo mu.
Díval se do blankytných očí dlouho, než přikývl. „Nezasloužil jsem si to.“

„Nebyl jsi vždycky sám,“ řeklo mu další den s nadějí v hlase. Bylo hezky. Zubaté sluníčko se prokousávalo záclonou a kreslilo jim v obličejích zvláštní stíny.
Neodpověděl mu.
„Zítra v noci tě opustím,“ chvíli čekalo na jeho reakci, ale ani se nepohnul. „Nikdy mě už neuvidíš.“
„Není rozdíl mezi tím, být smutný a smutnější,“ řekl nevýrazně, když se mu zlomil hlas.

Děkuji Anette za beta-read.

Předvečer všech marných

2008-02-17T19:53:00.001+01:00

Chci ještě zveřejnit jedno drabble, ale zjistila jsem, že není tak jasné, jak se zdálo. (Co, Lelli:D ) Povídka se vrací do noci 31. října 1981 a vznikla na základě 17. kapitoly - Bathildino tajemství z Relikvií smrti.

Předvečer všech marných

Všechny masky byly hrozně laciné. Prostěradlová strašidla nebo čarodějnice s vysokými klobouky. Ať jdou do háje. Věřil jsem, že dnes v noci ožijí hrůzy, které se schovávají v temnotě pod mou postelí a budou se proletovat náměstím Godrikova dolu. A místo toho tady pochodují dýně. Proč si člověk hraje na kouzelníka, když z něj nejde ani trochu strach?
Rozhlížel jsem se kolem a najednou ve mně hrklo stejně jako by jeden z mých děsů opustil stín postele a svým ledovým chapadlem obtočil můj palec na noze. Musel jsem si pořádně protřít oči, tak báječný převlek jsem nečekal. Temný hábit se prodíral zástupem maškar a než jsem k němu doběhl, pořádně jsem se zadýchal.
"Hezký kostým, pane."
To, co jsem pak viděl bylo úděsné. Byly tam oči. A bylo tam zlo. Utekl jsem za maminkou a i když nejsem malý, brečel jsem.
Prvního listopadu na náměstí žádní strašáci nevířili. Šel jsem se taťkou podívat na trosky nějakého domu.Vzpomněl jsem si na muže v kápi, pak začalo sněžit a já měl plnou hlavu jen toho, abych každou sněhovou vločku polapil.

Žije

2008-02-17T19:49:00.000+01:00

Žije
(Pro T.)

"Nemáš sklo"
"Mám hlad"
"A nechceš se procházet se mnou"
Maják i Motor ponorky
Ve výloze na pruhované prádlo
(Znalcem uzlů ihned)

Jednosměrka ukazuje na Boha
A vedle ní je kouzelný krámek
Hudební nástroje restaurce Shanghai

Vnímám dech odpadků
a uprostřed
zakladů systémů reklam a čápů
pomrkávají z lavičky ta slova

A-N-A-R-C-H-I-E V C-E-L-O-F-Á-N-U

Přál bych si, abys tu byl

2008-02-17T19:43:00.000+01:00

Přál bych si, abys tu byl

Zabil jsem, Harry, já jsem zabil.
Běžel jsem tam jen abych za sebou zavřel ty zatrápené dveře. Aspoň na okamžiky se dokázal vyprostit myšlenkám, které se rozrostly jako plevel. Nepotřebuju náznaky, nechci vidět vzpomínky.
Utekl jsem. Doopravdy jsem musel. A teď tohle. Věřil by mi někdo, kdybych řekl, že jsem nechtěl. Věřil bys mi ty?
Zařekl jsem se, že už tě neuvidím, ale umím zavřít oči.
Nevím, co mám dělat. Už dlouho jsem nepromluvil, místo mě se o řeč starají oblázky v cestě. Kloužou o sebe, když se sesouvá zem. Cinkají, šuškají a přísahal bych, že by mě s kamenným srdcem udaly.
Harry, ale já jsem toho šneka skutečně neviděl, než jsem na něj šlápl

S názvem

2008-02-17T19:41:00.000+01:00

S názvem(nestihla jsem ho totiž rozdat)

"Bude to dvacet tři korun," řekla úlisným hlasem výběrčí pokut.
S nálepkou:
Nevráceno
se od ní odvracím.

Kývat se do stran, to by ti šlo.
Otáčíš se a odcházíš.
Pořád dokola. A vzápětí znovu.
Hlavně, že už víš, co nechceš.

Chtěla bych troubit, ale nenašla jsem hlas.

Nevráceno je synonymem vlastnění.
Stále to tedy zůstává tady.
U mě.
Nechci to.
"Nate."
"Promiňte?"
"No tak, berte."
"Nepotřebuji vaši prázdnou dlaň."

Ne dneska. Snad.

Kraslice

2008-02-17T19:40:00.000+01:00

Dnes ráno bavil se s copatou holkou v námořnickém tričku, nedomalovanou. S prázdnýma očima.

Schoval se do dlaní,
Za domovními dveřmi.
Tužka zamotaná ve vlasech, ale tupá. Tupá, žlutá, tupá.
Tupá velice.
Hodí se k sobě.
Stud,
a… čmáranice.
(Už je to příliš, pro malíře z ulice.)

Snad lupnutí, možná, že ani to slyšet nebylo.
Zadusil.
Rozdrtil ji v dlaních.
A o její prázdné skořápky se pořezal.
(Bylo to příliš pro malíře z ulice.)

Byl jsem ta nejkrásnější

Kraslice

Pětiboký kůň přišel se mi smát

2008-02-17T19:38:00.002+01:00

Značkové postavy bez známky pohybu
jen děsí.

Čáru obkreslím barevnou podrážkou
a potom ju smažu.

Prázdný pokoj bez židle.
Tam.
Jinde.
Někde.
"Tak kde je?"
"Co? Ta židle?"
"Není to tak snadné."

A značkové hlavy se stále nehýbou.

Chronicky

2008-02-17T19:38:00.001+01:00

Chronicky
Pro Rebelku

Pavoučí doteky, nářky a skřípání zubů. Bere tužku. Dopis beze smyslu, jeho jízdenka. Kam? Na tom mu nezáleží. Hlavně pryč od tesáků a vrčení, pryč z temné šachty, páchnoucí plísní. Miliony nožiček a jejich nekončící hemžení ho vyprovází. Dynamit. Pořádně to utahuje, ještě krk. Dřív tu byl jiný strach, snad bubák pod postelí, nebo tma sklepa, do níž musel vejít. Rudé oči, agonie a spousta bílé. Rukama začne rozhánět mlhu okolo něj, nedovoluje mu nadechnout. Vzdává to. Slizký šum, lepkavé pavučiny, šeptané kletby, živý oheň. Hrkot sirek. Plamen se třese.

Rozptýlila se až ráno. Loučil se dlouho.

Juchachá

2008-02-17T19:37:00.000+01:00

Juchachá
Věnováno Ann Artwodevové

Její kroky byly příliš krátké. Nestíhala. Uschlá větev ji švihla přes obličej. Trhla hlavou, ale nezastavovala se. Podpatek na ztrouchnivělém pařezu vypověděl službu. Jen tiché zaklení a běžela dál.
Hábit dávno ztratil díky ostružiní svůj tvar. Přesto se samolibě usmála. Vyhrála. Věděla to. Vždycky tušila, že je to jen bezpáteřní lump. Tajná zbraň, hohó. Na ni nemá.
Malý stromek jí podrazil nohy. Odřené dlaně, úsměv nemizel, jen se zkřivil. Odhalení velezrady. Merlinův řád. Už dávno ho měla dostat, tolik toho přece obětovala pro společnost.
"Už to není daleko," zakřičela Hermiona na tmavé vlhké pasece. "Už jen kousek."

Poslední věta je vzata z Fénixova řádu. Děkuji Rebelce za beta-read.

Malíř

2008-02-17T19:35:00.000+01:00

Malíř
Věnováno Titany

Celý udýchaný se opře o dřevěný parapet, pod jeho horkým dechem se okno rychle mlží. Za chvíli již skrz páru neprohlédne. Náhle špičkou prstu dosud jednolitou plochu před sebou rozrazí.
Dvě ruce ho popadnou kolem pasu a prudce jím otočí. Draco vidí v těch očích bolest, snahu všechno vrátit, přesto se obrátí zpět k oknu.
"Omlouvám se. Sakra, nevěděl jsem…" Mě se to netýká, křičí štíhlé prsty skrz mokré čáry.
"Mlč," štěkne na něj.
"Draco…" Zelené reflektory zhasnou, když sklápí pohled. Smutně zní i echo vzdalujících kroků.
Konečky jeho prstů jsou mokré a celé se chvějí. Otočí se směrem, kam on odešel. Chvíli se dívá do tmy, pak odfrkne a vydá se na opačnou stranu.
Kapičky na okně se klikatí ve spletitých cestičkách. Stékají k parapetu, kde se lámou a na zem dopadají jako smutné slzy. Dracův obrazec se rozpouští, blesk by v něm už nikdo nehledal.

Děkuji Nancy za beta-tester:)

Křivda

2008-02-17T19:33:00.000+01:00

Křivda
Věnováno Eilleen

Tančila. Bylo to tak samozřejmé. Stejně jako smích. Mám tě ráda, říkala mu beze slov. Dostala se do velkého sálu, spousta tváří, jiní zahradníci, jiné květiny, možná hezčí. Držela jeho ruku. Představil ji. Chvíli byli zticha, pak jeden cosi vykřikl. Slyšela smích, ale tak jiný než ten jeho. Nerozuměla tomu.
Položil ji do rohu. Říkal, nepotřebují tě, k čemu je hodná květina, dokonalá společnice. Příliš drahá, příliš ošklivá.
V rohu stála dlouho. Dívala se k němu, ale on k ní ne. Netančila. Nesmál se.
Myslela na pomstu. Pomalu získávala sílu. Věděla, že to dokáže. Cinkot střepů. Květináč se pod nárazem jednoho ze šlahounů rozbil. Ticho. Tázavý pohled. Kroky. Šel k ní.
Byla připravená.

Děkuji Rebelce za beta-read.

Planet Hell

2008-02-17T19:32:00.002+01:00

Planet Hell
Pro Terulku

Otevři oči. Spatříš město hrůzy. Tak jako já. Údery dětských pěstiček bez přestání. Míří k mým dveřím. Dunění. Odevšad se ozývá ta píseň. Zakrývám si uši, ale nemohu jí utéct. Nemohu se hýbat. Jsem spoután ve svém těle. Spoutám svou myslí. Mrtvý. Už není nic. To je konec.
Šedé údolí, ruce, co se mě snaží dotýkat, aby uhodily. Ano, všichni si kopněte do Tomáška. Nic jiného si stejně nezaslouží. Dostávám rány, necítím je. Má mysl je odmítá. Je smrt a tím to končí. Otevři oči.
Červíček stojí u mé postele a podává mi cestovní plášť. "Vyrazíme."

Inspirovala mě stejnojmenná píseň od Nightwish.

Jak namalovat portrét ptáka

2008-02-17T19:32:00.001+01:00

Jak namalovat portrét ptáka
Věnováno Colleen

Žádné mříže, přesto je spoután. Nesmrtelný. Sedím před ním na židli. Mlčíme. Už tolik dní. Někdy zpívám, abych mu dala alespoň kousek radosti. Nepomáhám mu.
Sedím před ním na židli a pláču. V prázdné místnosti jen já a on. Pláče se mnou.
K čemu je být nesmrtelný, když není pro co žít? V prázdné místnosti po okraj naplněné úzkostí. Zpívá. Ráda bych popsala křehké tóny, ale svou křehkost by při tom ztratily. Nedokážu vám přiblížit bolest, o které zpíval, protože ji necítím. Nepřestává. Nesmrtelnost? Tady máte! Nemám zájem. Pak pták vzplane.
Zůstávám sama. Umím čekat.

Děkuji Rebelce ze beta-read. Název je z básně J. Preverta.

Tiše

2008-02-17T19:31:00.000+01:00

Tiše
Věnováno Genevieve

Mám vrásky, patří ke stáří. Vím toho spoustu. Znám příběhy, ty jejich. Těch co uléhají do stínu k mým kořenům. Neřeknu je. Nikomu, ani vám.
"Kamil, jsi krásná," šeptala tiše. Opatrný pohled. Smím…
Lidé mé řeči nerozumí. Nedokážou pochopit, že i já se umím smát. Taky šeptám, tančím. Poslouchám vítr, tolik toho slyšel, někdy mě i pohladí. Klepu se zimou a mám strach z bouřky. Hlavně z blesků.
"Podívej se, Miriam." Bílá ruka pohladila vrásčitou kůru. Jsem smutná, říkaly její oči.
"Já vím."
"Skryjeme se ve stínu jiného."
Jejich dlaně se spojily. Vyprovázela jsem je. Poslední ptáci opouštěli mé větve.

Myslíš si, že snít je snadné?

2008-02-17T19:28:00.000+01:00

Nikdy nesmíš tam, kde líhnou se můry.
K pohřebišti slonů.
(Ušlapali by tě.)

Tvůj svět; tak křehce toulavý
tam není na dosah.
A palmové nebe svázal pavučinový strach.

A stvůry zpívají.
Perutě a prach.
(Bojím se.)

Zkus utéct, třepej víčky!
Třeba to vyjde.
Třeba dnes.
Třeba zítra.
Třeba pochopíš.

Třeba nestojíš u nápisu escape, kde marně hledáš východ.
(Přestane někdy pršet?)

Myslíš si, že snít je snadné?

Znovu

2008-02-17T19:27:00.002+01:00

"Jsem tu dobře? Narodil jsem se do správné doby? Ve slušném století? Mám správnou barvu kůže? Vhodný původ? Smím doufat? Tak děkuju."

