Tak všechno co jsem neřekla

Byla jsem na Ukrajině - mimo jiné. Dám sem aspoň fotky. Zážitků mám ale ještě mnohem víc a ne jez z Ykpaihy. http://mants.rajce.idnes.cz/ykpaiha/

Zítra

Do prdele už. Tududu.

Konec přišel a trvá

Včera jsme my všichni, co spolu mluvíme, pohřbili náš podnik, do kterého chodíme pít už pět let. Hospodu, kam jsme utíkali v půlce tanečních a kde jsem začala pít pivo. Místo, kde jsme s Bratřem poslouchali pořád dokola z džůboxu Kryla, Beatles, Queeny a všechny naše srdcovky – kde jsem nechala bezpočet peněz bezpočet vypitých piv, nezpočítaně jsem si tam v opileckých plácáních vylívala srdíčko. Konec. Je konec. Rekonstrukce začne a náš humusácky bowl s vyhlášeným nejhnusnějším pivem ve Zlíně bude něčím jiným.
Na slavnostní pohřební rozlučku jsem se stylově oblekla do černého a sehnala kytičku, kterou jsem obvázala černou stuhou.
Byl to krásný rozlučkový večer. (Zřejmě všichni vyspíváme, protože se nikdo z nás neopil na kašu blato.) Hrály samé šlágry a my jsme tančili a zpívali a já jsem měla kameru a máme z toho hodinový záznam a je n spoustě místech přetáčený, protože kazet byla krátká. A poslouchám Beatles a hraje Yesterday – nechci.

Poutníče znavený, zde najdeš klid, neb jako já i tys mrtev již.

Něco obrovsky malého

Je to jen výkřik. Vlastně by mě mělo mrzet, že toto existuje, ale už to tak jednou je. Každá z nás je princezna...

O princezně, které se zdály špatné sny

Bylo to tak od začátku a bylo to tak správně. Bylo to totiž, to jediné správné, jediné bezpečné, jediné možné. Dokonce ho měla i doopravdy ráda. Když na něm usínala, když slyšela jeho hlas a když ho hladila po tvářích. Nebyla to jen rozumná a daná láska; když byla s ním, bylo jí dobře. Když usínala, myslela jen na správné a bezpečné věci, na modré oči, pevné obětí, hrubé dlaně. Každý večer na ně myslela.
Ale uvnitř snů se na ni dívaly jiné oči. Doteky tam byly jemné, hlas ze snů vyšší, melodičtější. Říkal věci, které nebyly ani trochu rozumné, správné a bezpečné; říkal věci, kterým naslouchala bez dechu, s kterými souhlasila. Párkrát svůj sen líbala a pak ji hryzalo svědomí.

Jak to v závěru pohádek bývá, vystrojil pan král své dceři velkolepou svatbu. Princezna, celá zmatená, čekala ve své komnatě. Dvorní dáma jí pomáhala do šatů.
(už skoro rok bledne ta skvrna)
Nikdo neví, jak veliká byla její touha, když se otočila ke dvorní dámě čelem a velice jemně ji políbila. Zaskočená však odvrátila tvář. (Ona i princezna dobře věděly, co jediné je dané.) Neřekly dál ani slovo. Žádná se neomlouvala. Žádná nic nevysvětlovala. Princezna se dál připravovala na svatbu.

Z hodiny

Včera v literatuře jsem slyšela novou báseň. Recitovala ji najednou a mimoděk naše šílená profesorka. Až po chvíli poslouchání jsem zjistila, že verše nejsou verši, že jen profesorka mluví k mému punkovému spolužákovi. Ale stejně se mi nová báseň líbila.

Včera jsem ve sněhu
našla tvoji rukavici
s ustřiženými prsty

Zřejmě ale
nepatřila tobě

(A pro ty, komu jsem to už nadšeně neřekla. Přijali mě na výšku, scénáristika, režie.)

Mrtvá

dočista mrtvá, Dejve.

