Ty syčáci a agitační slogan k tomu

Dřív jsem na otázku: 'Proč je tráva zelená?' odpovídala kačero-donaldovskou odpovědí: 'protože kdyby byla červená, bylo by nám z ní asi špatně,' v domnění, že správná odpověď neexistuje. Teď dokonce vím i to, proč je obloha modrá a proč hadí nohy nemá had.

Včera jsem byla na Těch syčácích.

Se slovy: 'Smím prosit?' a žlutým papírkem v ruce jsem sklidila jejich podpisy a daruju je Peťce, která sbírá podpisy slavných lidí, i těch, které vůbec nezná.
Atmosféra na koncertě byla vynikající. Sešel se tam celý zlínský underground. (Namátkou: Paní, co mění barvu vlasů podle oblečení. K tomu jsme přišli, jelikož měla ve stejném fialovém odstínu mimo vlasů i nátělník. Moje malá sestra získala nového obdivovatele. Byl jím kofolou do mrtva opitý mexičan, který znal Ty syčáky osobně, ale oni jeho ne.) Spousta lidí měla batikované oblečení a spolu s Těma syčákama jsme všichni zpívali jejich bláznivé texty a napodobovali a vytvářeli zcela prapodivné taneční kreace.
Zkrátka včera byl ve Zlíně máj. Že ne?
(Moucha v dubnu.)
Taky jsem složila písničku. Jmenuje se: Kousek falunské uzenky a je sprostě ukradená Anně, Lise a Astrid Lingrenové. Jen jsme k ní se ségrou přidaly basy a vokály a pořádně ji tak vytuningovaly. Staneme se totiž slavné, když se to povedlo animované žábě, tak to vlastně máme jisté.
Dneska jsme se ve škole domluvili s Davidem, že si hned, jak se mu uzdraví noha a bude moct normálně chodit, namátkou vybereme o velké přestávce jednoho šťastlivce, kterého budeme sledovat dokud nezačne hodina. Cha.
Po škole jsme šla na výstavu pedagogických pracovníků UTB z multimediální komunikace. Mamka mě představila panu kreslíři Eliškovi. Na jeho výstavě jsem byla ve čtvrtek a byla jsem ohromená. Úplně jsem se klepala, když jsem se s ním bavila. Je to hrozně skromný člověk a říkal, že kreslení není nic, že je to jen tužka a papír a tím končí všechna kouzla.

A Baťovské moudro na závěr. (Proseděla jsem dneska u Baťovských reklam hodinový dolík v židličce. Poslední dobou si občas připadám důležitě.)

Na Bílé hoře,
sedláček oře.
Zoře to, a nebo nezoře?
Jak by to nemohl zorati,
když má boty od Bati!

Dneska jsem nabytější než králíček Duracel

Byla jsem na první hodině výtvarné teorie. Spolu se mnou tam byly další dvě holky a všechny nás zaskočilo hlavně to, že jsme se ocitly na hodině výtvarné teorie. T-E-O-R-I-E. Byla to sranda.
„Co je to umění? Co je to estetika? Jaký je mezi nimi vztah?“
(Nevím, to je jediná špatná odpověď. Nechci po vás tabulkou formulaci opsanou z taháku, chci jen abyste přemýšlely.)
Musím se pochválit, že já jsem přemýšlela. Pan architekt Čančík patří k neinteligentnějším lidem, které jsem kdy poznala. Bude pro mě velká čest naučit se dějiny umění od něj. A bude nás to učit prakticky, třeba když budeme probírat expresionismus, tak každá namalujeme vlastní expresionistický portrét. Awww.
(Odbočka, která mi vrtá hlavou:
Moje sestra během vyprávění používá jako slovní vatu slovo prostě. Vždycky se jí za to směju a vadí mi to. Ale není to nic proti Alče.
Měla strach z pana Čančíka. Měla z něj veliký strach. Větší než bývá ze zabijáckých doktorů. Možná to bylo tím, ale v každé větě řekla jakože totiž nevím. Jakože totiž nevím, jakože totiž nevím. Uf.
Konec odbočky.)
Po tom, co jsme prošli i dětským snem Heinricha Schliemanna, který si jako malý kluk řekl, že objeví Tróju a pak to taky udělal, (:D) jsem utíkala, co mi nohy stačily, na koncert mojí milované sestry, která se prostě bez prostě neobejde. No ale zpívá prostě skvěle.
(Po vystoupení k ní přišel její sbormistr a poznamenal, že to bylo milé, ale že kdyby zapojila mozek, tak by to bylo o třídu lepší. Zeptala jsem se proto, jak se zpívá mozkem a sbormistra otázka trošku vykolejila. )
Nakonec jsme i s maminkou, která během Zuzčiného zpěvu uronila ne jednu slzu, zakotvily v čajovně, maminka se plácla přes kapsu a koupila nám všem medovník.
A vyhrála jsem tu recitačku, zítra mi bude slavnostně před celou třídou předán diplom, škoda jen, že tam nebudu. (Musím pomoct mé nekreativní mamince s instalací výstavy.)