Ludvík Aškenazy
(Vyprávění)

Už dost. Jasné světlo a cizí zápěstí. Chytám se ho. Vysvětlení? Ne. Tady jen letí pírko, ne ani to není jisté, protože to není peří, ale pták. Holubice. Vítr cuchá vlasy a jsem sám.
(To je ale překvapení!)
Hrom a kroupy. A ještě něco. Haló? Co? Ne, kloužeš v prstech. Ty? Tma a prach.

Znovu

"Kolik je na světě moří?" Výkřik zmizel v dálce. Ještě nějaký čas se za ním díval, jestli snad dnes neuslyší odpověď, pak se svezl po stěně k zemi. Hlavu skryl v dlaních. Takto zůstal dlouho. Čekal, dokud nepřijde. Když konečně přišel a on ucítil na tváři závan jeho dechu, usnul.

Šimralo to. Čím víc se smál, tím to bylo horší.
"Ne," zakuckal se, "už dost." Bylo mu sotva rozumět. "No tak. Přestaň!" procedil skrz křeč smíchu. Chaoticky plácal prostorem kolem sebe a nějakým zázrakem se mu podařilo polapit něčí ruku.
"Jsi v pasti," oznámil jí. Vzpurně na něj pohlédla a odhodila peříčko do vzduchu. Letělo lehce, jako by se stalo jeho součástí. Jako by to vůbec nebylo pírko, ale křídla. Ne, křídla také ne. Byla to holubice. Zakroužila kolem něj a splynula se sluncem. Zamžikal, pohled do té záře nebyl určen jeho očím.
Pak se rozhlédl a zjistil, že je sám. Nejspíš se mu vyškubla, když byl zaujat holubicí. Taková dětská chyba.
"Hej! Kde jsi?" V duchu zaklel, když prostor dál mlčel. Nebem se proháněl vítr, hučel mu v uších a zval mraky na nebeský rej. Byl to dobrý hostitel, brzy oblohou burácely hromy. Blesky spolu tančily tango, vášnivé natolik, že zapálily blízký stromek. Musel se schovat, tady nebyl v bezpečí.
Běžel. Krajina kolem se slila do jednolité masy, mu ale připadalo, že stojí na místě. Zdálo se mu, že za jeho zády rozpoutaly živly válku. Lekal se každé rány, slyšel praskot ohýbaných větví a údery padajících stromů. A pak i něco jiného.
Čas splynul. Všechno se scvrkávalo. Ucítil, že mu mezi prsty proklouzlo něco důležitého.

Dopad do špíny a prachu nebyl ani trochu příjemný. Zakuckal se a plival kolem sebe kamínky. Myšlenky se mu plazily hlavou jako slizcí slimáci znovu ke stejnému dni.
Myslel na něj neustále, ale detaily se postupně ztrácely. Dosud si ale bez nejmenších obtíží dokázal vybavit prásknutí dveří, které se tak pro něj definitivně uzavřely.
Tváře rudé vztekem. Nadávkami poškrábaný jazyk i duše.
'Umělec? Výtvarník? S tím běž někam.'
'Kdekoliv bude líp! '
Už si nebyl jistý, jestli tomu stále věří. Nevěděl ani, jestli má v zásobě aspoň nepatrnou špetku víry. A slimáčí myšlenky se plazily dál. Nepokoušel se je zlikvidovat, místo toho nechal prsty rozběhnout se pískem.
Kreslil kruhy, různě velké, a všem jim záviděl jejich celistvost. Pak se pustil do spirál a ztrácel se v jejich středech. Byl uprostřed díla, spojoval kruhy se spirálami a spirály s kruhy, když tu se zvedl vítr a obraz mu zlomyslně rozfoukal. Pak mu se stejnou idylou odnášel od úst nadávky.
Už nemohl. Svalil se k zemi. V hlavě mu hučelo, krk měl vyschlý. A jako každý den, čekal. Byl si jistý, že dnes tu bude tvrdnout dlouho, ale aspoň se mohl spolehnout na to, že se dočká. Vždycky to tak bylo.

Myslel si, že ho musí slyšet celý svět. "Už dost, prosím přestaň." Popadl ji za ruku a peříčko vysokým obloukem padalo k zemi. Nevšiml si, že nedopadlo. Nezpozoroval holubici letící za sluncem. Jeho pozornost přitáhly černé hvězdy, ukryté v tmavých očích. I kdyby chtěl, (a on nechtěl,) nemohl by se od jejího pohledu odtrhnout.
"Pusť mě!" přikázala tiše.
"Ještě ne," odmítl ji. "Musíš mi pomoct. Nedokážu najít odpovědi."
"Nejsem nic víc než stín." Zesmutněl, ale ona ho chytila pevněji. "Pojď za mnou. Musíme ale předběhnout bouři a moc času nemáme."
Pohlédl vzhůru. Na obloze nebyl jediný mráček. Stejně se neptal.
Vyrazili a vzápětí se skutečně rozpršelo. Zrychlili a pak, přes burácení hromů a svistot vichřice, ji najednou uslyšel.
Byla to píseň. Každou chvilkou se stávala hlasitější, dokud ho celého nespoutala. Pak už bylo všechno jedno. I to, že se chce zeptat. I to, kam zmizela ona. I to, že je sám. I to, a i to ostatní. Země se kolébala a okolí kmitalo s písní. A on v ní konečně utopil i všechnu zahořklost.
Najednou věděl, kde má být. Věděl, co má udělat a že nemusí doufat.
Proto děkoval.

~*~

Slunce v očích starého pána pomalounku zhasínala. Kdysi dávno mu četla babička pohádku o matce, která ve zlobě proklela všechny své syny. Stali se z nich pak krkavci. Jako dítě to nedokázal pochopit, a najednou si připadal stejně.
Než se ozvalo zaklepání, maloval. Od jisté chvíle nedělal téměř nic jiného. Když ale skříply dveře a on pohlédl do vlastních očí, jen o něco víc světlejších a o něco míň zničenějších, nevydržel to a brečel.

Zobáček mi prosím nemalujte

2008-02-17T19:27:00.001+01:00

Zobáček mi prosím nemalujte

Nechávám za sebou stopy. Tak to v poušti bývá. Stejně je rozfouká vítr. Nesnáším písek, stačí slabý závan a máte ho plné oči. Ptal se mě někdo, jestli tu chci být? Vší silo rozkopnu jednu z milionů pískových vln brázdících mé moře. Písek se rozletí všemi směry a já dobře vím, že mám zavřít oči. Ptal se mě někdo, jestli se mi tu líbí?
Nevím, jak jsem se tu ocitl, ani kde jsem byl předtím. Možná chodím v kruzích, to taky nikdy nezjistím. Netrápím se svou minulostí, ale to, jestli bloudím, bych vědět chtěl. Jen toto.
"Do háje!" zařvu, když mi podklouzne noha. Vzápětí mám v puse místo nadávky spoustu těch malých kamínků. Tak moc bych chtěl být v háji.
Zůstávám ležet, nemám sebemenší důvod jít dál. Kam? Do kruhů, které by stejně tak mohly být čtverci, nebo trojúhelníky. Člověk se v poušti snadno ztratí. Splyne s ní; prach jsi a v prach se obrátíš, pane Lü. Je to smutné, když rozhovory vedete mezi sebou a sebou.
"Co na to říkáte vy?" zvrátím hlavu k oběma sluncím. Dívají se na mě povýšeně shora a ani se jim nedivím, že jim nestojím za řeč.
"Jsme stvořiteli a dárci, Rudé slunce. Kde by byl život bez nás?"
"Tápal by v temnotách, Zlaté slunce. Byla by to ještě horší podívaná než na našeho milého pana Lü," napodobím neobratně božský slunečný hlas a pak si odplivnu.
Ale stejně jim pravidelně odpouštím. S každým západem.
Nedá se popsat. A už vůbec to nedokáže někdo, který ani neví, kde přišel ke svému podivnému jménu.
Ale můžu se to pokusit.
Obloha zahoří karmínem a rudá záře se stupňuje odrazy miliardy pískových zrníček. Mé myšlenky se ztratí, není pro ně místo, když jsem v kontaktu s takovými barvami. Myslím si, že jsem tu proto, aby jejich světelná hra měla diváka. Nevím, proč to je takto a ne jinak. Dvě slunce, dva stíny a pak ještě já.

Pan Lü

Vůně terpentýnu protančila mou myslí a postupně mě otupovala. Rychlými tahy jsem svou práci podepsal stejně jako čůrající pejsek značkuje patníky. Jsme si podobní víc než bych si přál.
Popošel jsem o kus dál, abych se na ni mohl podívat s odstupem. Byl jsem skutečně hrdý, dostal jsem myšlenky na plátno přesně tak, jako jsem je slyšel v hlavě. Nevnímal jsem nic než můj obraz. Samozřejmě jsem neměl ponětí, že vrzly dveře a nějaký stín se jimi protáhl.
A když jsem z dálky uslyšel ten tichý povzdech,
(nedá se to popsat)
pořádně to ve mně hrklo. Štětec mi vyklouzl z ruky a ozdobil podlahu žlutou čárou. Snad jsem uvěřil, že jsem na okamžik zaslechl hlas pouště.
Polibek mrazí, pád do reality a myšlenka, že jsem tedy jen malíř, víc.
"Ještě jednou říkám, že je to krásné, miláčku."

Titany má kluka!

2008-02-17T19:24:00.000+01:00

O chlapečkovi, který zapomněl, jak koupit rohlíky
Pro Titany

Protká své prsty s jeho. Kdysi to dělala běžně, ale dnes už neví, co pro ni to gesto znamená. Naděje se scvrkla, až zmizela úplně. Stejně jako vyhasla světla oříškových očí. Volné místo pak zaplnila prázdnota.
"Příště poletím jinudy. Vyhnu se jim."

Byla tak krásná. Hezčí než předchozí dvě a taky mnohem propracovanější. Jak by taky ne, když svou třetí kosmickou loď stavěl celé odpoledne. Byl hrdý, když zvládl k sobě přirazit dva těžké stoly, ale problém se střechou a štíty, to byla ta pomyslná třešnička. Červenobílý ubrus sice spíš než raketu připomínal šapitó, ale tímto jemným detailem se netrápil. Problém byl v tom, že ta hloupá látka nechápala, že štíty musí trčet vzhůru, aby… Myšlenku nedokončil.
"Na levoboku roj meteoritů," zařval místo toho. "Srážka za pět, čtyři, tř - " K nárazu došlo dřív, než předpokládal. Štíty přestaly být aktivní a kostkovaný ubrus polapil statečného kosmonauta.

Byl tak chytrý. Chytřejší než druzí, ale to bylo dřív. Mozková příhoda ho poslala zpátky do dětství. Teleportovala, řekl by on. Do ložnice ji přivolá hluk, skloní se a vysvobodí jej z obětí křiklavé deky.
"Příště poletím jinudy," slíbí spíš sobě než jí. Pustí jeho dlaň, kroužek na jejím prstu zlatě zamrká. Když svůj snubní prstýnek svléká z prstu, pláče.

Děkuji Lelli za beta-read a vám, že mě nebudete upozorňovat na absenci pečiva.

Neznámo

2008-02-17T19:23:00.000+01:00

Neznámo
Pro Rebelku

Vrací se. Už nevím, kdy přišel poprvé. Vlastně se mi zdá, že tu se mnou byl vždy. Nevím, kým je, a neznám důvod jeho návštěv. Bojím se zavřít znovu víčka. Mé oči si již zvykly na tmu. Nechci zpět do jeho světa. Je plný cizích barev, roztočí se v mé tmě a já jsem lapen do víru k nim. A všechno se znovu opakuje. Vidím dítě, které míjí okolní domy na bleděmodré tříkolce. Slyším motor velkého auta, cinkot mincí. Poznávám tříkolku, leží převrácená na silnici, přední kolečko se ještě trošku točí.
Probudí mě vlastní výkřik. Sen je pryč. Otevírám oči a zvykám si na tmu. Už ji mám rád, i když krade barvy. I když z mé bleděmodré tříkolky udělala šedivou. Stejně jsem na ni už moc velký, pomyslím si, když z jejího sedátka setřu chuchvalce prachu.

Vzpomínáte si, že kdysi dávno jezdila po Liberci strašidelná černá sanitka. Kradla děti a odvážela neznámo kam.

Inspirace v Dream of Mirrors od Iron Maiden. Děkuju Eillen za kontrolu.

O chlapečkovi, který uměl číst

2008-02-17T19:12:00.000+01:00

O chlapečkovi, který uměl číst
Pro Lelli

Neobratně slabikoval přání své maminky, které ukořistil během lovu tygrů v Africe na kuchyňském stole. Když se zdárně dobral ke konci, objevil se mu na tváři spravedlivý úsměv. Byl už velký kluk a velký kluk dostává velké úkoly. A koupit úplně sám rohlíky, to je sakryš velká věc. Se slovy poklad sáhl po mincích. Pětikoruna byla ušmudlaná a smutná jako deštivé ráno, očistil ji proto kapesníkem. Duhově na něj zamrkala, potom ji schoval do dlaně k ostatním.

Vyšel a v tu ránu nebyl jen lovcem tygrů, králem moří, gladiátorem, pirátem, kovbojem a indiánem, byl z něj hlavně velký kluk, jako si vždycky přál. K obchodu zbývalo pár bloků, když se otočil a pohlédl do chřtánu auta tak velkého, že by ho sluplo jako malinu.

Byl to asi hodný kluk, zlaté paprsky unaveného slunce bloudily v jeho vláskách. Sešlápl jsem zvolna brzdu. Upustil penízky. Ty zacinkaly a rozutekly se všemi směry, neměl jsem čas se za ním otáčet.

Když jsem byla malá, jezdila po Liberci strašidelná černá sanitka. Kradla děti a odvážela neznámo kam.