Vám šesti

Děkuju! <3

Bum, bum, bum

Sleduji v televizi soutěžní program Pět proti pěti, kde byla otázka, jaký dárek udělá radost pirátovi. Odpovídalo sto lidí a ani jeden nezmínil rum. Styď se, národe.
Náladu mám: fšíííí
Těším se: do čajovny a zítra mám pět volných hodin po sobě!

z čajovny

Možná byste o něm řekli, že je marnivý. Hlupák, který ztrácí čas. Křídové střípky měl i ve vlasech a myslím, že se je ani nesnažil vytřepat.
(Ale kde je to důležité)
Jeho dílo mělo řád, čáry byly mořem a taky trávou, oblaky i zajíci, žily svým světem a rozumněly a dýchaly. A on byl s nimi.
(I tehdy když déšť jeho bílý svět poslal na jiné místo)

- a to já když jsem byla teď v Řecku tak tam byl takový fajn kluk a ten za mnou furt dolízal
- on te lízal
- no a on se jednou opil a byl pak s jednou fakt hnusnou holkou a všechno mi to popisoval byl to hrozný úchyl
Dobrá čajovna, dvacátýšestý říjen, stolek naproti

Seděl sám na konci zeměkoule a kreslil křídou na zem nebe. Na druhém konci zeměkoule jsem byla já. Byl tak daleko a já až příliš nadosah stolku naproti.
(Na světě existuje 6000 jazyků)

Možná na jaře, ale v tuhle roční dobu?

Mám exém na krku, na stehnech, v kolenou a je červený a svědivý, a mám taky básničku, ta nesvědí, svědí mě jen špatný pocit z angličtiny, která zůstala vespod. (Po dlouhé době dílo, které mi nepřipadá úchylné. Nepřála bych vám, vidět mé nejnovější obrázky:D)

Ulepená
(Rockymu)

Teče to všude po stole,
láme se to na hraně a prší.
Z pěti prstů je dnes jeden,
ale báseň se přesto
nechce slepit.

Pryč s lepidly, izolepami i žvýkačkou:
najdu pevnější spoje:
můžu
polapit svým jedním
(zalepeným)
tvých pět prstů.

„Tuí.“

Do boje!

Článek to bude slabší, neb můj mozek vypověděl službu před několika hodinami a taky jsem se před chvílí vzbudila, ale to nic nemění na tom, že je 0:14.

Začnu tradičně:

Kapky potu vytvoří říčku,
stékat budou dolů
do dolíčku!
Líbíte se mi líbíte. Líbíte se mi líbíte. Líbíte se mi líbíte. Líbíte se mi líbíte.

NEMŮŽU SE TÉ PÍSNIČKY ZBAVIT!
A ANI TAHLE MI NEPOMÁHÁ +++mič+++

Byla jsem s Okym na své první dřevárně a bylo to moc báječné. Neproměnila jsem se ani v andělsky krásnou šermířku ani v démonicky krásnou nemrtvou:D Byla jsem z vlastní vůle na postu „fotografa.“
(Ale příště pojedu. A budu skřet! Protože když jsem se ráno vzbudila, měla jsem z vlasů jedno velké přírodně-dredové hovínko, stačí doplést listy a větvičky. A bude.)

Akce byla dvoudenní. V pátek večer jsme na místo dorazili s písní Arnieho mazáků a pustili se s Listrovou chutí do pití:D Společnost lidí, která se sešla u ohně, se jen tak nevidí a mohla jsem si s nimi tolik moc co říct. Kluk, co byl upír a měl jméno dlouhé na papír A5, které si ani nepamatoval a uměl jen jeho zkrácenou verzi.
(Jeho bratr měl jméno na A4 a přítelkyně jeho bratra taky tak:D Kam se hrabe Princezna Konzuela Banananemok.)
Tak akorát jsme se opili myslím všichni. Vzpomínky mám na slivovicové maté – které žilo! A taky na maršmeláky v podivném lihu:D Spala jsem s miláčkem ve stanu a zpívali jsme si:
Kapky potu vytvoří říčku,
stékat budou dolů
do dolíčku!

Další den byla bitva. Ještě doma jsem z ní měla trošku strach, myslela jsem, že se budu moc nudit a čekala proto, že Kerouac celý padne. Ani nebyl vytažen z batohu. Bitva byla moc zajímavá, já jsem první půlku zůstala v pevnosti lidí spolu s králem Sikou a pár dalšími. Ale sami jsme nebyli, do pevnosti chodili ti, co v bitvě zemřeli a tak jsem udělala vodní dýmku a stala se tak světlým bodem v jejich dřevářské smrti.
(Oky umřel desetkrát.)
A někteří ani po uplynutí času své smrti do bitvy nechtěli. :D
Já jsem se ani moc nehýbala, měla jsem vyzuté boty a tři hodiny neopustila karimatku. A bylo to báječné!

