Krumpáč do obočí a dočetla jsem Ramona a žádná kniha netrpělivě neposkakuje v čekárně

1. Jsem děsně našvaná
2. protože je to celé nespravedlivé
3. že když jsem měla řídit
4. tak doma nemáme auto
5. a nevím co mě deptá víc
6. jestli podivná známka 0,7 (2) 70
7. která je stejně kulatá 
8. jako vězeňská cela
9. a den nákupů
10. den oranžových balónkových triček
11. a modrých mobilů
12. a lásky –

Už je mi líp. 

Jak je důležité mít rád maturitní slohovku

Psaní je neuchopitelné, i když se rádo tulí. Povídka napsaná s Lelli a Rebelkou. Ty dvě jejich jsou tady a tady. Děkuji.

Dovnitř

„Já příběh.“
„Vymyslel jsi příběh?“
„Je já.“
„Tak dobře a pustíš mě do něj?“
„Já! Já!“ prskal a mosty v jeho očích, jediné cesty vedoucí z jeho zemí ke mně, se v tichu zřítily. Seděla jsem těsně u něj a viděla proto jasně, jak se mu zastírá pohled. Stejně jako se mlží zrcadlo, když na něj sedají kapky páry a já do něj hledím a po těle mi stékají klikaté vzpomínky na horkou koupel. Jenomže zrcadlu jeho moc vrátím pouhým pohlazením, které ani nemusí být upřímné, nemusím si přát, znovu se v něm spatřit, a přesto tam budu. Ale když vztáhnu ruce k mlžným očím, nic není dopředu známé. Prsty se mi rozklepou v cizím taktu. Spolu se mnou a ním tu je i přání. Stane se smyslem mého
(mého. Toho jeho ne.)
světa. Má takovou sílu, že musím zadržet dech. Prsty se zklidní až v okamžiku, kdy se dotknu jeho tváře. Hladím jej, kroutím jeho vlasy a pokouším se postavit nové mosty, další cesty do mé galaxie.
Začala jsem si kousat nehty. Zvláštní je, že jsem si to uvědomila až po tom, co se mi on stal zrcadlem. Ten den znova povídal o svém příběhu. Poslouchala jsem jeho slova a nechala se vést.
„A pak chtěl jít.“
„Kam šel?“ otázka ze mě vyklouzla, aniž bych chtěla. Zůstal ještě chvíli němý, ale ani na okamžik nedovolil mlze, aby naplnila jeho oči.
„K Hoře.“ Ta slova zavibrovala mou duší. „Ano, kam jinam by mohl jít než k hoře.“
Sledoval mě a já měla pocit, že dávno nejde jen o oči. Tušila jsem, že naše spojení je jinde. Ale nebylo mi dovoleno je dnes najít. Nedal mi čas.
(Kdo je z nás dvou je nemocný?)
Cuklo ve mě, když jeho ruka vystřelila dopředu a zastavila se těsně před mýma očima. Srdce mi úlekem zaječelo, ale musela jsem zůstat klidná, abych jej nevyděsila.
(Prokoukl tě.)
Ukazováček byl od mého nosu vzdálen tak nepatrný kousek, ale stačilo to k tomu, aby se mě nedotýkal. Našla jsem jeho oči a zároveň s nimi i ztracený rytmus dechu.
„Tam!“ řekl po dvou věčnostech mlčení.
„Nerozumím ti. Co je tam?“
„K Hoře.“ Díval se ně mě stejně jako vždycky, ale připadalo mi, že nějaká drobnost nesedí. Sledovala jsem jeho napřaženou paži a opět se začala topit v dechu.
„K Hoře,“ opakoval.
„K hoře.“ souhlasila jsem.
(Co je špatně?“)
Svou ruku konečně sklopil. V tom jsme si všimla, že má nehet na ukazováčku rozkousaný do krve. Upozornila jsem ho na to. Hloupě se usmíval. Jeho reakce mě rozčílila
(Blázen na to nemá právo. Blázen nemá žádná práva.)
a taky jsem mu to řekla. Šklebil se a chytil do dlaní mé ruce. Zvedl je až na úroveň očí. V tu ránu jsem se mu vyškubla, ani se mě nesnažil držet, a prsty před ním schovala dětinsky do kapes. Ale i když nebyl sloupaný perleťový lak a polámané okousané nehty vidět, oba dva jsme o nich i tak věděli.

x x x

Zůstala jsem ve své pracovně o něco déle a prohlížela si malůvky, které on vytvořil. Cítila jsem, že jsem jen kousíček
(jako napnutý prst u mého nosu)
od pochopení. Rozostřila jsem pohled a zavrtávala se hluboko do jeho čar. Na mé sítnici se míjely a proplétaly. Všechno do sebe
(s cvaknutím)
zapadlo. Byla jsem v tom, byl to jeho příběh a já.
„Heleno!“ Nade mnou se tyčila v zimním kabátě s křiklavou šálou má kolegyně. Hrozivější než pletená šála byl výraz její tváře. Nedokázala jsem něm zorientovat a raději jsem mlčela.
„Několikrát jsem klepala, ale neodpovídala jsi, tak jsem šla dál.“ Čekala snad požehnání k dalším slovům, když jsem zůstala potichu, pokračovala bez něj.
„Přejdu k věci. Trávíš s ním
(On není věc!)
moc času. Jeho moze-“
Chtěla jsem ji vyprovodit bez nadávek, ale nedokázala jsem to.
(Než Bůh stvořil svět, bylo ticho.)