Z knihy Černá sanitka a jiné děsivé příběhy

Ve 4 ráno

2008-02-17T19:08:00.000+01:00

Ve 4 ráno

Proti mně stojí velká bílá myš
co tady dělá, proč na mě pořád civí,
je opravdická, nebo jenom plyš,
tváří se zavile
v mým bytě 2+1 promile.
Jen si naslinil koneček prstu a otočil stranu. Ani, když jsem mu nabídla své kafe, nijak nezareagoval. Kretén. Pěkně trapný ráno. Jedno z nejhorších. Sehla jsem se a začala si hrát s drobečky kolem nakrojené bábovky. Dělala jsem v nich cestičky, všelijak je křížila. Už byla studená. Pekla jsem ji včera chvíli před tím, než jsem sem šla. Spálila se jen malinko, no a? On mi suše oznámil, že ji jíst nebude. Ukrojila jsem si alespoň já. Náhodou byla dobrá, s hrozinkami…

Pořád sedí, někdy otočí stranu. Pochybuji, že ví, co čte. Mám pokušení se ho zeptat, ale asi ho potlačím. Na co se hádat. Proč bych se mu nemoha smát jen já sama, hned teď, potichu ve své hlavě. A dám si pozor, aby to neslyšel.

Už mě nudí, stále si čte. Na to mu sotva skočím, ale předstírat hold umí. Já ne, vlastně neumím skoro nic. Spálila jsem bábovku a pak se rozbila ta sklenička. Taky mou vinou.

Všechno odkývám, dávno si mě ochočil. Už ani nevím, kolikátý večer jsem strávila tady. S ním. Připadám si jako největší nic. Ale budu se sem vracet. Pokaždé. Asi.

Sehnal sem aspoň holku z druhý ruky
má blůzu z kretonu a na tesilkách puky
málokdy ví, která zrovna bije
a než dem spát, tak oba pijem

Stejně jako pokaždé mě včera objal a pohladil po stehně. Po zádech mi přejel mráz. Tak je to vždy. Jedním hltem vyprázdnil sklenici. Já tu mou chtěla položit na poličku, aby se nevylila, on ji chtěl ale vypít. Vyrazil mi ji z ruky. Ne, vlastně mi vyklouzla sama, tak to řekl. Dopadla na zem a jemně zacinkala. Chvíli jsem se na střípky dívala. Zbytek alkoholu se vylil na koberec a naposled zašuměl. Dal mi pohlavek a já se mu omluvila. Naštěstí to nebyla jediná sklenice, brzy jsme připíjeli znovu.

„Na tebe,“ řekla jsem nesměle.

„Na mě,“ souhlasil.

Jeho dlaň znovu přejela po mém stehně, tentokrát ale z vnitřní strany, a směřovala výš než prve. Neumím hodně věcí, neumím říct, co se mi líbí. Neumím se bránit a neumím říct dost. Někdy toho lituji.

Chvíli si se mnou hrál, hladil mě a štípal do zadku. Mlčela jsem, když naplnil mou poloprázdnou sklenici opět po okraj. Sám pil z láhve. Objal mě a políbil, jen tak vzdušně, aby mě dráždil. Seděla jsem teď jen v spodním prádle na tvrdé posteli. I mně se přivíraly oči. Viděla jsem ho všude a můj jazyk se pod náporem alkoholu rychle rozmotával. Přisedl za mnou, všimla jsem si, že šampaňské došlo. Nemám ráda whisky, kvůli jejím hořkým polibkům. Ale nemůžu se odtáhnout. Jako vždy i teď se ovládnu, mlčím.

Ve čtyři ráno začnou křičet ptáci
už za tři hodiny pudu shánět práci
už za dvě hodiny mi začne cukat v tváři
a za hodinu jsou tu popeláři.

Milovali jsme se. Večer dvakrát a ráno jednou. Mezi tím jsme pili. Je zvláštní, že si pamatuji vše. Nevím, jak je na tom on, a ani nevím, jestli to chci vědět. Cítila jsem jeho dech, když mi šeptal do uší nesmysly. Nebyly zamilované. Vybavuji si jeho dlaně, svírající někdy až příliš pevně mé tělo. Vzpomínám si i na jeho dech, ztratil svou jemnost a já slyšela všechny nádechy, někdy namáhavé jakoby bolestné.

Ráno jsme sedli ke stolu. A od té doby nepromluvil. Ze začátku jsem sledovala jeho předstírané čtení. Písmenka mu nejspíš na řádcích tančila, přeskakovala jinam a určitě si říkala, jaká je to sranda, že on je nepochytá. Nebyla. Ani pro mě a pro něj nejspíš také ne.

„Jdu koupit rohlíky, tohle jíst nebudu." Zůstala jsem sedět u stolu a kousla do bábovky. Nebyla vůbec špatná a navíc já mám hrozinky ráda.

Proti mně stojí velká bílá zeď,
co tady dělá, proč na mí čelo tlačí
stojí tu odjakživa, nebo jenom teď?
každopádně je v přesile
v mým bytě 2+1 promile.

Věnováno Vašku Musialovi.
Děkuji Rebelce za beta - read.
Písnička patří kapele Nahoru po schodišti dolů band.

Holka z Korintu

2008-02-17T19:06:00.000+01:00

Kam odešel tvůj milý,
ty nejkrásnější z žen?
Kam se obrátil tvůj milý?
Budeme ho s tebou hledat.

Můj milý sestoupil do své zahrady
k záhonům balzámovým,
aby v zahradách pásl
a trhal lilie.

Jak jsou krásné. Vzduch je jich plný. Zavřeš víčka a pomalounku nasaješ tu sladkou vůni. Omračuje tě. Odněkud začne hrát hudba. Výklenky kamenného kostela disharmonicky odráží tradiční tam, tam, tadam, ale i přesto k sobě nové tóny, v nějakém temném souladu, pasují. Díky nim získává melodie úplně jiný odstín.
Otevři oči, ať je můžeš spatřit. Tak jemně splývají, volánky se vlní, a když je pohladí paprsek světla, stříbrně se lesknou. Vidíš je? Ty dokonalé šaty, úplně stejné jako sis vždy přála. Do stejných šatů jsi jako malá oblékala všechny tvé panenky. Stačilo by, aby se nevěsta zatočila a stříbrná prasátka by se roztančila po stěnách.
Neusmíváš se. Ona se nezatočí, a víš, že kdybys to udělala ty, žádné paprsky žádné paprsky by po stěnách netančily. Dnešek není tvůj, je její.

Holka z Korintu
Věnováno Genevieve
Musím si přiznat, že jsem skutečně nervózní. A vím, že to na mě jde taky pekelně poznat. Zkřivil jsem svou tvář při pomyšlení, jak sarkasticky zní to slovo tady. Právě takto si totiž představuji nebe, v záplavě bílých květů.

Nevíš, proč ses ocitla před kostelem. Něco podivného tě sem táhlo. Nejsi impulsivní, a proto uvažuješ, jestli vůbec vejdeš. Ale stejně ses už předem rozhodla.

Bezděčně klepu naleštěnou polobotkou o roh oltáře. Ve chvíli, kdy si to uvědomím, přestanu.

Vkročíš na zámeckou dlažbu a směřuješ ke skupině před kostelem. Nesnášíš ten snobský, neupřímný smích. Přidáš do kroku a rychle se chceš prosmeknou davem před sebou, ale jeden z pochlebníků tvůj pokus zastaví. Snažíš se odfiltrovat jeho řeči. Všichni mluví stejně. Tento až příliš často používá slovo „outfit“, ať už znamená cokoliv. Jen doufáš, že to není nadávka. Je celkem milý, ani tě nepřirovnává ke kurvě, co bývá dobrou zábavou ostatních lidí. Sundává si své tvídové sako a přehazuje ti ho kolem ramen. „Tak to bude lepší,“ dodá a pokyne k bráně.

Pitomá indiánská ukolébavka. Nevím, jak se dostala do mé hlavy, ale ještě jednou se mi v ní zopakuje „hou hou vatanau“ a já zešílím. Třeba je to nějaké poselství, napadne mě, ale tuhle letmou myšlenku okamžitě zašlápnu. Jsem paranoidní blázen, usoudím nakonec. Ale nejsem v tom sám. Každý chlap, co se rozhodne do toho praštit, je právě takový.

Máš z toho všeho trochu strach, dlouho jsi neviděla po hromadě tolik lidí, proto si vyhlédneš prázdnou lavici v zadní části kostela. Sedáš si až úplně na kraj vedle jednoho z mnoha liliových pugétů tady. Přičichneš. Do očí se ti rázem hrne horko, zamrkáš, ale pálí to pořád stejně. Snažíš se namluvit si, že je to alergie. Z milionu kytek na světě, se ti lidé musí rozhodnout zrovna pro lilie, říkáš si. Proč ony, proč ta noc? Proč se k ní mé srdce pořád vrací? Dávno jsi ji přece pečlivě uklidila. Kontrolovala jsi to. Je zaskládaná. Tak proč jsem teda tady? Byla zamčená. Ale přišla jsi i o klíček, i o vůli.

„To je má pojistka.“ Cizí ruce, které si pár minulých okamžiků hrály s klíčkem na tvém krku, se přesunuly výš a chytly do dlaní tvoji tvář. „Nemluv,“ přiložila jsi mu ukazováček na ústa. „Tak je to lepší,“ v té chvíli se ti tvář zklidnila a pokračovala jsi úplně jiným tónem. „Vždy, když se o někoho popálím, uzamknu ten vztah svým klíčkem. Bolí to, ale míň.“ Mlčeli jste. On po chvíli ticho přerušil.
„Nbudeš uf h potřbovt,“ bílý prstík, přitisknutý k jeho rtům, mu bránil v artikulaci, ale tys mu rozuměla.

Pomalu se v kostele rozkoukáváš. Zaletíš až k oltáři. Stojí tam elegantní muž v tmavém obleku. Zvedne hlavu a v tom momentu se tvůj žaludek zatočí v zběsilém saltu. Ten pohled znáš.
„To není možné.“ Tak dávno.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se tě.
„Nemám jméno.“
„Jak ti mám tedy říkat?“
„Říkej mi tak, jak se to bude líbit tobě.“
Z auta jste vystoupili u zašlého motelu. Možná si hrál na gentlemana, možná takový skutečně byl. Usmála ses na něj, když ti otevřel ti dveře.

Od něj tě odtrhne až klapot střevíčků, lidé kolem tebe se začnou za zvuky okamžitě otáčet, ale tebou jejich monotónní tlukot nehne. Nejde s melodií do rytmu, říkáš si. Tam, klap, tam, klap, tadam, klap; bubnuješ dlaněmi do stehen. Tobě by na tom, abys s ní ladila, záleželo. Ale co je komu po tobě. Důležitá je ona a to, na čem záleží jí. A to je pravděpodobně jen to, aby nezakopla. Soustředí se, aby servírovala své naleštěné úsměvy všem hostům, kteří si pak začnou mezi sebou hlasitě šeptat: „To je krásná nevěsta a jak jí to ale sluší. Dokonalá.“ Zkřivíš svou tvář.

Skutečně je dokonalá. Zastaví se před oltářem vedle mne a já zamotám svou dlaň do jejích prstů. Nakloní se ke mně a šeptá: „Miluju tě.“ Neodpovím. Její vlasy voní liliemi, když se ode mě, lehce zmatená, odtahuje.

„Miluju tě.“
„Lháři, vždyť ani neznáš mé jméno.“
„A ty neznáš mé. Záleží na tom?“

„Sešli jsme se zde, abychom…“
„… snad pohřbili staré vzpomínky?“ potichu se zeptáš sama sebe.

Má dlaň se v té její začíná potit. V hlavě mi stále buší ta ukolébavka, která se s farářovým projevem poprala a zvítězila. Z jeho slov se totiž k mé mysli dostávají jen tiché útržky. Podívám se na svou přítelkyni, je zainteresována do projevu a mojí roztěkanosti si nevšímá. Zkusím si představit naši svatební noc, ale ani tato myšlenka mě nedokáže probrat. Má mysl se zatoulá do jiné noci.

Nevěděl, proč tehdy sešlápl brzdu. Pneumatiky začaly zpívat. Auto zastavilo několik metrů za drobnou dívkou postávající u vozovky, tebou. Klaply dveře a on vystoupil. Podivilo tě to, tohle zákazníci nedělali. Ušel pár kroků a tebe od něj v tu chvíli dělila jen trocha tmy. Vzduch jiskřil, jiskřily i vaše oči.

„Lépe dvěma, než jednomu, mají dobrou mzdu ze svého pachtění,“ předčítal farář strojeně. „Také leží-li dva pospolu, je jim teplo; jak se má však zahřát jeden?“
Vyčerpaně jste padli na postel. Místo hlasů mluvil váš dech.
„Zůstaň,“ přál si.
„Taková nejsem.“
„Jaká jsi? Nemůžu tě definovat…“
„To opravdu nemůžeš.“
„Nepustím tě.“
„Zkus to,“ lacině ses zasmála a on tě k sobě silně přitiskl.

„Upadne–li jeden, druh jej zvedne. Běda samotnému, který upadne; pak nemá nikoho, kdo by ho zvedl.“

Už neposlouchám kázání. Moje dlaň je celá zpocená a mé myšlenky se rozutekly a poschovávaly kdesi daleko. Pro mě ale není problém najít je. Vím totiž přesně, kde jsou.

„Na, daruji ti jej.“ Sundala sis z krku řetízek s klíčkem, chvíli jej podržela v ruce, pak zaváhala. „Ale slíbíš mi, že jím zamkneš dnešní noc. Nevzpomínej na ni a na mě taky ne.“

„Přepadnou-li jednoho, postaví se proti nim dva.“

Jsem šťastný? Kdysi možná. Jednu noc určitě.

Usnula jsi mu v náručí, když ti zpíval ukolébavku. S každým „hou“ tě pohladil po vlasech. Nepřestal, když jsi usnula.