A tak nějak. Návrat do reality byl smutný.
(Pán na přechodu si ani nevšiml, že má dávno zelenou. Jak by taky mohl, když konsternovaně civěl na oblek mého Ubláčka.)

Líbíte se mi líbíte. Líbíte se mi líbíte. Líbíte se mi líbíte. Líbíte se mi líbíte. Líbíte se mi líbíte. Líbíte se mi líbíte. Líbíte se mi líbíte. Líbíte se mi líbíte. Líbíte se mi líbíte. Líbíte se mi líbíte.

Zápich: Jedna milá slečna mi řekla, že by chtěla, abych byla její sestra. Mám prý moc hezký hlas a jsem hrozně hodná a vtipná. :D:D:D:D:D

Král lidí - Sika. Na téhle fotce je hrozně rozkošný. (Na všech ostatních drží v ruce flašku Metropolu:D)

Král nemrtvých - Čamlík, úplně moc skvělý člověk. Jedno děťátko, co se přišlo s maminkou podívat na bitvu, rozbrečel tak moc, že nešlo utišit:D

Kostými nemrtvých byly přesvědčivé a děsivé.

Doufám, že dnes v noci nebudu mít nemrtvé sny:D

Toto je můj známý upír! Z jeho jména si napamatuju ani první část používané části:D Hrozně byl v bitvě zapálený. Je to blázen. :)

Zabíjení je náš hit!

Z bitevní vřavy jsem vybrala zahájení.

A mého Ubláčka. Tady bojuje...

A tady je nějakou chvíli mrtvý. Jeho vrahy jsem pomstila!

Jde ze mě strach. Uuuuuu. Do dolíčku!

A tohle bohužel není má sestra, ale chtěla by být. Evča, člověk, kterého bych podle vzhledu nikdy netipla na dřevárnici... :)

Líbíte se mi líbíte. <3>

Co je to za chiméry!

Nesnáším blogspot a formátování a já nevím, co dělám špatně, že mi to maže články. Nemám sílu psát ten seznam znova. Hauk

Černém!

Rebí a má zvědavost mě do toho zatáhly. Udělejte jim něco. Psala jsem to dlouho a upřímně, snad jsem všechno dobře přeložila... ;)

1. Peťa Šticovitý a to přesto, že nemá žádné sousedy:D
2. Šílená Kiki, která se směje a lehne si na zem
3. Moje roztomiloučká sestřicka Lulu
4. Janča z třeťáku
5. <3>Ubláček
6. Rocky-kun <3,>
7. DandaPanda Holas
8. mr.Gregor
9. Chobotový Šimon
10. Lellinka
11. Awwie! *pažitka*
12. Šort (Škoda, že ho neznáte. Krásnější je než Sněhurka a *och* jak je on chytrý :D:D:D:D NE!)
13. Cath (Hilton)
14. Kája Fryštacká, když hrajeme aktivity!
15. ...
16. Bára z naší třídy
17. Já ne. *píská spidermanovi na hlavu*
18. Rebí *ty šaty, ve kterých tě vidím, ti sluší*
19. Dean Moriaty (je to vyhýbající, ale je to moje.)
20. Moje špínou světa neposkvrněná sestra
21. Já jsem zamilovaná, to je pak těžké odpovídat. Černém!
22. Relí modrý průsmyk: Maminka
23. Fond :P <3
24. Démoni!
25. Jsi to ty, Davide!
26. Sestra a maminka a ony obě by to mohly udělat mně
27. Já na to mám, tak si poskočím!
28. ... (nejsem Otaku, nevím, co to je.)
29. Zástupy --- :D
30. Kdo má talent, ten se neubrání!

Krumpáč do obočí a dočetla jsem Ramona a žádná kniha netrpělivě neposkakuje v čekárně

1. Jsem děsně našvaná
2. protože je to celé nespravedlivé
3. že když jsem měla řídit
4. tak doma nemáme auto
5. a nevím co mě deptá víc
6. jestli podivná známka 0,7 (2) 70
7. která je stejně kulatá 
8. jako vězeňská cela
9. a den nákupů
10. den oranžových balónkových triček
11. a modrých mobilů
12. a lásky –

Už je mi líp. 

