Bláznova ukolébavka - 2. část

Jsem rád, že již nejsem dítě, kterému pravdu diktují rodiče. Dřív jsem matce věřil vždy. Když byla naivní, přikryl jsem se křehkými křídly její naivity spolu s ní.
To ráno opět pršelo. Šestý den, kdy jsem byl sám, přišla ke mně do bytu. Nedokázal jsem se soustředit, když ke mně mluvila. Význam jejích slov mi došel, až když skončila. Postupně jsem přestal vnímat věci kolem, všechny jsem je utopil v šedi. Necítil jsem konečky svých prstů, pak ani dlaně a za chvíli jsem nedokázal pohnou pažemi. Vlastně jsem se vůbec nemohl hýbat. Svět se zúžil do jediné věty. Pořád se opakovala. I když se matčiny rty už chvíli nepohybovaly, ona rezonovala dál. Lhala. A stejně tak jsem cítil, že má pravdu.

Ale najednou tu byl. Přišel s větrem. Jen za mnou. Bylo to tak samozřejmé – jako probuzení z noční můry, jen možná malinko míň kýčovité.
Nevěřil jsem mu. A teď nikdo nevěří mně. Myslel jsem, že se někdo pokouší vytěžit ještě kapku z pokořeného Draca Malfoye. A jen jsem tiše doufal, že ten ubožák neuslyší splašené tepy mého srdce.
Přísahal mi. A já přísahal taky. Slíbil jsem, že ho zabiju, pokud se za hodinu promění v kohokoliv. Přikývl. Ještě chvíli jsem stál několik kroků od něj a pak to nevydržel. Zarýval jsem nehty do jeho krku. Cuchal ještě víc jeho rozčepýřené vlasy a nemyslel jsem na to, že se do hodiny nejspíš stanu vrahem. Všechnu svou úzkost a temné myšlenky jsem utopil v zelených hloubkách.
Nevím, jak to dokázal, ale skutečně to byl on. Ne, nežádal jsem vysvětlení. Ani nebylo potřeba, tmavé podlitiny a škrábance jako transparenty křičely, jak moc jejich zrození bolelo. A bolí.

Bláznova ukolébavka

Nikdy se mě neptali, jestli jsem šťastný. Vždycky jen přijdou, hodí po mně laciným úsměvem a i přesto, že mně zavalují otázkami, mlčím. Odpověděl bych jen na tu jedinou a odpověděl bych: ano, jsem.
„Blá-zen.“ Protáhl jsem obě slabiky, když jsem uslyšel cinkot v zámku. Vrzly panty a dovnitř vešel zase bílý plášť, se stále stejným štítkem nad levou kapsou. Konrád Surý, lékouzelník.
Neexistuje přídavné jméno surý, ale stejně tak neexistuje lepší přídavné jméno, které jej popsalo. Je prostě surý. A nevěří mi. Myslí si, že jsem lhář, a přitom lže sám. Konrád Surý.
Teď zavře dveře, udělá tři kroky k mému lůžku a přiloží mi svou dlaň na čelo. Až doposud jsem tento lékařský záměr nepochopil. Dívám se mu vždy do očí a nepohnu ani jedním z mimických svalů. Pak vždy začne mluvit. Nejdřív kolem mne pomalu skládá otázky. V přesně daném pořadí. Jak se mám. Co dnešní noc. Jakou píseň jsem si naposled zpíval. A já mu jako obvykle neodpovím ani na jednu. I tak se mnou pravidelně tráví čas mezi otočením klíče doprava a cvaknutím zámku, když se klíč zatočí na druhou stranu. Stereotypně stereotypní.
Vždy po otázce, jestli vím, kolikátého dneska je, se do protějšího rohu místnosti přemístí Harry a vždycky a pokaždé jiným tónem pronese: „Nic jim neříkej, Draco.“