Příliš prudce zatáhneš za gumičku na svém zápěstí a barevné korálky se rozletí do všech stran. Neshýbej se pro ně. Celá se chvěješ, když si uprostřed obřadu pomalounku stoupáš.

Probudila ses na úsvitu. On klidně ležel vedle tebe. Pomalu jsi vstala a oblékla se. Nemohla jsi zůstat, alespoň sis to tenkrát myslela. Mezi futry jsi mu poslala vzdušný polibek a sama pro sebe jsi pak dlouhá léta hrála hru na „pojďme dělat, že se to nestalo“. Ale jeho tvář se ti z hlavy nikdy úplně dostat nepodařilo. A tehdy to bylo naposled, co jsi ho viděla.

Potichu procházíš stejnou uličkou, jakou šla předtím nevěsta. Jenže pohledy, ulpívající na tobě, nejsou ani trochu pěkné. Místo: Je krásná, říkají: Jak se opovažuje! Přesto se nezastavuješ. Atmosféra v sále se okamžitě proměnila, jen lilie voní stále stejně.
I ona se na tebe dívá. I farář, který zřejmě není zvyklý, aby jeho kázání někdo rušil, a vypadá proto značně zmateně. A i on se otáčí.

Tikot hodin, tlukot srdce. Smutné ráno. Osamělý v motelovém pokoji. „Miluju tě, ty zatracená kurvo!“ Blázen, co chtěl spoutat vítr. Motýli. V břiše? Asi. Letmé doteky, krajky, spojené prsty. Alej smíchu. Stopařka. Rudé kozačky. Odbarvené vlasy. Holka z Korintu – prostitutka. Zmuchlaná účtenka a malý klíček, to byly mé vzpomínky na ni. Dlouho mi trvalo, než jsem vztah zamkl. A brečel jsem mnohem víc, než to malé dítě.

To není možné. Je to tak dávno a je to vážně ona?. „Ano,“ je. Neuvědomil jsem si, že nahlas jsem řekl pouze ano. To byl nejspíš podnět k tomu, aby se ke mně má nevěsta naklonila a zašeptala. Nerozuměl, nebo spíš nechtěl jsem své nastávající rozumět. „Nemůžeš se dočkat…“ Byl jsem duší tak strašně daleko. „…budu konečně tvá.“ S ní. „…miláčku.“ Já sním. Tak strašně dlouho. „…ale ještě chvíli vydrž a až pak řekni…“ Přibližovala se. Pohledem jsme byli vpití v sobě. „…tak úžasně to své ano.“ A já věděl, že ona je to jediné, co potřebuji.

Zastavuješ se jen proto, že se chceš podívat do očí všem tady. Je ticho, slyšíš svůj dech, nevěstin i jeho. Motá se ti hlava. Nadechneš se a přistoupíš k ženichovi. Beze slov uchopíš jeho volnou ruku a spojíš ji s tvojí levicí.

„Uteču.“
„Chytím tě.“

Je to bláznivé, pomyslím si a polštářkem ukazováčku pohladím hřbet dlaně mé Holky z Korintu.
„Je to absurdní,“ pronese nevěsta.
„Ne,“ řekneš ty. Tentokrát tě pohladí úsměvem. Nevracíš mu ho. „Je to dávno.“
„Pojďme dělat, že se to tak nestalo. Zůstaň. Aspoň tentokrát.“
„Je pozdě. Přišla jsem se rozloučit a vrátit ti ten kousek srdce, cos mi nechal.“
„Cože? Já snad nevěřím vlastním uším,“ vyslovuje afektovaně nevěsta. „Kdo si myslíš, že jsi?“ vyjede pak na tebe, z jejích slov tryská jed.
„Já jsem.“ Odpovídáš klidně.
V té chvíli jsem to pochopil. „Je Minulost,“ samotného mě překvapí intenzita, s jakou jsem to vyslovil. „Miliony zašlapaných vzpomínek, má zničená láska.“

Nevíš o tom, že pak několik týdnů za šera křižoval silnice na volal tě:
„Heidi,“ s nadějí.
„Karin,“ netečně.
„Jayme,“ zmateně.
„Clementine,“ zoufale.
„Connie,“ smutně. A drobný klíček svíral pořád v pěsti.

„Jsem Madlen.“ Vysmekneš se z jeho dlaně. Snažil se tě udržet, ale už jednou to nedokázal.
Neotáčíš se. Slyšíš za sebou vzlyky nevěsty. Procházíš uličkou mezi hosty, zaraženě od tebe odvrací tváře. Před oltářem mluví on, nechceš rozumět těmto slovům. Zrychlíš. Jeho hlas přestane volat a vystřídá ho jiný. Rozklepaný a starý. Obřad pokračuje.

„A nit trojitá se teprve nepřetrhne.“ Slyšíš, když procházíš kostelní branou. Nepláčeš, jen stíráš z tváře slzy.

Já jsem svého milého
a můj milý je můj,
on pase v liliích.

Píseň Písní 6: 1-3; Bible

Děkuji Dangerous za beta-read. Díky moc! A Jasmine děkuji taky;)

Předměstí nebe - 2.část

2008-02-17T18:58:00.000+01:00

Předměstí nebe

„Dýchej. Pomalu. Tak je to dobře.“
Pozorují. Vnímají. Slídí. Přitisknou se a nepouští. Vidí ji, obklopí, když ji ER líbá. Sahají na ni s každým jeho pohlazením. Ale horkosti, která ji zalyká, se dotýkat nemusí. Tu rády pošlou dál. 'Konečná, Kirsten, vstup do samoty.' Uteče, když ještě může. Než ji to celé sežere.
„Omdlela jsi, bál jsem se.“
„Ne, to nic. Je dusno. Jen se mi zatočila hlava.“
A ony překážejí.

Stále ještě slyší nenápadný tikot. Usínání s hodinami jí nevadí. Potřebuje se před spaním skrýt v pravidelnosti. Vteřiny jí to poskytují. Jsou labyrintem pro ni i pro ně.
Leží klidně, pořád ví, že její palce jsou pod přikrývkou dokonale schované před všemi nehmotnými přicházejícími ze stínů.
(Vteřiny, soustřeď se jen na ně.)
Vnímá paži ER, kterou jí lehce hladí po vlasech. A zároveň cítí i je.
(Není nic mimo rytmus.)
Lehounké šustění, vyprostí se z jeho obětí a otočí se na druhý bok postele, šum se jako zásahem blesku změní. Zakrývá si uši polštářem, ale nepomáhá to. Nikdy to nepomohlo. Teď doufá, že se za třetí odbočkou do leva v tikotu ztratí.
Podobá se to usínání.
Ale je pozdě.

Věděla, že se vrací. Věděla to dřív, než klaply dveře. ER byl rozrušený a jeho myšlenky netrpělivé. Byly ohňostrojem v její mysli, plnily ji tím, co nebylo a nikdy nemělo patřit jí. Podržela mu v hale kabát, když si zouval boty. Jen co zvedl hlavu, duněly dál.
Kirsten se cítila, jako by ho znásilnila. Jim to bylo jedno. Obtočily se kolem ní a s naléhavostí vesnického rozhlasu začaly řvát. Skutečnost se rozplynula. Už nestála v předsíni, prozářené umírajícím sluncem, kde to vonělo skořicí (protože právě tahle vůně ji spojovala s domovem). Ocitla se uprostřed tržiště.
Věci okolo nebyly hmotné, staly se jen obtisky, tetelící se vzduchem. Všude visela mlha a z dálky nezřetelně slyšela koledu. Stánky okolo byly rozostřené a mdlé, protože ER svou pozornost věnoval jedinému. Stál bokem, pod proudem jasného světla. Kirsten si vybavila ozářené podium v malém divadle Vodítko kam dřív chodívala. Všude se zhaslo a podium zazářilo. Kirsten tleskala ze všech nejhlasitěji. Už tam skoro pět let nebyla.
Jak si to uvědomila, okamžitě tyhle myšlenky potlačila a soustředila se na vzor na dlažbě. Byly to barevné kostky, ale nudně poskládané do čar.
Polekala se (stejně jako ER), když na ni stařena ze stánku promluvila. Tentýž hlas vždy připisovala hejkalům.
„Vidím starost,“ skřípla.
„Prosím?“
„Vaše oči to říkají.“ Vzduch se topil v tichu, koleda dohrála.
„Myslím, že vám nerozumím,“ dodal po chvíli ER, protože babizna čekala na odpověď.
„Něco bych měla,“ ztišila hlas, naklonil se blíž, aby ji slyšel. Odér jejích šatů mu připomínal vůni smrti. (Kirsten se na okamžik usmála jejich vzájemné shodě.)
Místo sněhových vloček se tržištěm proháněly skřehotavé zvuky. Kirsten se bez sněhu klidně obešla a ji poslouchat nechtěla. Začala se procházet po čárách mapujících náměstíčko. Červená ji dovedla až tam, kde byla vzpomínka černá. Fascinovalo ji, že vzpomínkové světy mají své hranice, vzrušoval ji pocit, kdy vztáhla ruku a dotkla se prázdnoty. Její prsty rozrazily tmu a prostě zmizely. Nejednou (a ne poprvé) měla touhu udělat ten jeden krok a ponořit se, vyprázdnit, splynout. „Dýchej. Pomalu. Tak je to dobře.“
Pozorují. Kapsa… Jeho kapsa. Má to v ní. Vnímají. To není dobré. A taky slídí.
„Omdlela jsi, bál jsem se.“
„Ne, to nic. Jen se mi zatočila hlava.“
Spojit se s koncem.

Říká se, že hlad je nejlepší kuchař, a já dodávám, že strach je nejlepší tvůrce.
Z někoho udělá mluvčího. Nechá ho padnout v prázdné místnosti, plné prachu a špíny daleko od života. Obecenstvo mu zajistí myši, pavouci a krysy. A on začne mluvit, o nemocích, o karanténě, o ruchu. O lidech, a zůstane navždy sám.
Jiným dá odvahu stát se sebevrahy. Doprovodí je na vrchol kostelní věže. Ukáže jim pozornost, zájem a přátelství. Zdarma jim daruje myšlenku na lepší světy. Když je dokonáno, směje se Bohu do tváře.
Kirsten si zamiloval. A později ji s pravidelnou samozřejmostí znásilňoval. Nechával ji válet se v koutě, zabarikádovanou před vším. Díval se na ni, když si s umíněností rebelů tiskla na uši polštáře, co myšlenky nikdy neutišily. Schovával jí naději a vždycky, když ji přestala hledat, trošku ji povytáhl, aby bylo přistání v realitě ještě tvrdší. Hladil ji, bral do náruče a konejšil, když v noci nemohla spát. Probrečela mu v ní celou noc, a když si ráno cizí myšlenky spletly její mysl s jehelníčkem, pláč nekončil.
Neznala lepší doprovod než svůj strach. Neopustil ji, když na hranici snů začaly splývat obrysy. Kráčeli bok po boku, a když už nemohla, vzal ji do náruče. Byl s ní, když na předělu světů mizelo úplně vše.

„Bílá, bílá, bílá, bílá.“ Slyší ze všech stran. Znenadání jí má plnou mysl. „Komu by se nelíbila.“ Řve na ni ve vlastní hlavě. Vteřiny se rozplývají a ona se nestíhá ztratit v tikotu, ani nekřičí, že jí se nelíbí bílá, protože je příliš chladná a nevýrazná. A hlavně proto, že jí závidí její tichost.
Cítí splašené pramínky, šimrající ve tváři. Pihy, které se na ostrém slunci objevují jako tajné šifry. Smích, pak hlas a smích. Nachází v něm sílu a trhá se z obětí a z plných sil, přes práh světů křičí: „Miluju!“ ER sebou trhl.
Smích je tak daleko. Nechce to, stejně utichá. Pihy blednou a stávají se bílými vločkami. Sněží kolem ní, vidí vločky i zavřenýma očima. Barvy se ztrácí a zůstane jediná. Neotvírá víčka, přesto si je jistá.
Co je opak kyselosti? Hořkost? Kde přespávají otázky a kam se propadají sny? A záleží na tom, když překračuji začátek konce? Znám továrnu na mraky, ale je tak daleko. Když mi dáš tužku, nakreslím ti plánek, nebo namaluji vítr a pak spolu odletíme. Nebudeme sami, tam ne. Proč se mi nikdy nesplní mé přání? Chtěla bych raději továrnu na sny.
„Bílé není nikdy dost!“ vybuchne jí v mysli a ostrý úder ji oslepí. Ztracená přijde o vědomí.