Jak je důležité mít rád maturitní slohovku

Psaní je neuchopitelné, i když se rádo tulí. Povídka napsaná s Lelli a Rebelkou. Ty dvě jejich jsou tady a tady. Děkuji.

Dovnitř

„Já příběh.“
„Vymyslel jsi příběh?“
„Je já.“
„Tak dobře a pustíš mě do něj?“
„Já! Já!“ prskal a mosty v jeho očích, jediné cesty vedoucí z jeho zemí ke mně, se v tichu zřítily. Seděla jsem těsně u něj a viděla proto jasně, jak se mu zastírá pohled. Stejně jako se mlží zrcadlo, když na něj sedají kapky páry a já do něj hledím a po těle mi stékají klikaté vzpomínky na horkou koupel. Jenomže zrcadlu jeho moc vrátím pouhým pohlazením, které ani nemusí být upřímné, nemusím si přát, znovu se v něm spatřit, a přesto tam budu. Ale když vztáhnu ruce k mlžným očím, nic není dopředu známé. Prsty se mi rozklepou v cizím taktu. Spolu se mnou a ním tu je i přání. Stane se smyslem mého
(mého. Toho jeho ne.)
světa. Má takovou sílu, že musím zadržet dech. Prsty se zklidní až v okamžiku, kdy se dotknu jeho tváře. Hladím jej, kroutím jeho vlasy a pokouším se postavit nové mosty, další cesty do mé galaxie.
Začala jsem si kousat nehty. Zvláštní je, že jsem si to uvědomila až po tom, co se mi on stal zrcadlem. Ten den znova povídal o svém příběhu. Poslouchala jsem jeho slova a nechala se vést.
„A pak chtěl jít.“
„Kam šel?“ otázka ze mě vyklouzla, aniž bych chtěla. Zůstal ještě chvíli němý, ale ani na okamžik nedovolil mlze, aby naplnila jeho oči.
„K Hoře.“ Ta slova zavibrovala mou duší. „Ano, kam jinam by mohl jít než k hoře.“
Sledoval mě a já měla pocit, že dávno nejde jen o oči. Tušila jsem, že naše spojení je jinde. Ale nebylo mi dovoleno je dnes najít. Nedal mi čas.
(Kdo je z nás dvou je nemocný?)
Cuklo ve mě, když jeho ruka vystřelila dopředu a zastavila se těsně před mýma očima. Srdce mi úlekem zaječelo, ale musela jsem zůstat klidná, abych jej nevyděsila.
(Prokoukl tě.)
Ukazováček byl od mého nosu vzdálen tak nepatrný kousek, ale stačilo to k tomu, aby se mě nedotýkal. Našla jsem jeho oči a zároveň s nimi i ztracený rytmus dechu.
„Tam!“ řekl po dvou věčnostech mlčení.
„Nerozumím ti. Co je tam?“
„K Hoře.“ Díval se ně mě stejně jako vždycky, ale připadalo mi, že nějaká drobnost nesedí. Sledovala jsem jeho napřaženou paži a opět se začala topit v dechu.
„K Hoře,“ opakoval.
„K hoře.“ souhlasila jsem.
(Co je špatně?“)
Svou ruku konečně sklopil. V tom jsme si všimla, že má nehet na ukazováčku rozkousaný do krve. Upozornila jsem ho na to. Hloupě se usmíval. Jeho reakce mě rozčílila
(Blázen na to nemá právo. Blázen nemá žádná práva.)
a taky jsem mu to řekla. Šklebil se a chytil do dlaní mé ruce. Zvedl je až na úroveň očí. V tu ránu jsem se mu vyškubla, ani se mě nesnažil držet, a prsty před ním schovala dětinsky do kapes. Ale i když nebyl sloupaný perleťový lak a polámané okousané nehty vidět, oba dva jsme o nich i tak věděli.