~ * ~ Zem pokrývaly javorové listy. Jejich barvy ho pálily v očích, ale přesto je nechával otevřené. Zrychlil a vpíjel se do každého detailu, jen aby zaměstnal své myšlenky. Jakoby někdo rychle převíjel filmovou pásku, tak teď vypadal jeho svět. Harry běžící. Harry zamyšlený. Harry spící.
Snažil se držet své vzpomínky a nepouštět je ve zběsilých spirálách k němu. Harry pláče. Harry se směje. Harry v rozpacích.
„Sakra.“ Pohyboval se již tak rychle, že na zemi neviděl nic jiného než barevnou masu, ale jemu se přesto zdálo, že zůstává na místě. V hlavě mu řvalo techno, které se s každým tuc zarylo hloub pod nehty; do každého konečku světlých vlasů; prořezávalo jádra veškerých jeho myšlenek. Nedalo se to vydržet. Chytil se dlaněmi za spánky a celým srdcem se pokusil překřičet ty ubíjející představy. Ty, co uvízly v krku a nedovolily mu dýchat. Ty, co se jako bumerang vracely pokaždé, když mu bylo aspoň o trochu lépe a když si myslel, že se jich možná zbavil.
„Sakra, Harry, svět není černobílý. Zahoď svou naivitu. Nemusíš to být vždy ty, kdo…“
„Když ne já, tak nikdo!“ skočil mu do řeči.
„Do hajzlu, zabije tě.“
„Dost!“
Jeho křik vyplašil drobného vrabčáka. Ptáče zatřepalo křídly a odletělo. Snad do bezpečí. Draco se zhroutil. Tvář toho, komu se dříve říkalo: chlapec, který přežil, viděl, když snil, i když bděl. Pronásledovala ho, když od ní utíkal a smála se mu, když se jí schovával. Našla si ho všude.
Opřel se zády o kamennou lavičku a snažil se popadnout dech. „Přestaňte. Běžte,“ nedokázal křičet, už jen rezignovaně sípal. Roj vzpomínek se ale formoval do jediné. „Tu ne, prosím.“
Dlaň v dlani. Úsměv k úsměvu. Od úst se nesla pára, když šeptal do černých vlasů nesmysly.
Odklonil se od něj a potichu něco zamumlal. Jako kouzlem se do tmavého dřeva v zápětí vyryly tři znaky. H+D. Draco tázavě zvedl obočí.
„No, nekoukej tak na mě. Dělají to mudlové.“
„Ale jen zamilované holky v růžových šatečkách,“ namítl Draco.
„No a?“
„Už dost!“ Třesoucí se bílé prsty kopírovaly nápis na lavičce. Nechtěl plakat. Teď ale v okolí nebyl nikdo, kdo by jej mohl vidět.
Přitiskl k nápisu své čelo a chtěl, aby ta hrozná hudba ztichla. Ale víc si přál, aby nezůstával sám. Popotáhl a díval se, jak se k zemi nepravidelných křivkách snáší hnědý lístek. Rozhodl se, že spadané listí spočítá, a začal právě u něj. Oči měl plné slz, které pálily, a jeho hlava se proměnila ve vetešnictví starých zážitků, kde na dveřích stále visela cedulka: Přijde hned. Lístek s číslem čtyřicet šest pečlivě poskládal a schoval do kapsy. Ani sám nevěděl proč.
Když se přehoupl před druhou stovku, ucítil to. Nejdřív tomu nevěnoval žádnou pozornost. Je podzim, říkal si. Tahle vůně je pro něj typická. Přesto se jeho srdce splašilo a bušilo někde v konečcích prstů. Setřel z tváře vzpomínku, co na sebe vzala hořkou podobu slzy, a chtěl se zvednout a odejít, ale cítil jak se mu někdo vpaluje do zad pohledem.
Draco vdechoval vůni podzimu, jak si ji sám před chvílí nazval. Usnul jsem a zase se mi zdálo o tobě. Jako včera a předevčírem, jako pokaždé. Je to tak realistické, tvůj dech, tvé dotyky. „Draco!“ Někdo mě volá, Harry. Nechci se vzbudit. Třese se mnou. Chci snít. Zůstat s tebou.
„Draco? Jsi v pořádku?“
„Harry, miláčku, nechci se vzbudit,“
„Tak dlouho jsme spolu nebyli a ty teď dáváš přednost spánku?“ Slastný výraz vystřídala naprostá panika.
„To… Ty… To není možné.“ Vyděšeně se zvedl ze země a pomalu se od Harryho odtahoval. Zapomněl, že má za sebou lavičku, zakopl o ni a sesunul se zpátky do listí. Pak mu to došlo. „Hahaha, To jsi ty, Pancy. Jistěže. Vypila jsi mnoholičný lektvar. Chtěla sis jen ze mě udělat srandu, nebo se pomstít, nevím, jak tomu vy holky říkáte, protože jsem tě tenkrát v sedmém ročníku odmítl. Popadám se za břicho, jak je to legrační, když se Draco Malfoy trápí…“
„Draco, tak…“ pokusil se ho Harry přerušit, ale Draco byl k nezastavení.
„Mlč. Je dohráno, vtípek nevyšel. Teď můžeš odejít.“
„Uklidni se. Jsem to skutečně já. Nikdo jiný.“
„Nevěřím ti.“
„Přísahám… na tuto naši lavičku.“ Draco na chvílí zmlkl a přemýšlel.
„Dobře. Je mi to vlastně jedno,“ dodal pak. „Pokud se ale do hodiny proměníš v Pancy, nebo kohokoliv jiného, zabiju tě. Rozumíš? Víš sám, že by to nebyla první vražda.“
V zelených očích zajiskřilo.
Tenkrát nemluvili. Draco nemohl a Harry asi nechtěl. Oba se narodili podruhé. Po dlouhé době se Draco mohl nadechnout z plných plic, cítit jeho vůni a slíbat z milované kůže všechny suvenýry, kterési od Pána Zla přinesl.
„Ale byla,“ zašeptal Harry mezi polibky.
„O čem to mluvíš?“
„Byla by to tvá první vražda.“
~ * ~