Je ticho.
Ve vzduchu nevisí jediná myšlenka. Kirsten zapomínala, jak zní klid, poslední dobou čím dál snadněji, proto nejprve cítí vděk a hledá vysvětlení, jak jim dokázala utéct. Schovat se totiž umí jen ve snech, ale teď bezpečně ví, že nespí.
„Co se děje?“ volá. Její hlas se ztrácí v mlze. A odpověď tam nenachází.
Rozhlíží se ještě jednou a uvědomí si, že ve vzduchu slabě cítí,
(hnilobu?)
a stále nevidí nic, čeho by se mohla zachytit. Rozhodne se, že nečině sedět na místě nebude, ale než vstane, hrábne po zemi a nabere plnou hrst bílé hmoty. Chvíli si s ní hraje, a nenapadá ji, co to může být. Nejvíc ze všeho jí připomíná sníh, ale v dlani netaje. Pak ji zahodí. Je z vaty, možná ne.
A Kirsten jde.
(Rovnou za nosem.)
Společníka na cestě nalézá jen v mlze a
(rozkladu?)
Postupuje pomalu a bílou látku vidí všude kolem. Když se jí v mysli odkryje přání, které mrazí, zastaví se.
Tehdy, když je poprvé uslyšela, z celého srdce toužila jen po tom, aby ztichly a přestaly ji dusit. To mizí, když si uvědomí, jak hřmotná je samota, a ona náhle chce slyšet. Kohokoliv. Cokoliv. Žízní po myšlenkách. Ale zdá se, že všechno, co ji obklopuje, umí jen mlčet.
V domě, kde žila jako malá, měli ceduli: Ticho, v místnosti probíhá přednáška a veškerý hluk z chodby jde slyšet. Slovo „ticho“ bylo napsané velkými zelenými písmeny. Když šla kolem, otáčela ji a říkala, že se dívá na rubovou stranu ticha. Nikdo jí to nevěřil. A po tom, co jim to vysvětlila, protáčeli oči. Stejně ji obracela dál. Kamarádila s tichem i jeho rubovou stranou.
Tváří jí proletí stín a ona se začne nekontrolovatelně smát. Řve, válí se na zemi, vyhazuje tu podivnou hmotu do vzduchu a když dopadne, hází vzhůru nadávky. Proklíná. Prosí. Potřebuje. Tvář má celou ulepenou od pláče, hlas se jí láme, třese, ale neumlká. Nechápe.
Když vysílením padá, křičí. Křičí do ticha, křičí na něj. A je vytrvalá.
Ale ticho bude.
(Jak dlouho jsi nevyhrála, Kirsten? Nadechni se zkaženého vzduchu, vdechni hnilobu.)
Zvedá se a znovu jde. Dávno jsi přestala svůj svět malovat barevně. Když byly myšlenky, přicházející ze zdí, tišší, odkládala jen ty ostré odstíny. Večery v barech, hledání pravdy na dně láhví, oranžová, žlutá a fialová. Písničky (emoce, v nich skryté, ji s každým tónem laskaly bičem). Modrá, hnědá, béžová. Lidi, zelená a červená. Přesto se jim nikdy nedokázala vyhnout úplně. Stejně jako si nikdy nemusela ze své palety odmyslet bílou.
Kráčí už dlouhou dobu, když v dálce spatří naději. Přidá do kroku. Bílá látka létá všude kolem. Zrychlí. Před sebou vidí siluetu. Nejprve si tím není jistá, ale její přesvědčení roste. Jen jedna věc jí stále nehraje, nechápe jak to, že je neslyší, proč se na ni dávno nevrhly a neprošmejdily každé zákoutí její mysli.
Vysvětlení přijde v zápětí a Kirsten ho ocenila řevem.
Je to socha.
Nehybný muž shrbený pod tíhou nespatřitelné zátěže. Kamenné oči prázdné jako povrchní myšlenky. Je jí ho líto. Zůstává s ním dlouho, mlčí a má nevysvětlitelný pocit, že ji socha nějak poslouchá
(a zároveň rozumí.)
Snaží se dohlédnout na konec prázdnoty, ukryté v očích, a ucítí slabý záchvěv zničené myšlenky. Vyděsí ji to tak, že spadne na zem. Naléhá proto ještě intenzivněji.
(Vezmu tě za ruku a odvedu na konec duhy. Co záleží na kýčích, když tam tvé oči prohlédnou. Jsem schopná uvěřit.)
Až Kirsten zvedne hlavu, aby utřela nové slzy, uvidí další sochu. A za ní v dálce ještě jednu. Každá je jiná, všechny spojuje nepopsatelná prázdnota. A vzduchem se krade rozklad.
(Jedí to mrtví, a když to její živí, zemřou. Co je to, Kirsten?)
„Nic.“

Přeje si naposledy mluvit s ER.
Miluju, když se směješ. Když se prsty spojí a my jdeme. Kamkoliv, kde jsou myšlenky tiché, kde nic nebrání smíchu a my můžeme spojit prsty a jít. Potřebuju tě. Umím se schovat, a neumím kráčet sama.
Možná, že spadla hvězda, Kirsten?
(A pak?)
Oslepne.
Ne, to jí jen někdo zakryje oči. Nebrání se a přiloží své prokřehlé dlaně na jeho. Nevydrží to a pronikavě se rozpláče. Stesk požírá ozvěna. Víří kolem nich v nekončících spirálách. Kirsten drží ERovu ruku na svých očích, které nechává zavřené. Nevidět je pro ni náhle požehnání. Ptá se a společně hledají odpovědi, které by neměly existovat.
„Kde jsme, Kirsten?“
„Podívej se kolem, nepřipomíná ti to nic? Sáhni na zem a nahmátni ten sníh.“
„Nestudí a netaje…
(těžítko)
„T-to,“ zakoktá se, „to je nemožné.“
Nucený smích zní v tichu jako údery kladiva.
„Jak jsme se sem dostali?“
„Nejsem si jistá, ale cítím tady všude
(hnilobu)
pokřivenou víru té stařeny. Byla přesvědčená, že to ta věc umí tak moc, že mě skutečně pohltila. A proč tu jsi ty, je opravdu záhada.“
„Nechtěl jsem. Neměl jsem to nosit domů, když její slova…“
„Ticho!“ Nemohla to slyšet dál. „Já vím, žes nechtěl.“
„Řekni mi, Kirsten, co bude dál?“
„Ráno se probudíš a já tam nebudu. Budeš brečet, volat mé jméno a hledat mě. Pak se objeví někdo nový. Zamiluješ se a „žili šťastně až do smrti“, budeš šťastnější.“ Než se mnou.
„Nech toho, prosím.“ Neposlouchala ho.
„Ani jeden tomu nemůžeme zabránit. Je mi líto.“ Už jen hystericky ječí a buší do dlaní, co drží její oči.
„Kirsten, miluješ?“ Řve do tmy, když ji dlaně pouští.
„Kirsten, miluju!“ Vřeští, když otevírá oči, ale temno nadále zůstává.
„Bojíš se, Kirsten?“ Odpověď na ni mává skrz tmu.

ER otevře oči a hned je zase zavře. Ostré světlo mu víc času nedá. Mrká ještě nějakou dobu, než si na záři zvykne. Pak přiletí zmatek, spletený z živého snu a on se chvíli musí soustředit, než procedí realitu skrz snění. (Nebo snění skrz realitu? Tohle by správně neroztřídili ani Popelčini holoubci.)
Přitáhne si peřinu výš a zůstává ležet. Má pocit jako by na něco zapomněl, nebo ztratil, ale ani tohle nedokáže určit. Zadívá se na dřevěné hodiny zavěšené v protější straně pokoje. Ale dívá se skrz ně a poslouchá čas. Avšak ani vteřiny mu nepomůžou připomenout to, co snad měl a už…
(Kirsten?)
Čas se propadl a otočení na druhý bok trvá věčnost. Je prázdný. Necítí nic. „Prázdný sud nejvíc duní,“ směje se mu vlastní podvědomí. Ale když uvidí na polštáři tmavou změť vlasů, dech se postupně zklidní.
Srdce mu zaplaví vlna lásky. Políbí její spící prsty a jemně zafouká do vlasů. Dívá se na ni, když se vrtí. Vidí, jak rozevírá oči. Jen na malinkou štěrbinku. Jas je nekompromisní. Než stihne cokoliv říct, políbí ji znovu. Noční košilku rozepíná opatrně, pak ji odhodí do nikam. Dopadne lehce na kulaté těžítko. Pak se zvlní podle něj.

Temnota ji halí jako stará deka, kterou nedokáže setřást. „Bojíš se, Kirsten, bojíš se tmy?“ Výkřik slyšet není.

Děkuju Dangerous za beta-read.

Předměstí nebe - Jedovatá (prolog)

2008-02-17T18:56:00.000+01:00

Jedovatá
Prolog

„Kde?“
„Podívej se kolem, nepřipomíná ti to nic?“
„To je nemožné.“

Jediné, co po dlouhém dni doopravdy chtěl, bylo jít domů. Skutečně jistý si byl tím, že pokud uslyší už jen jedinou koledu, pukne mu hlava. Přesto se domů zatím nemohl vrátit. Kvůli tichu, kterému neutekli, kvůli tichu, které je přemohlo. Kvůli ztrápeným očím, ve kterých chtěl znovu vidět světýlka, chtěl aby opět tančily radostí. Doufal, že něco by aspoň na jeden den dokázalo srolovat kamenný smutek. Ale neuměl nic takového najít, i když prochodil spoustu míst. Něco je nic. Nic je něco. ,Je ti něco, Kirsten?‘ , Ne, zlato, nic.'
V některé z vedlejších ulici zazněla (Do prdele!) koleda. I když skoro nešla slyšet, hned jí měl po krk. Nepřestal v duchu nadávat, dokud nespatřil na kraji náměstíčka odstrčený stánek. Vydal se k němu, a poté co rozvedl rozhovor se stařenou, obsluhující u něj, ani nezaregistroval, že koleda umlkla.
Přesvědčovat uměla, přestože z ní šel strach. Možná právě proto. Když od babiny odcházel, musel se usmívat. Konečně se vracel domů a jeho ruka každou chvíli mizela v kapse kabátu. Snad se potřeboval opakovaně přesvědčovat, že nesní.
„Jak jsme se sem dostali?“
„Nejsem si jistá, ale ona byla přesvědčená, že to ta věc umí, takže mě skutečně pohltila.“
„Nechtěl jsem. Neměl jsem to nosit domů.“
„Já vím, žes nechtěl.“

Smutné oči zůstávaly skelné. Sundal si kabát v hale. Kirsten ztratila rovnováhu a zhroutila se mu k nohám. Vymluvila se na závrať z horka, ale cítil lež. Vnímal i její strach a sám se bál toho, že jí nedokáže pomoci.
Po večeři jí podal malý balíček. Usmála se, ale ani ten úsměv, ač chtěl, jí nevěřil.
„Děkuju. Je krásné.“
Bylo mu do pláče.
Políbila ho na tvář a skleněné těžítko, ve kterém se, když se převrhne, spustí vánice, položila opatrně na poličku.

„Miluješ, Kirsten?“

Děkuju Dangerous za Beta-read.

Medvídek

2008-02-17T18:31:00.000+01:00

Otevřu dveře a nebude ticho, neuslyším jen tep hodin, neobejme mě pouze průvan. Budou tam kroky. Rychlý dusot, ztratím kontrolu nad prsty a upustím na zem hůlku. Dřevěně klapne.
Čas na chvíli zmizí, zůstane jen dech.
V momentě, kdy se vteřiny zblázní a klapou dál ve zběsilém rytmu, mu skočím mu kolem krku. Všechno bude jako předtím. Jako když mé vlasy byly barevné a kolem mě nevisela ta podivná mlha.
Zavírám oči a zhluboka se nadechnu. Chvíli váhám s rukou na klice. Otvírám dveře.
Je ticho.

Medvídek
Pro Lelli, protože.

„Bojím se další naděje, Molly.“
Nazval mě chybou. Znělo to hůř, Nymfadora. A tehdy přišly mrazy. A tma.
Proto jsem se rozhodla, že budu chodit. Bez zastávek na pusu. V zimě chůze zahřeje. Někdy jo. Procházím s klacíkem zabořeným v hlíně, uklidňuje mě pohled na pokřivenou čáru. Přemýšlím, jaké by to bylo, kdybych byla čára a čára byla mnou. Přemýšlím, jestli by mi jako čáře byla taková zima. Jestli bych cítila uvnitř sebe jámu. Jestli bych cítila. Je lepší chodit s čárou namísto těžkých myšlenek. Často jiná cesta není.
„Molly Weasley - Wolly Measley,“ vypadne za mě ani nevím jak. Kupodivu mě to pobaví. „Harry Potter - Parry Hotter. Sirius Black - Birius Slack. Severus Snape - Severus Snape.“ Je fádní i ve hře, proletí mi hlavou a rozchechtám se ještě víc. „Lucius Malfoy - Mucius Lalfoy. Belatrix Lastrange – Lelatrix Bastrange. Dora Tonks - Tora Donks. Remus Lupin -
Když ráno rozlepím oči, vidím jen nic a můžu mrkat, jak dlouho chci. Ale už nemrkám, vlastně se snažím oči nezavírat vůbec.
(Přichází totiž ve snech.)

.+*''''*+-..+*''''*+-..+*''''*+-..+*''''*+-.

Jednou jsem někoho potkala. Trpělivě čekal na kraji parku. Trpělivost mu růže nepřinesla, spíš mu sebrala barvy a hebkost. Jedno ouško měl natržené, ale stejně jsem se nad ním zastavila.
Byl to medvídek.
Když jsem ho viděla tehdy poprvé, zůstala jsem tiše stát.
Medvídek v trávě se díval nepřítomně korálkovýma očima někam do nebe. Měla jsem chuť lehnout si vedle něj a hledat na obloze obrázky z mraků, ale takové věci by se v době války dělat neměly. Korálky se proměnily v zelené oči a mě štípla povinnost, avšak u smaragdů nezůstalo. Staly se oříškovými, pak byly stříbrné jako lžička nebo měsíc. Potom se změnily ve vlkodlačí.
Raději jsem od umolousané hračky poodešla. Přemýšlela jsem, jestli chci slyšet nové informace. Kvůli Harrymu. Nic jiného. Kdoví jestli natržené ouško tiché lup mého přemístění neslyšelo.
Atmosféra v Doupěti nebyla přátelská, spíš vytesaná do žuly. Vší silou jsem se snažila udržet své oči zaryté do podlahy, ale nepřestaly se rozhlížet, dokud jsem si nebyla jistá, že tam není. Molly mě sledovala a přes ta mračna soucitu se skoro nedalo dýchat. Uhýbala jsem jejím pohledům. Můžu si s nimi tak vyleštit kotlík.
„Jak je na tom Harry, máme nějaké zprávy?“ zeptala jsem se a skutečně mě to zajímalo, i když díra uvnitř mě se svíjela a pokoušela ze sebe vyplivnout úplně jinou otázku.
„Ne, ale tak je to dobře.“
„Asi ano.“
„A co ty?“
Zvedla jsem k Molly pohled a bylo mi do (pokřiveného) smíchu. Objala mě, ale já to necítila. Prázdno uvnitř potlačilo všechno a v uších mi rezonovalo jen: Nezastavil se tu Remus, nezastavil se tu Remus, nezastavil se tu, nezastavil se tu Remus Remus REMUS.
Omluvila jsem se nezřetelně a prudce vstala. Rychlým pohybem jsem zavadila o hrnek, zaviklal se a přepadl přes hranu. Zařinčení střepů připomínalo výstřely. Molly chvatně vstala od stolu a sotva slyšitelným reparo dala hrníčku nový život.
Chtěla něco říct, ale já ji zastavila. Slova jsem nepotřebovala. A už vůbec ne naději.