Které měsíce jsou nejkratší? (Ty prázdninové!)

Když se mě Míša dneska ptal, na co se těším odpověděla jsem takto:
1) Až půjdu ve středu do výtvarky.
2) Až půjdu ve čtvrtek do výtvarky.
3) Na prázdniny.
(Dneska jsem se o velké přestávce tak nudila, že jsem začala mazat tabuli.)

Nejdivnější kousek dneška na mě zakokrhal, když jsem šla domů. Zlín, relativně velké průmyslové město, a já jsem v něm dnes (poprvé) uslyšela kohouty. Byli dva. Je to divné.
Na pátek chystáme se spolužákama chemicko-pulčanovou smršť, tak doufám, že nás ze školy nevyrazí. :D
Jo a zítra jdu na recitační soutěž. Loni jsem vynechala, ale letos opět zazářím. Tak můžete držet pěsti. Třeba vyhraju propisku, moje červená už mi dopisuje. :P

Plán na následující večer: Uučit nudu spolákama, uoslavit nudu na oslavě narozenin, utancovat nudu v tanečních a nakonec uhousovat nudu Gregem.

Malý princ naštěstí nelevituje

Mám za sebou prapodivnou noc. Noc filmových nadějí. Spát jsem šla až po tom, co jsem si nadělila asi třicet filmů, (z nichž se nám líbila slabá desítka a silná desítka se nám naopak extrémně nelíbila. Dokonce, když se konečně objevily ve filmu o levitujícím děvčátku závěrečné titulky, všichni jsme zatleskali a bouchli banánové šampáňo. Tak moc jsme se u toho trápili,) prošla se s Leňou po spícím a čerstvě se probouzejícím Zlíně (nadělily jsme během procházky dvě zcela nečekaná překvapení mým spolužákům, a i když nás nohy sotva nesly, musely jsme na konci naší dvou hodinové procházky utíkat dešti.)
Byla to stejně moc zajímavá noc. Dozvěděli jsme se, že kouření skutečně zabíjí – vždycky jsem si myslela, že je to říkáno jen tak, ale dnešní zkušenost mě přesvědčila, i když pozor si musí dávat hlavně zamilovaní kluci po tom, co políbí svého přítele! :) se nesmí zasnít a všímat si projíždějících aut. Taky už víme, že se dá provádět sex třeba i na mrtvolách a že nemáme brát drogy, ale absint pít můžem.
Nejvíc se mi líbil animovaný film o loutce uvězněné v krychli. Nevím, jak se jmenoval, ale jeho závěr mě nutil a pořád nutí přemýšlet.
Získali jsme novou hlášku: Levituj! a tolik dobrot, co se u nás sešlo, jsem viděla po hromadě vždycky jen v supermarketu. Jsem ráda, že jsem se nenakazila Lenčiným prokletím a bylo to takové, jaké to bylo. Víc podobných nocí!

(„Budeme ti, Michale, říkat Mišulínku. A postupně to budem zkracovat.)

Jsem: Vyspaná :D
Jsem: Spokojená
Jsem: Ráda
Budu: Režisérka :D

~♥~

Rebelka si přála znát začátek po konci, odpovídám jí takto. Za beta-read děkuji Morrigan a přeji jí veselé narozeniny.

Návrat

Slyšela ho dávno předtím, než k ní přistoupil.
„Dobrý večer,“ pozdravil ji, ale květina se na Malého prince neobrátila.
„Někoho vám chci představit,“ nenechal se odradit, ač v duši zaplakal.
„Koho?“ zeptala se po chvíli. Snažila se, aby její otázka zněla nenuceně, ale Malý princ si všiml, jak se jí rozechvěly okvětní lísky.
„Podívejte se sama,“ nabídl jí a ona se konečně otočila. Malý princ, překvapen její krásou, ze sebe nedokázal vydat hlásku.
„Beránek?“ podivila se květina. „Děkuji, budu se snažit být k němu milá.“ A protože chtěla ukázat, že není zaskočená dodala: „Ubránila jsem se i tygrům.“ V duchu doufala, že neodhalí její lež, ale ten na ni jen bez hlesu upíral zrak.
„Jste ještě krásnější, než když jsem vás opouštěl.“
„Taky jsem jediná svého druhu v celém vesmíru.“
Malý princ na to neřekl nic, jen se usmál.