Mám nad nimi výhodu. Svou mikroskopickou výhodu. Oni o ní nevědí. Oni si to nemyslí. Jim připadám jako někdo, kdo má problém rozlišit hranici reality a fikce.
„Blá-zen.“ Tím má konverzace se štítkem, který se jmenuje pořád stejně, končí. Dárnok Ýrus. Jeho jméno zní pozpátku stejně trapně. Nechtěl bych se tak jmenovat. Určitě se mu děti smály, když byl malý.
Ocard Yoflam. Draco Malfoy. Mé jméno k smíchu není. Jednou se však o jeho zesměšnění pokusil Weasley. Pamatuji si přesně, co jsem mu tenkrát odpověděl: „Tebe se ani nemusím ptát, kdo jsi. Můj otec mi říkal, že Weasleyovi mají rudé vlasy, pihy a víc dětí, než si mohou dovolit.“ Zrudl stejně jako jeho vlasy a dal mi pokoj.
Odtrhnu oči od jmenovky k mnohem zajímavějšímu cíli.
„Ahoj Harry, jdeš pozdě. Před chvílí si sám odpověděl, že je šestnáctého.“
„Doufám, že jim nic neříkáš, Draco.“ Cukaly mu koutky, ale jen chvíli, protože jsme se brzy začali spolu smát.
„Harry Potter je mrtvý,“ pronese apaticky léčitel. Ignoruji ho.
Zatnu prsty v pěst. Harry ke mně přistoupí a políbí na tvář.
„Jsi kouzelný, když se zlobíš,“ šeptá.
„Nikdo mimo nás dva v této místnosti není.“
„Kašli na něj. Závidí nám.“
„Harry Potter zemřel v souboji s Vol…tím-jehož-jméno-se-neříká,“ dokončil rychle. Hlupák a všichni ostatní taky. Pán Zla je definitivně pryč, a přesto se většina kouzelníků stále bojí jeho jméno vyslovit.
„Pane Malfoyi, jste nemocný. Je to vaše halucinace.“ Vím, že je to poslední věta, kterou dneska pronesl. Už jen vzdychne a po chvíli vykročí ke dveřím.

~ * ~

Seděl zády k němu a rušil svým prstem jednotnou plochu kapiček páry ulpívajících na okenním skle. V tmavých koutech odpočívala ostrá slova, která po sobě před chvílí házeli. Ale bolelo to až teď.
Hučelo mu v hlavě, když pozoroval provazce deště dopadající na nudně šedé londýnské ulice. Měl vztek a nevěděl, jestli víc na něj, že chce tak zbytečně zahodit svůj život, nebo na sebe, že je na něm tolik závislý.
Ta proklatá vůně. Pak ucítil na krku jeho horký dech. Povzdychl si a políbil Harryho rychleji, než by stačil říct něco, čím by tuhle chvíli dokázal zkazit.
Horké dotyky. Zoufalá vášeň. A pocit, že to vše dneškem končí.
Znal odpověď, přesto se zeptal. Zelené oči těm jeho uhýbaly, když potichu mumlal: „Víš, že musím… Jsem vyvolený…“
„To tak,“ skočil mu Draco do řeči. „Sakra, Harry, svět není černobílý. Zahoď svou naivitu. Nemusíš to být vždy ty, kdo…“
„Když ne já, tak nikdo!“ přerušil ho zase on.
„Vyvolený,“ odfrkl si Draco. „Víš… víš, co jsi?“ koktal. „Hlavně jsi můj. Počkej alespoň do rána, nechci, abys ode mě odešel uprostřed noci.“
„Musím, volají mě.“
„Do hajzlu, zabije tě.“
„Sejdeme se,“ sípl nakonec Harry. „Když ne tady, tak jinde,“ pošeptal mu a s tichým lup, které mu rozedralo srdce, se přemístil pryč.
Čekal. Nejdřív vybrečel všechny slzy, co měl, a když ztratil i tu poslední, sedával v Harryho křesle. S pohledem zafixovaným na klice se modlil, ať klapne a dveře se otevřou. Hodiny v kuchyni stotisíckrát zatikaly, než ho našla jeho matka. A převezla zpět do rodinného sídla.

~ * ~ „Harry, zůstaneš tentokrát na celou noc?“

A měl bych jim lhát, že jsem tady sám,
vždyť tebe tu mám, vždyť tebe mám rád.


Děkuji Dangerous a Jasmine za beta-read.