***

Šla jsem k němu další den. Nevím, jaký přesně jsem přisuzovala této návštěvě smysl, vždyť co může být mně do staré hračky. Ležel na stejném místě jako posledně. Ale kvůli nočním dešťům měl ze srsti chomáče bahna. Vypadal smutněji než včera. Možná se styděl.
„Brum, brum, brum, o čem se zdá medvědům?“ zkusila jsem zazpívat. Jeho odpověď mě skutečně zajímala, místo ní se mi však začal v mysli odvíjet jiný sen. Můj.
Podívala jsem se vyčítavě do černých korálků. O něco takového jsem nestála. Odešla jsem proto, a nepopřála mu dobrou noc. Pak mě to mrzelo.
Několik dalších dní jsem nevycházela. Asi kvůli tomu, aby se mi do cesty nemohly stavět další dveře porostlé vinnou révou, zelenou nadějí.
Stejně to bylo zbytečné. I když jsem celý večer proseděla s knihou, nevnímala jsem snad ani řádek. Můj pohled se stejně jako pokažená gramofonová deska stále vracel k hale. Tušila jsem, že každou chviličku už jimi projde. Musí. Prostě to tak bude.
Objevil se stín. Emoce ze mě přetekly, brodila jsem se jimi k němu. Byl ztrhaný, jeho oči ale zářily jako dva majáky. Uklidňovaly mě, vratkou pramičku, že se nemusím dál třást. A já jsem se konejšit nechala. Zavřela jsem oči a poslouchala jeho hlas. Mluvil pomalu. O válce. O Harrym. O nás. Kolébal mě a já usnula. Přesto jsem ho dál vnímala.
Ale to nebyl Remus. Nebo byl? Byl tam praskot a těch hlasů bylo víc.
(Romulus)
Otevřela jsem oči. Ve dveřích nestál nikdo. Otočila jsem se. Nic.
Ze zapnutého rádia ohlásil známý hlas, který si říkal River, že následující píseň je zbrusu nový počin Sudiček, který je věnován každému, kdo právě poslouchá. Chvíli jsem jej nemohla zařadit. Pak mi docvaklo, že se jedná o Leeho. Hluboký a nezaměnitelný hlas, odměřený a uklidňující ještě vyzval posluchače, aby byli neustále připraveni a neupřednostňovali pouze kouzelníky, ale dávali pozor i na mudlovské sousedy. Kingsley.
„Hezky řečeno, Královský.“ Zavalila mě vlna vzrušení, když jsem tak dlouho němý hlas znovu uslyšela. „Být ve střehu. I kvůli Harrymu Potterovi, který je stále na živu.“
„Tvá nezpochybnitelná víra je fascinující,“ zhodnotil River, „což je samozřejmě dobře,“ dodal rychle.
„Naděje se nesmíme bát.“ Remova poslední slova podbarvila tichá předehra. Pak se připojily bicí. Naježily se mi vlasy, srdce se pomalu zklidňovalo, pak jsem uslyšela z rádia zpěv:

Dýchám válku, místo vzduchu
Na co čekáš,
nezahřmí!
Vylez, sakra, zvedni hůlku,
třeba všechno bude v suchu.

Ozval se refrén a ječák Myrona Wagtaila naplnil pokoj až je stropu. Zjistila jsem, že celou dobu poklepávám nohou do rytmu. Zahodila jsem myšlenky a ponořila se hluboko do sebe. Nasávala jsem z hudby energii.

Povstal a jde,
Běž proti němu.
Padl tenkrát, padne znovu.
Svět je jiný, ty jsi jiná.
Dál už nic.
A šmytec!

Brumbál věděl, co říká, když nazval hudbu kouzlem za hranicemi našich schopností. Albus Brumbál – Blbus Arumbál. Nechala jsem oči zavřené, dokud nedozněly všechny tóny, teprve potom jsem přístroj vypnula, zprávy jsem slyšet nechtěla.
Naděje se nesmíme bát.
Nesmíme se jí bát.
Myslím, že se pak trošku oteplilo.

***

Šedá tráva byla mrtvá. Otřásla jsem se, včerejší teplo se vypařilo a zmizelo. A nebylo samo.
Měl možná už té ostudy dost a musel jít. Každopádně byl plyšový medvídek pryč. Zrovna ve chvíli, kdy jsem ho potřebovala vidět, kdy jsem si chtěla lehnout vedle něj a hledat v mracích smysl války. Připomněly se mi černé korálky a natrhlé ouško. Bylo mi smutno, chtěla jsem mu vysvětlit, že mě to mrzelo, neměla jsem odcházet tak cize a bez rozloučení. Nečekané odchody se špatně hojí.
Zůstala jsem tam ještě chvíli, jako bych na něco čekala, přestože čekání nesnáším. Cukla jsem sebou, když mi horké ruce zakryly ústa.Uklidnil mě známý hlas měnící se v obláčky páry, které jediné dokázaly zahřát tento ledový konec srpna. Srdce bušilo někde v krku předbíhalo světlo i myšlení, otočila jsem se a s úsměvem šílence jsem pohlédla do očí větru. Zlomyslně mi poštípal tvář, vyhrkly mi slzy, ale i přes ně jsem viděla, že přede mnou nikdo nestojí. Mé podvědomí se o slovo hlásí dost děsivým způsobem. Musela jsem jinam.
To, že mě Doupě spolklo a slizce u toho mlasklo, jsem skoro nezpozorovala. Jako ve snách jsem hledala Molly. Našla jsem ji u těch jejích vševědoucích hodin. Ve chvíli, kdy si mě všimla, věnovala spěšně pozornost čemusi ve svých dlaních. Chumel vlny měl být zřejmě svetr, ale vlákna byla zašmodrchaná. Tehdy jsem ji viděla poprvé rozcuchanou, zničenou. Svetr ztratil oka a její oči zase spoustu slz. Nečekaly jsme na nic a pevně se objaly.
„Molly, čekám děťátko,“ povedlo se mi sesbírat střípky svého zlomeného hlasu, „bude to Teddy.“

Za beta-read děkuji Rebelce a Ilian.

Všivý svět

2008-02-17T18:28:00.000+01:00

Lež jako veš

Pro Rebelku

„Jsem Ábel,“ rozechvěl nastalé ticho melodický hlas. Cítila, že neznámý byl jen malinký kousek od ní. Nerozuměla tomu, co se jí snažil říct. Dotkl se jí. Ucukla, stočená v klubíčku.
Ostré světlo ji pálilo… Zzzrozená. Vítej v ráji. Vnímala jej i přes pevně semknutá víčka. Otevři oči. Dalššší nová. Snažila se před neznámými šeptáky schovat, ale slyšela je ze všech stran. Nesssmíš ssse bát.
Vssstaň.
Tanči.
Volali. Klepala se ještě víc a pevně tiskla své nohy k tělu, i když tušila, že tato obrana je velmi chabá.
„Tady není nic, čeho by ses mohla bát. Podívej.“ Ten hlas byl podmanivý, vábil ji k sobě. Trochu se ošila, a i když nevěděla, co po ní neznámý chce, instinktivně rozlepila svá víčka.
Tmavé pruhy. Zběsilé paprsky zamotaného světa. Faktor očí. Faktor hlav. Faktor těl. Cizí svět. Moc dlaní. Moc intenzivní. Nic. Vystřídáno tvrdým úderem od hnědé.
Skrčila se zpátky. Zavřela oči, snad věřila, že se tak schová. Ale kde?
Obklopovala ji podivná stavba. Nebyla tam ani okna, ani dveře, a i kdyby tam byly, byly by asi k smíchu. Nedaly by se totiž nikam umístit. Kam až v té krátké chvíli dohlédla, nespatřila žádnou stěnu. (I když možná i proto, že se nemoha pořádně rozhlédnout.) Ve výhledu jí bránilo to zatracené hnědé sloupoví.
Nový dotek. Rozklepala se a splašeně začala mávat rukama.
„Sakra, nechej toho.“ Stále byla ukrytá za tmou zavřených víček, ale byla si jistá, že to křičel stejný hlas.“ „Okamžitě přestaň!“ Intenzita jeho výkřiků jen zvyšovala děs, který ji ovládl. Její strach jí dodával sílu, nechtěla neznámu hlasu ublížit, jen se bránila.
„Holka, klidni.“ Násilím uchopil její paže a zkroutil jí je za zády. Vyjekla.
Polapená. Bezbranná. V cizím světě. V nejcizejší náruči. A ničemu nerozuměla.
„Dýchej,“ pobízel ji. „Zahoď svůj strach.“ Přestala sebou nekontrolovatelně cukat. „Pomalu, otevři oči. Tady jsi v bezpečí.“ Rezignovala. Nesnažila se už porozumět smyslu. Nevěděla ani, jestli tu vůbec nějaký smysl je.
Když je otevřela, zase ji praštila hnědá, ale jen krátce, protože vzápětí ji pohltily dva temné body. Dívala se zpříma do tváře té podivné bytosti, co ji svírala. Ty oči. Nedal se v nich rozpoznat přechod mezi panenkou a duhovkou. Nepíchaly ani netišily. Nehřály, ale nemrazily. Měla z nich strach, a nebála se.
„Teď tě postavím zpátky na zem,“ mluvily k ní oči, „abys viděla, že tady jsi úplně svobodná.“ Pomalu ji uchopil a položil ji k patě jednoho z pilířů. Kousek odstoupil.
Celá zmatená a otřesená se ke sloupu přitiskla. Čekala, že ji bude chladit, ale i v tom se mýlila. Nebyl ani z kamene, ani z mramoru, ani z žuly a příjemně hřál.
Zvedla svůj pohled a zjistila, že se, sice velice jemně, ale přece, kymácel. Nebo spíš pohupoval. (Úplně vzadu v mysli zatlačila myšlenku, že dokonce tančil.) A že to nejspíš vůbec nebyl sloup. Spíš… Ne, to je až příliš neskutečné.
Ty hnědé věci rostly ze země jako stromy. Kmeny stromů. Ale ani k nim je nepřirovnávala. Neměly zvrásněnou kůru borovic. Ani žádné větve a voněly úplně jinak než dřevo.
Tyto hnědé kůly se na některých místech křížily do ještě zvláštnějších tvarů. Zamotávaly se do sebe, a tím pletly její hlavu. Zatočila se a zjistila, že spletené oříškové provazce zakrývají i nebe.
Kaštanové nebe. Mahagonové. Oříškové. Dubové.

Ale tma tam nebyla. To hnědé, ať už bylo cokoliv, odráželo, nebo to snad dokonce tvořilo jasné světlo. Nedokázala usoudit, odkud se ta záře brala. Snad z jiného světa. Možná ne.
Měla z toho husí kůži. Stála tam a snažila se najít konec alespoň jednoho z čokoládových vláken. Bez úspěchu. Ale křížící se provazce nebyly to jediné tady. Všimla si jich okamžitě.
Těch drobných bytostí, tak podobných jí samé. Byly všude okolo ní. Dívaly se na ni, ale nebylo to nepříjemné.
Rozlepila rty. Nadechla se a chtěla promluvit. Třeba alespoň zopakovat jeho jméno. Ábel. „Áhl…“ nezřetelné zachrčení překlenulo ticho mezi nimi. Pokusila se o to znovu, tentokrát ji ale černé oči přerušily. Polekaně se opět přikrčila, ale oči už nezavřela.
A on začal.
„Jsi v ráji.“
Není to nádherné? Co je to nádherné?
„Stanu se tvým průvodcem. Alespoň na nějaký čas,“ poslední větu pronesl nějak jinak. Tak intenzivně přemýšlela nad tím, co změna tónu v hlase signalizovala, že úplně zapomněla vnímat smysl jeho slov. Zvedla k němu oči a pro jistotu kývla. Ábel pokračoval. „Jmenuješ se Tara.“ Cukla sebou.
„Jestli se ti tvé jméno nelíbí, mohu ti dát jiné.“ Dva černé body se malinko zúžily.
Oni mě vidí. Malicherná. Kdo jsou oni?
Dlouho bylo ticho. Nepříjemné ticho. Pozoroval ji a ona nechtěla, ale bála se i cokoliv naznačit.
„Pojď,“ řekl konečně. „Ukážu ti celý náš svět.“ Usmála se na něj.
„Poletíš.“ Dvě zmatené oči. „Poletíme.“ Zopakoval pomalu, jako by na tom nebylo nic zvláštního. A taky že nebylo.
Křídla. Otvírá mi spadlá víčka. Vítr. Stůj. Chytni ho. Letět.
„Mám křídla,“ zašeptala. Cítila se hloupě, ale jeho úsměv jí dodal víru. Když je ale roztáhla, trochu zrozpačitěla. Byla popelavá a lehce průsvitná. Jakoby kožovitá.
„Taro!“ zavolal Ábel, který již plachtil několik stop nad ní. „Mávni.“
Poslechla ho. Zavřela oči a jednou, ale pořádně jimi máchla. Rozvířený vzduch jí polechtal tělo.
Pořádně se nadechla a chtěla jimi zamávat podruhé, ale hnědý ráj se vzbouřil. Aspoň podle ní.
Zařvala, zapomněla mávat, ztratila balanc a zhroutila se k jednomu hnědému kmenu. Přerývaně dýchala. Ábel sletěl k ní. Oba mlčeli, natáhl ruku. Zavřela oči. Ne. Stokrát.
„Náš svět nezůstává stále na jednom místě. Nemusíš se toho ale bát.“
A po stoprvé.
„Myslel jsem, že to přijde později.“
Ticho. Milionté.
„Taro.“
Najednou ve své hlavě ucítila Tara vzpomínky. Zpanikařila ještě víc, ale ony se rozvíjely a nešlo se před nimi schovat. Patřili jemu. To bylo zřejmé. Zemětřesení v hnědém nebi. Potopa. Cizí útoky. Jak uteču ráji? Ale pak se uklidnili. A v její hlavě se objevil další nepopsatelný pocit. Létání. Mrazení v celém těle. Euforie. Tak jednoduchými pohyby přijít k toliku štěstí.
Najednou všechno utichlo. Vzpomínky zmizely a i hnědé prameny se uklidnily.
Černé oči působily jakoby unaveně. Pohladila ho.
„Chci letět,“ zašeptala do ticha cizího světa.

