Ať chci - první část

Ať chci

Kdo žije z naděje, zemře hlady.
Walter Benjamin

Naděje, byť malá, zelená se.
Dante Alighieri

Řekl mu, že neumí malovat. A schoval se před dětskýma očima v dlaních. Jak infantilní. Jenže ono prosilo dál. Boj o to, kdo se vzdá první. Ale pro něj nebylo těžké vyhrát. Neměl nic, už ani to, co by vzdal.
„Proč je ti smutno?“ zeptalo se do ticha.
Dlouhé dny. Každý stejně studený a šedý. Prázdná slova. Tiché kouty. Němá mysl.
„Jsem už nějaký čas sám.“
„To znám, víš…“ Utichlo. A když zase pokračovalo, zmizela z jeho očí slunce. „Ale teď prší.“ Jeho odpověď ho překvapila. Zvedl k němu hlavu a důkladně se na ně zadíval.
„Kdo jsi?“ zeptal se. Místo čekání ale zašeptal: „Nemám rád déšť.“
„Ani já.“ Hlasitá rána jím trhla. Dítě sebou kupodivu ani nehnulo. „Slyšel nás.“ Otočil se. Okno do pokoje bylo dokořán a okenicí lomcoval silný vítr. V místnosti byla rázem zima, že mu naskočila husí kůže. Zvedl se a zavřel je. „Déšť?“ Mlčelo, jen na něj upíralo své pomněnky.
„Tam u mě neprší. Nikdy,“ pokračovalo. „Setkal jsem se s ním až tady. Vlaštovka mi řekla, že to pláčí andělé.“
Cukl sebou. A uvolnil zničené vzpomínce, co se mermomocí začala tlačit nahoru, cestu.
Je zase chlapcem. A jeho dětské pěstičky jsou tak směšně malinké. Jednou z nich svírá matčinu dlaň. Vrací se spolu domů. Náhle se z nebe začnou snášet kapky, které rychle pokrývají cestu tmavými kruhy.
„Pospěš si,“ pobídne jej.
On ale zůstává stát, zvedá dlaně k nebi a ptá se: „Co to je, mami?“ I žena se zastavuje, přistoupí k synovi a obejme ho kolem pasu. Pak potichu řekne: „To pláčí andělé.“
„A proč, maminko?“ Pohlédne na něj a pak mu rukou smutně čechrá jemné vlásky.
„Musíme si pospíšit.“
„Nevěř vlaštovkám,“ řekne potichu a dává si dobrý pozor, aby se nepotkal s dětskýma očima.

Druhý den mu znenadání řeklo: „Pojď si hrát.“ Když na něj hodil svůj nejhrozivější pohled, natočilo hlavu na stranu a požádalo znovu.
„Prosím.“ Rezignoval.
„Hraji pouze šachy. Hru králů.“ Usmálo se.
„Co se to děje?“ vykřiklo, když mu (díky jeho fascinaci vlaštovkou, co zpívala na okně) sebral pěšce.
„To jsou kouzelnické šachy.“
„Je mi líto mého pěšce.“
„Je to jen hra.“
„Je to pěšec.“ Bylo strašně rozčilené.
„Jen figurka... bezcenná věc,“ snažil se ho uklidnit. Nesnášel děti, a tuplem ty uřvané. Ale cokoliv řekl, jen přililo olej do ohně.
„Před chvílí se mnou mluvil,“ řeklo nakonec a odešlo. Díval se, když se od něj vzdalovalo kraťoučkými kroky. „Řekl ti, že jsi zabedněný mamlas, co vidí šachy poprvé v životě,“ dodal, když si byl jistý, že ho již neuslyší.

Příští den nepřicházelo. Přiletěla jen ta vlaštovka. Dvakrát na ni sykl a zmizela i ona. Byl přece rád, že je sám. Nevadily mu tiché kouty. Měl rád šedou a nepotřeboval už vůbec žádná slova. Jen jeho mysl nebyla němá. Žvanilo v ní pisklavým hláskem ono. Mám rád slunce, jeho západy. Mluvil jsem s ním. Je to pěšec. Proč je ti smutno. Nemám rád déšť. Ticho. To pláčí andělé.
Druhá pošramocená vzpomínka se neklidně zavrtěla. Nechtěl ji pustit, ale už se nenechala zastavit.
Bolel ho jeho smích. Tak štiplavý a falešný. Sklonil hlavu a jen čekal, až dozní. Ale někdy jsou vteřiny příliš dlouhé.
„A když se z lesa kouří, tak pečou lišky koláče!“ vypravil ze sebe jeho otec nesrozumitelně, kvůli zadržovanému smíchu. „To máš od matky, ta vždy věřila takovým nesmyslům,“ pokračoval. Pak protočil panenky. „A dívej se na mě, když mluvím!“
O krok ustoupil s pohledem stále upřeným k zemi.
Popadl ho za rukáv a vedl halou ke vchodovým dveřím. Vyšli spolu ven. Obloha plakala. On také.
„Nechám tě tu, abys poznal, že výmyslům se nevěří,“ posední slova důrazně slabikoval. Pak práskl a zmizel.
„Zůstal jsem venku celou noc. Byla mi zima a bál jsem se tmy. Nikdy nezapomenu.“
„Můžu ti pomoct,“ řeklo dítě a jakkoliv to bylo neuvěřitelné, on tvé chvíli věřil.
Zvedl k němu smutné oči s jasně vepsanou otázkou jak.
„Neptej se. Už jsem to udělal,“ sdělilo mu.
Díval se do blankytných očí dlouho, než přikývl. „Nezasloužil jsem si to.“

„Nebyl jsi vždycky sám,“ řeklo mu další den s nadějí v hlase. Bylo hezky. Zubaté sluníčko se prokousávalo záclonou a kreslilo jim v obličejích zvláštní stíny.
Neodpověděl mu.
„Zítra v noci tě opustím,“ chvíli čekalo na jeho reakci, ale ani se nepohnul. „Nikdy mě už neuvidíš.“
„Není rozdíl mezi tím, být smutný a smutnější,“ řekl nevýrazně, když se mu zlomil hlas.

Děkuji Anette za beta-read.