x x x

„Pro ty.“
„Děkuji.“ Už dřív mě naučil neptát se, když dostávám.
Rozložila jsem papírový dárek a očima přeletěla křivé ornamenty v něm.
„Já příběh.“ vzal mi z rukou své dílo a otočil ho tak, jak mělo patřit.
(Promiň.)
Naznačil mi, ať papír znovu uchopím.
„Ty cesta,“ sklopil oči k čarám. „Tady mapa.“
Naše role: doktorka-pacient, zdravý-blázen, před branami jeho světů neexistovaly. Mé zorničky těkaly po jeho kličkách a hledaly vchod. Obraz se rozpíjel a točil, mapa mi vyklouzla z prstů a doplachtila na podlahu mezi nás. Věděla jsem, co přijde.
„Jdeme k Hoře?“ zeptala jsem se a on mi požehnal.
Byla to otázka okamžiku, než jsem vyklouzla ze svých bot. Bosýma nohama jsem vstoupila na cestu. Šel proti mně. Na mapu jsme vkročili zároveň a zakryly tak spleť čar, jež najednou dala smysl. Věděla jsem, jak mapa funguje, i kam vede. Asi jsem se měla bát, jenže jak, když blázni strach neznají.
Dotkl se mě. Tiskl mě k sobě tak pevně, že mi vytryskly slzy. Ale stejně jako strach, ani bolest tam nebyla. Pak mě opatrně připravil na cestu.
Dostala jsem se dovnitř a světy, které se tam skrývaly mi zničily mysl.

To je bedýnka. Beránek, kterého chceš, je uvnitř.
Antoine de Saint-Exupéry

Tys za nás šel na Golgatu

V naší třídě nikdy nebylo nejčastějším slovním spojením: jdem na diskošku a dokonce se u nás ještě ani neříká ono bumerangující spojení: maturitní téma, ale to jen proto, že jsme tento týden byli společně v Praze.
Líbilo se mi tam. S Davidem jsme první večer viděli holku, která byla stvořena ze stejného světa jako Arnie<3

(Tady následuje půl strany, kterou jsem napsala a která se sama smazala. Grrrrrrrrr. Jsem fakt naštvaná, psala jsem o Lennonově zdi a Rockym a Liverpoolu...)

Jo a ještě jsem se chtěla rozepsat o interaktivní výstavě evropského moderního umění, na které jsem byla dneska. Byla to nejlepší výstava v mém životě. Jedinou muškou má, že katalog z ní stál astronomických 650.
Naplnila a zavalila mě úzkostí a psychicky zničila a rozzářila a inspirovala. Art kills Art!

Myšlenka, co uklouzla a pobavila: Tak teď nevím se kterou z vás dvou budu chodit.
Myslím na: (Dejv ví:D)

Na cestě

Myslím na Deana Moriatyho, myslím dokonce i na starého Deana Moriatyho, na tátu, kterého jsme nikdy nenašli, myslím na Deana Moriatyho.

Došla jsem na konec proudu myšlenek Jacka Kerouaca, běžte tam taky.

„Jojoj! Sale, musíme pořád jet a nikdy se nezastavit, dokud tam nebudem.“
„A kam chceš dojet, člověče?“
„Nevím, ale jet se musí.“

Název článku neprozradím, byl by to spoiler. (Ježíš umře na straně 681.)

Oky byl smutný a ve Zlíně křičí pneumatiky barumáckých bláznů a proto byla cesta domů z čajovny zádumčivá dekadentní a depresivní (Okyho oblíbená přídavná jména), zažila jsem po tom, co jsem si doma konečně rozepnula knoflík na kalhotách, které mě celý den svíraly břicho, doma dvě překvapení.
(První je míň hodnotné než to druhé.)
Otevřela jsem ledničku, ve které byl
(John Lennon)
vanilkový puding! Miluju vanilkový puding. Miluju vůni prášku vanilkového pudingu – čichám ji vždy přes obal. Ale nejvíc jsem milovala právě ten můj vanilkový puding, co jsem našla a slupla.
Zcela spokojená jsem si ho ujídala a najednou jsem úplně bezmyšlenkovitě držela v ruce krabici. Otočila jsem ji a bylo na ní napsané moje jméno. Nejdřív jsem nechápala, pak se ale spínače v mém mozku zaklaply a začala jsem zuřivě trhat karton.
Před třemi dny jsem našla v internetových vodách nejvíc fosilní a kryptofošistickej obchod na světě. + Sezame, otevři se + Prodávají v v něm třeba plastový model hovínka (rovného i zakrouceného – od skutečného k nepoznání). Zvratky: (extrakvalita kde najdete úplně vše, hrášek, mrkvičku, masíčko...), červaný cukr, prd ve spreji, mýdlové bonbóny jakož i sudžuk. Smála jsem se těmto výmyslům asi hodinu a pak jsem si objednala
(Bojíte se, že je Mants fekální prase? Bojte se!)
lennonky!
Úplně nejvíc kawaii, takové hnědé a malinké. Budu si je muset trošku opravit a zvětšit, ale jsou to moje lennonky a mám z nich moji radost.
Mám z nich takovou radost, jako když jsme včera šli s Okym a Fondem náhodou i po náměstí, kde měli koncert Backwards – nejlepší Beatles revival na světě! To bylo báječné. Hippies děti tam pobíhaly po trávě a čůraly na kytičky. :)

Koušu si: nehty
Zpívám si: manga, manga, manga, manga!
Plány: hezky poprosím internet, aby za mnou přišel a připojil mě.

„Prosím!“

(Sedím tak u počítače a najednou cítím zápach. Spálenina. Doprdele. Komu se, kurnik, povede potřetí spálit housky, které si peče? A ještě ke všemu jsem se kopla do malíčku, když jsem běžela k epicentru smradu. Jsem ryba.)