~*~

„Hermi, máš něco ve vlasech. Nějaké broučky, nebo tak…"

Za beta-read moc děkuji Dangerous.

Bláznova ukolébavka - anotace

2008-02-17T18:18:00.000+01:00

Bláznova ukolébavka

Máš má ovečko dávno spát,
i píseň ptáků končí.
Kvůli nám přestal vítr vát, jen můra zírá zvenčí.
Já znám její zášť, tak vyhledej skrýš,
zas má bílej plášť a v okně je mříž.

Ref:
Máš má ovečko dávno spát
a můžeš hřát ty mě můžeš hřát.
Vždyť přijdou se ptát,
zítra zas přijdou se ptát,
jestli ty v mých představách, už mizíš.

Máš má ovečko dávno spát,
dnes máme půlnoc temnou.
Ráno budou nám bláznům lhát,
že ráda snídáš se mnou.
Proč měl bych jim lhát, že jsem tady sám,
když tebe tu mám, když tebe mám rád.

Indiáni to místo nazývají věčným lovištěm. Křesťané nebem. Buddhisté nirvánou a Brumbál dalším dobrodružstvím. Každopádně pro všechny je to konečná stanice. Ale já jsem uvízl někde uprostřed. Můj dospělý svět se smrštil mnohem rychleji, než by dokázala profesorka Hoochová říct famfrpál.

Bláznova ukolébavka - 2. část

2008-02-17T18:17:00.000+01:00

Jsem rád, že již nejsem dítě, kterému pravdu diktují rodiče. Dřív jsem matce věřil vždy. Když byla naivní, přikryl jsem se křehkými křídly její naivity spolu s ní.
To ráno opět pršelo. Šestý den, kdy jsem byl sám, přišla ke mně do bytu. Nedokázal jsem se soustředit, když ke mně mluvila. Význam jejích slov mi došel, až když skončila. Postupně jsem přestal vnímat věci kolem, všechny jsem je utopil v šedi. Necítil jsem konečky svých prstů, pak ani dlaně a za chvíli jsem nedokázal pohnou pažemi. Vlastně jsem se vůbec nemohl hýbat. Svět se zúžil do jediné věty. Pořád se opakovala. I když se matčiny rty už chvíli nepohybovaly, ona rezonovala dál. Lhala. A stejně tak jsem cítil, že má pravdu.

Ale najednou tu byl. Přišel s větrem. Jen za mnou. Bylo to tak samozřejmé – jako probuzení z noční můry, jen možná malinko míň kýčovité.
Nevěřil jsem mu. A teď nikdo nevěří mně. Myslel jsem, že se někdo pokouší vytěžit ještě kapku z pokořeného Draca Malfoye. A jen jsem tiše doufal, že ten ubožák neuslyší splašené tepy mého srdce.
Přísahal mi. A já přísahal taky. Slíbil jsem, že ho zabiju, pokud se za hodinu promění v kohokoliv. Přikývl. Ještě chvíli jsem stál několik kroků od něj a pak to nevydržel. Zarýval jsem nehty do jeho krku. Cuchal ještě víc jeho rozčepýřené vlasy a nemyslel jsem na to, že se do hodiny nejspíš stanu vrahem. Všechnu svou úzkost a temné myšlenky jsem utopil v zelených hloubkách.
Nevím, jak to dokázal, ale skutečně to byl on. Ne, nežádal jsem vysvětlení. Ani nebylo potřeba, tmavé podlitiny a škrábance jako transparenty křičely, jak moc jejich zrození bolelo. A bolí.

Bláznova ukolébavka

Nikdy se mě neptali, jestli jsem šťastný. Vždycky jen přijdou, hodí po mně laciným úsměvem a i přesto, že mně zavalují otázkami, mlčím. Odpověděl bych jen na tu jedinou a odpověděl bych: ano, jsem.
„Blá-zen.“ Protáhl jsem obě slabiky, když jsem uslyšel cinkot v zámku. Vrzly panty a dovnitř vešel zase bílý plášť, se stále stejným štítkem nad levou kapsou. Konrád Surý, lékouzelník.
Neexistuje přídavné jméno surý, ale stejně tak neexistuje lepší přídavné jméno, které jej popsalo. Je prostě surý. A nevěří mi. Myslí si, že jsem lhář, a přitom lže sám. Konrád Surý.
Teď zavře dveře, udělá tři kroky k mému lůžku a přiloží mi svou dlaň na čelo. Až doposud jsem tento lékařský záměr nepochopil. Dívám se mu vždy do očí a nepohnu ani jedním z mimických svalů. Pak vždy začne mluvit. Nejdřív kolem mne pomalu skládá otázky. V přesně daném pořadí. Jak se mám. Co dnešní noc. Jakou píseň jsem si naposled zpíval. A já mu jako obvykle neodpovím ani na jednu. I tak se mnou pravidelně tráví čas mezi otočením klíče doprava a cvaknutím zámku, když se klíč zatočí na druhou stranu. Stereotypně stereotypní.
Vždy po otázce, jestli vím, kolikátého dneska je, se do protějšího rohu místnosti přemístí Harry a vždycky a pokaždé jiným tónem pronese: „Nic jim neříkej, Draco.“

~ * ~ Zem pokrývaly javorové listy. Jejich barvy ho pálily v očích, ale přesto je nechával otevřené. Zrychlil a vpíjel se do každého detailu, jen aby zaměstnal své myšlenky. Jakoby někdo rychle převíjel filmovou pásku, tak teď vypadal jeho svět. Harry běžící. Harry zamyšlený. Harry spící.
Snažil se držet své vzpomínky a nepouštět je ve zběsilých spirálách k němu. Harry pláče. Harry se směje. Harry v rozpacích.
„Sakra.“ Pohyboval se již tak rychle, že na zemi neviděl nic jiného než barevnou masu, ale jemu se přesto zdálo, že zůstává na místě. V hlavě mu řvalo techno, které se s každým tuc zarylo hloub pod nehty; do každého konečku světlých vlasů; prořezávalo jádra veškerých jeho myšlenek. Nedalo se to vydržet. Chytil se dlaněmi za spánky a celým srdcem se pokusil překřičet ty ubíjející představy. Ty, co uvízly v krku a nedovolily mu dýchat. Ty, co se jako bumerang vracely pokaždé, když mu bylo aspoň o trochu lépe a když si myslel, že se jich možná zbavil.
„Sakra, Harry, svět není černobílý. Zahoď svou naivitu. Nemusíš to být vždy ty, kdo…“
„Když ne já, tak nikdo!“ skočil mu do řeči.
„Do hajzlu, zabije tě.“
„Dost!“
Jeho křik vyplašil drobného vrabčáka. Ptáče zatřepalo křídly a odletělo. Snad do bezpečí. Draco se zhroutil. Tvář toho, komu se dříve říkalo: chlapec, který přežil, viděl, když snil, i když bděl. Pronásledovala ho, když od ní utíkal a smála se mu, když se jí schovával. Našla si ho všude.
Opřel se zády o kamennou lavičku a snažil se popadnout dech. „Přestaňte. Běžte,“ nedokázal křičet, už jen rezignovaně sípal. Roj vzpomínek se ale formoval do jediné. „Tu ne, prosím.“
Dlaň v dlani. Úsměv k úsměvu. Od úst se nesla pára, když šeptal do černých vlasů nesmysly.
Odklonil se od něj a potichu něco zamumlal. Jako kouzlem se do tmavého dřeva v zápětí vyryly tři znaky. H+D. Draco tázavě zvedl obočí.
„No, nekoukej tak na mě. Dělají to mudlové.“
„Ale jen zamilované holky v růžových šatečkách,“ namítl Draco.
„No a?“
„Už dost!“ Třesoucí se bílé prsty kopírovaly nápis na lavičce. Nechtěl plakat. Teď ale v okolí nebyl nikdo, kdo by jej mohl vidět.
Přitiskl k nápisu své čelo a chtěl, aby ta hrozná hudba ztichla. Ale víc si přál, aby nezůstával sám. Popotáhl a díval se, jak se k zemi nepravidelných křivkách snáší hnědý lístek. Rozhodl se, že spadané listí spočítá, a začal právě u něj. Oči měl plné slz, které pálily, a jeho hlava se proměnila ve vetešnictví starých zážitků, kde na dveřích stále visela cedulka: Přijde hned. Lístek s číslem čtyřicet šest pečlivě poskládal a schoval do kapsy. Ani sám nevěděl proč.
Když se přehoupl před druhou stovku, ucítil to. Nejdřív tomu nevěnoval žádnou pozornost. Je podzim, říkal si. Tahle vůně je pro něj typická. Přesto se jeho srdce splašilo a bušilo někde v konečcích prstů. Setřel z tváře vzpomínku, co na sebe vzala hořkou podobu slzy, a chtěl se zvednout a odejít, ale cítil jak se mu někdo vpaluje do zad pohledem.
Draco vdechoval vůni podzimu, jak si ji sám před chvílí nazval. Usnul jsem a zase se mi zdálo o tobě. Jako včera a předevčírem, jako pokaždé. Je to tak realistické, tvůj dech, tvé dotyky. „Draco!“ Někdo mě volá, Harry. Nechci se vzbudit. Třese se mnou. Chci snít. Zůstat s tebou.
„Draco? Jsi v pořádku?“
„Harry, miláčku, nechci se vzbudit,“
„Tak dlouho jsme spolu nebyli a ty teď dáváš přednost spánku?“ Slastný výraz vystřídala naprostá panika.
„To… Ty… To není možné.“ Vyděšeně se zvedl ze země a pomalu se od Harryho odtahoval. Zapomněl, že má za sebou lavičku, zakopl o ni a sesunul se zpátky do listí. Pak mu to došlo. „Hahaha, To jsi ty, Pancy. Jistěže. Vypila jsi mnoholičný lektvar. Chtěla sis jen ze mě udělat srandu, nebo se pomstít, nevím, jak tomu vy holky říkáte, protože jsem tě tenkrát v sedmém ročníku odmítl. Popadám se za břicho, jak je to legrační, když se Draco Malfoy trápí…“
„Draco, tak…“ pokusil se ho Harry přerušit, ale Draco byl k nezastavení.
„Mlč. Je dohráno, vtípek nevyšel. Teď můžeš odejít.“
„Uklidni se. Jsem to skutečně já. Nikdo jiný.“
„Nevěřím ti.“
„Přísahám… na tuto naši lavičku.“ Draco na chvílí zmlkl a přemýšlel.
„Dobře. Je mi to vlastně jedno,“ dodal pak. „Pokud se ale do hodiny proměníš v Pancy, nebo kohokoliv jiného, zabiju tě. Rozumíš? Víš sám, že by to nebyla první vražda.“
V zelených očích zajiskřilo.
Tenkrát nemluvili. Draco nemohl a Harry asi nechtěl. Oba se narodili podruhé. Po dlouhé době se Draco mohl nadechnout z plných plic, cítit jeho vůni a slíbat z milované kůže všechny suvenýry, kterési od Pána Zla přinesl.
„Ale byla,“ zašeptal Harry mezi polibky.
„O čem to mluvíš?“
„Byla by to tvá první vražda.“
~ * ~

Mám nad nimi výhodu. Svou mikroskopickou výhodu. Oni o ní nevědí. Oni si to nemyslí. Jim připadám jako někdo, kdo má problém rozlišit hranici reality a fikce.
„Blá-zen.“ Tím má konverzace se štítkem, který se jmenuje pořád stejně, končí. Dárnok Ýrus. Jeho jméno zní pozpátku stejně trapně. Nechtěl bych se tak jmenovat. Určitě se mu děti smály, když byl malý.
Ocard Yoflam. Draco Malfoy. Mé jméno k smíchu není. Jednou se však o jeho zesměšnění pokusil Weasley. Pamatuji si přesně, co jsem mu tenkrát odpověděl: „Tebe se ani nemusím ptát, kdo jsi. Můj otec mi říkal, že Weasleyovi mají rudé vlasy, pihy a víc dětí, než si mohou dovolit.“ Zrudl stejně jako jeho vlasy a dal mi pokoj.
Odtrhnu oči od jmenovky k mnohem zajímavějšímu cíli.
„Ahoj Harry, jdeš pozdě. Před chvílí si sám odpověděl, že je šestnáctého.“
„Doufám, že jim nic neříkáš, Draco.“ Cukaly mu koutky, ale jen chvíli, protože jsme se brzy začali spolu smát.
„Harry Potter je mrtvý,“ pronese apaticky léčitel. Ignoruji ho.
Zatnu prsty v pěst. Harry ke mně přistoupí a políbí na tvář.
„Jsi kouzelný, když se zlobíš,“ šeptá.
„Nikdo mimo nás dva v této místnosti není.“
„Kašli na něj. Závidí nám.“
„Harry Potter zemřel v souboji s Vol…tím-jehož-jméno-se-neříká,“ dokončil rychle. Hlupák a všichni ostatní taky. Pán Zla je definitivně pryč, a přesto se většina kouzelníků stále bojí jeho jméno vyslovit.
„Pane Malfoyi, jste nemocný. Je to vaše halucinace.“ Vím, že je to poslední věta, kterou dneska pronesl. Už jen vzdychne a po chvíli vykročí ke dveřím.