x x x

Zůstala jsem ve své pracovně o něco déle a prohlížela si malůvky, které on vytvořil. Cítila jsem, že jsem jen kousíček
(jako napnutý prst u mého nosu)
od pochopení. Rozostřila jsem pohled a zavrtávala se hluboko do jeho čar. Na mé sítnici se míjely a proplétaly. Všechno do sebe
(s cvaknutím)
zapadlo. Byla jsem v tom, byl to jeho příběh a já.
„Heleno!“ Nade mnou se tyčila v zimním kabátě s křiklavou šálou má kolegyně. Hrozivější než pletená šála byl výraz její tváře. Nedokázala jsem něm zorientovat a raději jsem mlčela.
„Několikrát jsem klepala, ale neodpovídala jsi, tak jsem šla dál.“ Čekala snad požehnání k dalším slovům, když jsem zůstala potichu, pokračovala bez něj.
„Přejdu k věci. Trávíš s ním
(On není věc!)
moc času. Jeho moze-“
Chtěla jsem ji vyprovodit bez nadávek, ale nedokázala jsem to.
(Než Bůh stvořil svět, bylo ticho.)

x x x

„Pro ty.“
„Děkuji.“ Už dřív mě naučil neptát se, když dostávám.
Rozložila jsem papírový dárek a očima přeletěla křivé ornamenty v něm.
„Já příběh.“ vzal mi z rukou své dílo a otočil ho tak, jak mělo patřit.
(Promiň.)
Naznačil mi, ať papír znovu uchopím.
„Ty cesta,“ sklopil oči k čarám. „Tady mapa.“
Naše role: doktorka-pacient, zdravý-blázen, před branami jeho světů neexistovaly. Mé zorničky těkaly po jeho kličkách a hledaly vchod. Obraz se rozpíjel a točil, mapa mi vyklouzla z prstů a doplachtila na podlahu mezi nás. Věděla jsem, co přijde.
„Jdeme k Hoře?“ zeptala jsem se a on mi požehnal.
Byla to otázka okamžiku, než jsem vyklouzla ze svých bot. Bosýma nohama jsem vstoupila na cestu. Šel proti mně. Na mapu jsme vkročili zároveň a zakryly tak spleť čar, jež najednou dala smysl. Věděla jsem, jak mapa funguje, i kam vede. Asi jsem se měla bát, jenže jak, když blázni strach neznají.
Dotkl se mě. Tiskl mě k sobě tak pevně, že mi vytryskly slzy. Ale stejně jako strach, ani bolest tam nebyla. Pak mě opatrně připravil na cestu.
Dostala jsem se dovnitř a světy, které se tam skrývaly mi zničily mysl.

To je bedýnka. Beránek, kterého chceš, je uvnitř.
Antoine de Saint-Exupéry

Tys za nás šel na Golgatu

V naší třídě nikdy nebylo nejčastějším slovním spojením: jdem na diskošku a dokonce se u nás ještě ani neříká ono bumerangující spojení: maturitní téma, ale to jen proto, že jsme tento týden byli společně v Praze.
Líbilo se mi tam. S Davidem jsme první večer viděli holku, která byla stvořena ze stejného světa jako Arnie<3

(Tady následuje půl strany, kterou jsem napsala a která se sama smazala. Grrrrrrrrr. Jsem fakt naštvaná, psala jsem o Lennonově zdi a Rockym a Liverpoolu...)

Jo a ještě jsem se chtěla rozepsat o interaktivní výstavě evropského moderního umění, na které jsem byla dneska. Byla to nejlepší výstava v mém životě. Jedinou muškou má, že katalog z ní stál astronomických 650.
Naplnila a zavalila mě úzkostí a psychicky zničila a rozzářila a inspirovala. Art kills Art!

Myšlenka, co uklouzla a pobavila: Tak teď nevím se kterou z vás dvou budu chodit.
Myslím na: (Dejv ví:D)

Na cestě

Myslím na Deana Moriatyho, myslím dokonce i na starého Deana Moriatyho, na tátu, kterého jsme nikdy nenašli, myslím na Deana Moriatyho.

Došla jsem na konec proudu myšlenek Jacka Kerouaca, běžte tam taky.

„Jojoj! Sale, musíme pořád jet a nikdy se nezastavit, dokud tam nebudem.“
„A kam chceš dojet, člověče?“
„Nevím, ale jet se musí.“

Název článku neprozradím, byl by to spoiler. (Ježíš umře na straně 681.)