(„Podívej,“ ukázala na beránka, „chce si hrát.“)

Uáááíííí

Dneska mám velikou radost. Nejlepší učitelka výtvary, paní Čančíková, mi nabídla, že můžu chodit kreslit i ve středu. A zadarmo. Jako příprava na výšku pro talentované. Je to hrozně moc báječné.
A namaluju si na zeď Tracyho tygra a větší radost mám snad už jen z toho, že moje sestra, která přečetla v životě tři knihy (z toho jedna byla komix a druhou odložila v půlce kvůli zlým snům) se rozhodla, že si Tracyho tygra taky přečte.
Třeba následný článek přesvědčí i vás.

William Saroyan
Tracyho tygr

Knížka Tracyho tygr je zdánlivě dětská se zdánlivě jednoduchým příběhem.

Traycy chtěl tygra už tehdy, když mu byly dva roky a uslyšel někde někoho říct zvučné slovo: tygr!
Jednoho dne šel s otcem do města a spatřil cosi ve výloze rybí restaurace.
„Kup mi toho tygra,“ dožadoval se.
„To je humr,“ řekl tatínek.
„Tak toho nechci,“ řekl Tracy.
Zlom nastane mnohem později. když je Tracymu patnáct a jde do zoo.
Kouřil cigaretu, pokukoval po holkách, když tu najednou stát tváří v tvář svému tygrovi.
Byl to podřimující černý panter.
Tracy zíral na černého pantera. Zíral na něj pět minut, pak típl cigaretu, odkašlal si, odplivl si a odešel ze zoo.
„To je můj tygr,“ řekl.
Od té doby doprovázel tygr Tracyho na každém kroku. Když bylo Tracymu dvacet jedna odjel i s tygrem do New Yorku, kde pracoval jako nosič kávových pytlů. Zdarma ovšem mohl v oddělení ochutnavačů ochutnávat kávu.
Tracy zrovna rozmlouval s tygrem, když tu se zpoza rohu vynořila dívka ve žlutých pletených šatech, kterou doprovázela mladá tygřice.
Dívka se jmenovala Laura Luthyová a Tracy se do ní okamžitě zamiloval.
„Jmenuji se Tom Tracy,“ pravil Tracy.
„Já vím,“ odpověděla dívka. „Už jste mi to říkal.
„Zapomněl jsem.“
„Já vím,“ usmála se dívka. „To už jste také říkal třikrát. Máte ještě nějaké druhé jméno? Zajímala se dívka.
„Ne,“ řekl Tracy. „Jenom Thomas Tracy. Zkráceně Tom, kdyby jste to chtěla zkracovat.“
„Nechci,“ řekla dívka.
„Opravdu ne?“ vydechl Tracy, neboť tahle poznámka pro něj měla obrovský význam.
Ale i příběh Thomase Tracyho není bez smutných míst a tak Tracy po nevydařeném obědu u Lauřiných rodičů dívku ztratí.
Uběhlo několik let a Tracy i jeho tygr se trápili. Stále nemohli najít dívku jako byla Laura, protože žádná taková další nikde nebyla. Situace nabrala zcela nový směr ve chvíli, kdy Tracyho tygr, kterého předtím mohl vidět jen Tracy sám, spatří najednou i všichni ostatní obyvatelé New Yorku. Tygra se začnou bát a on, zmatený nastalou situací, uprchne kdoví kam.
Tracy (sám bez tygr) se ostane se do sanatoria, kde potkává lidi, jejichž tygři jsou vyděšení, nemocní a umírající. Potká i Lauru s její kdysi velkolepou tygřicí, která je ale vyhublá a k politování.
Laura Tracyho nepoznává.
„Vy si nevzpomínáte?“ nevzdával se Tracy. „Váš otec šel pro zmrzlinu.“
„Zmrzlina taje,“ pravila Laura. „To je tajemství zmrzliny. Taje.“
„Lauro,“ prosil Tracy. „Podívejte se na mě. Poslouchejte mě.“
„Není nic smutnějšího než tající zmrzlina,“ prohlásila Laura.
Po Tracyho tygru začnou pátrat všichni obyvatelé New Yorku. Je viděn na různých místech po celém městě, ve skutečnosti se schová pod pohřebním ústavem ve strachu a opuštění a touží po smrti.
Jak se román završí, co bude s Laurou a Tracym a proč Spicler a Slew tygra neviděli, to si už přečtěte sami.
Thomas Tracy měl tygra a ten tygr byl láska.

(Text psaný kurzívou je vybrán z knihy.)