~ * ~

Seděl zády k němu a rušil svým prstem jednotnou plochu kapiček páry ulpívajících na okenním skle. V tmavých koutech odpočívala ostrá slova, která po sobě před chvílí házeli. Ale bolelo to až teď.
Hučelo mu v hlavě, když pozoroval provazce deště dopadající na nudně šedé londýnské ulice. Měl vztek a nevěděl, jestli víc na něj, že chce tak zbytečně zahodit svůj život, nebo na sebe, že je na něm tolik závislý.
Ta proklatá vůně. Pak ucítil na krku jeho horký dech. Povzdychl si a políbil Harryho rychleji, než by stačil říct něco, čím by tuhle chvíli dokázal zkazit.
Horké dotyky. Zoufalá vášeň. A pocit, že to vše dneškem končí.
Znal odpověď, přesto se zeptal. Zelené oči těm jeho uhýbaly, když potichu mumlal: „Víš, že musím… Jsem vyvolený…“
„To tak,“ skočil mu Draco do řeči. „Sakra, Harry, svět není černobílý. Zahoď svou naivitu. Nemusíš to být vždy ty, kdo…“
„Když ne já, tak nikdo!“ přerušil ho zase on.
„Vyvolený,“ odfrkl si Draco. „Víš… víš, co jsi?“ koktal. „Hlavně jsi můj. Počkej alespoň do rána, nechci, abys ode mě odešel uprostřed noci.“
„Musím, volají mě.“
„Do hajzlu, zabije tě.“
„Sejdeme se,“ sípl nakonec Harry. „Když ne tady, tak jinde,“ pošeptal mu a s tichým lup, které mu rozedralo srdce, se přemístil pryč.
Čekal. Nejdřív vybrečel všechny slzy, co měl, a když ztratil i tu poslední, sedával v Harryho křesle. S pohledem zafixovaným na klice se modlil, ať klapne a dveře se otevřou. Hodiny v kuchyni stotisíckrát zatikaly, než ho našla jeho matka. A převezla zpět do rodinného sídla.

~ * ~ „Harry, zůstaneš tentokrát na celou noc?“

A měl bych jim lhát, že jsem tady sám,
vždyť tebe tu mám, vždyť tebe mám rád.

Děkuji Dangerous a Jasmine za beta-read.

Bláznova ukolébavka - prolog

2008-02-17T18:12:00.000+01:00

Londýn měla vždycky ráda. I teď, když v typickém podzimním dešti stála pod výklenkem jednoho z kamenných domů. Kapky se tříštily o šedé chodníky a tentokrát ji ani nenapadlo začít je počítat. Přemýšlela; něco je příliš těžké říct. Draco, musíš jít se mnou. V rodinném sídle ti ho to nebude tolik připomínat. Miluju tě. Přehodila si přes vlasy kapuci, přeběhla ulici a zmizela v protějším průchodu.

Příliš hlučné ticho

Nehlídala se už jako dřív. Párkrát ji někdo viděl sedět shrbenou a její vždy dokonale šlechtěné nehty byly okousané. Samozřejmě se to rozneslo rychleji než signály tam-tamů.
Po smrti Luciuse jí zůstal jen syn a ten jí mizel před očima. Za rozbřesku mu vařila kakao a večer ho studené nechávala mávnutím hůlky mizet. Každý den se snažila s Dracem mluvit. Nedocílila ani toho, aby odtrhl své oči od černobílé fotografie mladého čaroděje a podíval se na ni.
Lékouzelníci jí navrhovali, že bude lepší, když Dracovi změní paměť. Vždy je s křikem vyhnala. Něco takového by svému synovi nikdy neprovedla, nenáviděla by se pak.
Myslela si, že bude Dracovi v rodinném sídle lépe, proto ho převezla.
Aspoň ho mám na očích, říkávala si.
Celé noci se jen převalovala a nemohla usnout. Ani tehdy nedokázala zapomenout na to, že se její jediné dítě trápí. Spánek ji navštěvoval až pozdě k ránu a za pár chvil ji pokaždé budil panický křik. Myslela si, že to Draca po nějakém čase přejde, ale mýlila se. Pak věřila, že si na křik zvykne, avšak, jestli to je ještě možné, den ode dne se zhoršoval.
Vždy když přispěchala do jeho pokoje, byl již klidný. Nehybně se díval na strop, jen jeho zorničky bezmocně těkaly někam do bílého nic.
Poprvé strašně plakala. Teď už ani na ty blbé slzy nenacházela sílu, jen přistoupila k jeho posteli a svého syna pevně obejmula. Kdyby to uměla, možná by mu tiše zazpívala ukolébavku, takto ho jen v naprostém tichu pevně tiskla k sobě.
~*~
Vzbudilo ji až šimrání paprsků. Smutně se usmála a převalila se na druhý bok. Zůstala na moment v nové poloze a pak sebou znenadání křečovitě škubla. Její ložnice se nacházela v jižním křídle sídla, takže ji sluneční paprsky nemohly budit, ledaže…
Zamrazilo ji. Zvedla hlavu, aby viděla na ciferník. Hodinová ručička ukazovala kousek za jedenáctku.
„Draco.“ Rozestlané peřiny a její syn nikde. „Draco!“ Strach jí dodával rychlost, probíhala celým sídlem, ale odpovídala jí jen ozvěna.
Hledala vysvětlení; třeba dopis; cokoliv. Nenašla samozřejmě vůbec nic. A prý, kdo hledá, najde. Doma zůstaly dokonce i všechny jeho věci, tedy mimo hůlku. Nevěděla vůbec nic, jen to, že když se zhroutí, svému synovi nepomůže.
Pak ale bouchly dveře a uslyšela něco, co dávno zapomněla, jak zní; smích.
„Myslel jsem si, že se v této hale už nikdy neusměju,“ slyšela ho říkat.
„Draco!“ vykřikla, a i přes to, že byla Malfoyová, mu skočila kolem krku. Přece jen byla také matka. Nechápala, proč se její syn usmívá, ale byla šťastná s ním.
„Vrátil se, mami. Nezabil ho.“ Halou se nesly ještě dozvuky jejího smíchu, když se ale podívala na něj, pochopila, že mluví vážně. Ztichla. Věděla, o kom je řeč.
„Harry Potter je mrtvý.“
„To je lež. Je tady. Sama to vidíš…“
„Ne, Draco.“ Udělal zmatený pohyb, jakoby někoho chytal za ruku.
„Mami, přišel. Podívej se na něj přece!“
„Nikdo tu není.“
„Tak, Harry, řekni jí to. Řekni jí to, cos říkal mně. Jak tě zajal a jak jsi mu utekl, abys… No tak!“
„Neuslyší mě.“

Děkuji Jasmine a Dangerous za beta-read.

Petr a Lucie

2008-02-15T16:50:00.000+01:00

Romain Rolland
Petr a Lucie

Děj trvá od středy večer 30. ledna
Do Velkého pátku
29. března 1918

Příběh o opravdové lásce nalezené během první světové války. Příběh prostý jako život, bezstarostný jako válka.
Kráčeli pak tmou, opřeni jeden o druhého, a tiše plakali láskou. Na zemi jim pod kroky skřípalo rozbité sklo a dlažba krvácela. Kolem jejich lásky číhala smrt a noc.

Petr je povolán do boje. Za půl roku ho válka polapí a spálí jiskry v jeho očích. Tak jako jeho staršímu bratru Filipovi. Petr ve válce nevidí smysl a jeho naivní a zranitelná duše se jí brání. Nahlas ale neřekne nic.
Jen zkuste zapomenout na dogma vlasti!
Petr by byl rád pochopil, aspoň co ho tísní. Kolik otázek ho pálilo, a nesměl je vyslovit! Neboť prvním slovem všech těch otázek bylo: „Ale vždyť tomu nevěřím!“

Petrovu smutnou a strnulou budoucnost však protne láska, když letmo zahlédne v metru profil Lucie, celý svět se zastaví, všední zvuky stejně jako dunění výbuchů ustanou. Lucie, aniž by to věděla, v tom momentě vstoupí do jeho srdce.
Vešla mu do srdce dveřmi jeho očí; vešla tam celičká a dveře se za ní zavřely. Ticho. Klid a mír. Byla tam.

Lucie se živí jako malířka, i když sama se nazývá spíš chatrnou kýčařkou. Maluje špatné kopie slavných děl, nebo portréty vojáků podle fotografií, aby měla z čeho žít. Pro zajištěného Petra je tento způsob práce překvapením.
Smutně se jí zeptal.
„Tak proč, proč to děláte?“
Pohlédla na jeho nechápavě zkormoucenou tvář a laskavě s mateřskou ironií se přitom usmívala; viděla v Petrovi hodného měšťáckého synáčka, kterému všechno v životě bylo tak snadné a který nechápe, že člověk musí dělat mnohé ústupky, aby mohl…
Znovu se zeptal:
„Proč? Řekněte proč?“
Klidně mu odpověděla:
„Proč? No přece proto, abych mohla z čeho žít.“
To ho naplnilo úžasem na tuhle možnost ani nepomyslel.

Zamilují se, přesto ale udržují od sebe odstup. Petr ví, že za půl roku se stane vojákem, a i kdyby tomu tak nebylo, takové společenské rozdíly, jaké jsou mezi nimi, byly v té době nepřekonatelné. Přesto přese všechno se zasnoubí a slíbí si, že budou sví v neděli Vzkříšení. Plánují společnou budoucnost o to usilovněji, že oba tuší, že k ní nikdy nedojde. Ovšem společné sny jim ani válka nemůže ukrást.

Na Velký pátek jdou společně do kostela. Paříž je bombardována a oba milenci jsou pohřbeni pod sutinami kostela. Zcela zbytečně tak umírají mladí a upřímně zamilovaní lidé, kvůli něčemu, za co nijak nemůžou.

(Text psaný kurzívou je vybrán z knihy.)

Autor novely Romain Rolland přišel o dva své blízké přátele o Velkém pátku 1918.

Svržený anděl

2008-02-13T17:35:00.000+01:00

Dosud mám schovanou jednu z chlapcových podivných cedulek. Jsou na ní pouze čtyři slova: „Vydechuji svou tvář.“
Je to modlitba?

Svržený anděl
Per Olov Equist

Neuchopitelné a vzdálené na dosah. Tak bych to popsala. Když jsem přečetla poslední větu otočila jsem na první stranu a četla znovu. Rozumím všemu, a zároveň nemám takovou moc, abych mohla rozumět.
Dovedla mě k němu náhoda.
(Připadám si teď jako opilá.
Nebo snící.)
Sáhla jsem po něm mezi stovkami jiných. A pak ho odložila. Ušla pár kroků a znovu ho držela v ruce. Doufám, že se bude dát někde sehnat, abych po něm mohla sáhnout znovu a znovu a znovu. Z knihovny ho „neztratím“ nejsem sobec a tohle
(opilost příběhem?)
bych přála všem.

Zastavuji se a přemýšlím. Přesně tohle je To. Všechno. Svržený anděl je o tom, o čem chci psát. Je mým snem. A žije.

Děkuji. Tiše tleskám. Potlesk v mém pokoji zní lacině, ale v duši duní docela jinak.

Děj se odvíjí uprostřed snů vypravěče (osoba, která jen pozoruje) a mezi třemi (na sobě nezávislými) dvojicemi, které k sobě poutá vzájemná láska, jež není zdravá a nepůsobí potěšení, ale bez které by zároveň přestali být lidmi. Ukázku takové lásky přibližuje autor podivným způsobem.
Kocour sedí na zemi, půl druhého metru ode mě, a sleduje mě očima. Když jdu do vedlejšího pokoje, jde za mnou a zase si sedne stejně daleko jako předtím. Když se ho pokusím pohladit, uhne.
Nemůže beze mě žít a ani na sebe nemůžeme nechat sahat. Není to jednoduché. Říkal někdo, že to má být jednoduché?

~*~

Lékař K. a jeho bývalá žena. Každý den mu volá. K. ví, že to je ona, i když mu neřekne ani slovo. I on mlčí.
K. tvrdí, že si tak něco sdělují, i když beze slov. Upřímně řečeno, jestliže si něco sdělují beze slov, pak mi není jasné, k čemu potřebují telefon. Bezeslovná píseň, říká pak K. Někdy špinavá, jindy čistá.

Pasqal Pinon a jeho žena Marie. Nejbližší manželé na světě.
„Není to člověk,“ řekl průvodce.
„Není to člověk,“ opakoval průvodce.
„Je to Satanovo dítě. Není to člověk. Chytili jsme ho, když spadl.“

Jmenoval se Pasqal Pinon a narodil se s dvěma hlavami.
Ta druhá byla ženská hlava.
Později mu připadala krásná.

Dramatik Bertolt Brecht a jeho dlouholetá přítelkyně Ruth Berlaudová. Plivla mu do tváře. Všichni to viděli.
Když zemřel, a ona opět směla využít citů, které k němu chovala, nastaly jí v jistém smyslu znovu šťastné časy. On byl mrtvý, ona žila a měla zvláštní pocit, že je svobodná a zároveň jemu nablízku.
Bylo to vlastně nejšťastnější období jejich života, když už byl mrtvý.
Nechala si podle jeho posmrtné masky udělat hlavu. Tu hlavu potom s sebou pořád nosila. Pořád, pořád.

Na závěr připojím doslov Zbyňka Černíka, protože to tak má být:
Svržený anděl zůstává záměrně otevřený. Neboť není důležité najít, ale naučit se hledat.

(Text psaný kurzívou je vybrán z knihy.)