Oky byl smutný a ve Zlíně křičí pneumatiky barumáckých bláznů a proto byla cesta domů z čajovny zádumčivá dekadentní a depresivní (Okyho oblíbená přídavná jména), zažila jsem po tom, co jsem si doma konečně rozepnula knoflík na kalhotách, které mě celý den svíraly břicho, doma dvě překvapení.
(První je míň hodnotné než to druhé.)
Otevřela jsem ledničku, ve které byl
(John Lennon)
vanilkový puding! Miluju vanilkový puding. Miluju vůni prášku vanilkového pudingu – čichám ji vždy přes obal. Ale nejvíc jsem milovala právě ten můj vanilkový puding, co jsem našla a slupla.
Zcela spokojená jsem si ho ujídala a najednou jsem úplně bezmyšlenkovitě držela v ruce krabici. Otočila jsem ji a bylo na ní napsané moje jméno. Nejdřív jsem nechápala, pak se ale spínače v mém mozku zaklaply a začala jsem zuřivě trhat karton.
Před třemi dny jsem našla v internetových vodách nejvíc fosilní a kryptofošistickej obchod na světě. + Sezame, otevři se + Prodávají v v něm třeba plastový model hovínka (rovného i zakrouceného – od skutečného k nepoznání). Zvratky: (extrakvalita kde najdete úplně vše, hrášek, mrkvičku, masíčko...), červaný cukr, prd ve spreji, mýdlové bonbóny jakož i sudžuk. Smála jsem se těmto výmyslům asi hodinu a pak jsem si objednala
(Bojíte se, že je Mants fekální prase? Bojte se!)
lennonky!
Úplně nejvíc kawaii, takové hnědé a malinké. Budu si je muset trošku opravit a zvětšit, ale jsou to moje lennonky a mám z nich moji radost.
Mám z nich takovou radost, jako když jsme včera šli s Okym a Fondem náhodou i po náměstí, kde měli koncert Backwards – nejlepší Beatles revival na světě! To bylo báječné. Hippies děti tam pobíhaly po trávě a čůraly na kytičky. :)

Koušu si: nehty
Zpívám si: manga, manga, manga, manga!
Plány: hezky poprosím internet, aby za mnou přišel a připojil mě.

„Prosím!“

(Sedím tak u počítače a najednou cítím zápach. Spálenina. Doprdele. Komu se, kurnik, povede potřetí spálit housky, které si peče? A ještě ke všemu jsem se kopla do malíčku, když jsem běžela k epicentru smradu. Jsem ryba.)

A je tam lejnotřas a lejnopropadliště

Photoshop je fajn vytržení z klikání na A, B, C i Ariadnina nit z údržbního labyrintu, kde má Minotaurus podobu policejního inspektora. V autě, které se na vás neusmívá ze záhlaví, protože usmívat se umí jen dokonalý volkswagen transporter
(awwwie <3)
jsem projezdila celý Zlín a zítra své umění předvedu u zkoušek.

Jak jsem instruktorovi vždy tvrdila, po zajetí do obrubníku a po chcípnutí v nespočtu křižovatek, řídím lépe než vařím. :D
Až budu mít v ruce kouzelný řidičák, budu mít o kusanec blíž k mému snu. Pořídit si jednoho krásného kulaťáčka a v něm zmizet pryč.

Nachystejte květináče, zítra to mám v kapse! :D

Co je to za chiméry?

Myslela jsem, že štrůdeník zůstane ležet ladem. Ale dneska mám hrozně velikánskou chuť ho zas očůrat. Děje se toho tak moc. Prázdniny se už nesnažím zachytit. Nesnažím se zachytit ani sebe. Stačí mi pevné obětí Okyho. Děkuju.
(tam letí
a těší a poletuje
poletucha
láska)
Pocitů a myšlenek je moc, písmeno l na mé klávesnici stále nepíše, zato já píšu. Mám rozepsanou novou povídku, odehrávající se v nebi a dokonce mám dokončené dva scénáře. A miluju.
Včera jsem uspořádala akci filmových fandů a společně jsme trpělivě čekali na pointy ve studentských filmech, ačkoliv nepřicházely a nepřicházely. Z třiceti filmů se mi moc líbil animák o žížale, jiný animák o Afričánkovi a hraný film o tom, jak jemné milé éterické (OTRAVNÉ) ženy budí své milé v noci, když zrovna nemůžou usnout. :D

A stále věřím tomu, že budu režisérka.