Pro Rebelku
„Jsem Ábel,“ rozechvěl nastalé ticho melodický hlas. Cítila, že neznámý byl jen malinký kousek od ní. Nerozuměla tomu, co se jí snažil říct. Dotkl se jí. Ucukla, stočená v klubíčku.
Ostré světlo ji pálilo… Zzzrozená. Vítej v ráji. Vnímala jej i přes pevně semknutá víčka. Otevři oči. Dalššší nová. Snažila se před neznámými šeptáky schovat, ale slyšela je ze všech stran. Nesssmíš ssse bát.
Vssstaň.
Tanči.
Volali. Klepala se ještě víc a pevně tiskla své nohy k tělu, i když tušila, že tato obrana je velmi chabá.
„Tady není nic, čeho by ses mohla bát. Podívej.“ Ten hlas byl podmanivý, vábil ji k sobě. Trochu se ošila, a i když nevěděla, co po ní neznámý chce, instinktivně rozlepila svá víčka.
Tmavé pruhy. Zběsilé paprsky zamotaného světa. Faktor očí. Faktor hlav. Faktor těl. Cizí svět. Moc dlaní. Moc intenzivní. Nic. Vystřídáno tvrdým úderem od hnědé.
Skrčila se zpátky. Zavřela oči, snad věřila, že se tak schová. Ale kde?
Obklopovala ji podivná stavba. Nebyla tam ani okna, ani dveře, a i kdyby tam byly, byly by asi k smíchu. Nedaly by se totiž nikam umístit. Kam až v té krátké chvíli dohlédla, nespatřila žádnou stěnu. (I když možná i proto, že se nemoha pořádně rozhlédnout.) Ve výhledu jí bránilo to zatracené hnědé sloupoví.
Nový dotek. Rozklepala se a splašeně začala mávat rukama.
„Sakra, nechej toho.“ Stále byla ukrytá za tmou zavřených víček, ale byla si jistá, že to křičel stejný hlas.“ „Okamžitě přestaň!“ Intenzita jeho výkřiků jen zvyšovala děs, který ji ovládl. Její strach jí dodával sílu, nechtěla neznámu hlasu ublížit, jen se bránila.
„Holka, klidni.“ Násilím uchopil její paže a zkroutil jí je za zády. Vyjekla.
Polapená. Bezbranná. V cizím světě. V nejcizejší náruči. A ničemu nerozuměla.
„Dýchej,“ pobízel ji. „Zahoď svůj strach.“ Přestala sebou nekontrolovatelně cukat. „Pomalu, otevři oči. Tady jsi v bezpečí.“ Rezignovala. Nesnažila se už porozumět smyslu. Nevěděla ani, jestli tu vůbec nějaký smysl je.
Když je otevřela, zase ji praštila hnědá, ale jen krátce, protože vzápětí ji pohltily dva temné body. Dívala se zpříma do tváře té podivné bytosti, co ji svírala. Ty oči. Nedal se v nich rozpoznat přechod mezi panenkou a duhovkou. Nepíchaly ani netišily. Nehřály, ale nemrazily. Měla z nich strach, a nebála se.
„Teď tě postavím zpátky na zem,“ mluvily k ní oči, „abys viděla, že tady jsi úplně svobodná.“ Pomalu ji uchopil a položil ji k patě jednoho z pilířů. Kousek odstoupil.
Celá zmatená a otřesená se ke sloupu přitiskla. Čekala, že ji bude chladit, ale i v tom se mýlila. Nebyl ani z kamene, ani z mramoru, ani z žuly a příjemně hřál.
Zvedla svůj pohled a zjistila, že se, sice velice jemně, ale přece, kymácel. Nebo spíš pohupoval. (Úplně vzadu v mysli zatlačila myšlenku, že dokonce tančil.) A že to nejspíš vůbec nebyl sloup. Spíš… Ne, to je až příliš neskutečné.
Ty hnědé věci rostly ze země jako stromy. Kmeny stromů. Ale ani k nim je nepřirovnávala. Neměly zvrásněnou kůru borovic. Ani žádné větve a voněly úplně jinak než dřevo.
Tyto hnědé kůly se na některých místech křížily do ještě zvláštnějších tvarů. Zamotávaly se do sebe, a tím pletly její hlavu. Zatočila se a zjistila, že spletené oříškové provazce zakrývají i nebe.
Kaštanové nebe. Mahagonové. Oříškové. Dubové.
Ale tma tam nebyla. To hnědé, ať už bylo cokoliv, odráželo, nebo to snad dokonce tvořilo jasné světlo. Nedokázala usoudit, odkud se ta záře brala. Snad z jiného světa. Možná ne.
Měla z toho husí kůži. Stála tam a snažila se najít konec alespoň jednoho z čokoládových vláken. Bez úspěchu. Ale křížící se provazce nebyly to jediné tady. Všimla si jich okamžitě.
Těch drobných bytostí, tak podobných jí samé. Byly všude okolo ní. Dívaly se na ni, ale nebylo to nepříjemné.
Rozlepila rty. Nadechla se a chtěla promluvit. Třeba alespoň zopakovat jeho jméno. Ábel. „Áhl…“ nezřetelné zachrčení překlenulo ticho mezi nimi. Pokusila se o to znovu, tentokrát ji ale černé oči přerušily. Polekaně se opět přikrčila, ale oči už nezavřela.
A on začal.
„Jsi v ráji.“
Není to nádherné? Co je to nádherné?
„Stanu se tvým průvodcem. Alespoň na nějaký čas,“ poslední větu pronesl nějak jinak. Tak intenzivně přemýšlela nad tím, co změna tónu v hlase signalizovala, že úplně zapomněla vnímat smysl jeho slov. Zvedla k němu oči a pro jistotu kývla. Ábel pokračoval. „Jmenuješ se Tara.“ Cukla sebou.
„Jestli se ti tvé jméno nelíbí, mohu ti dát jiné.“ Dva černé body se malinko zúžily.
Oni mě vidí. Malicherná. Kdo jsou oni?
Dlouho bylo ticho. Nepříjemné ticho. Pozoroval ji a ona nechtěla, ale bála se i cokoliv naznačit.
„Pojď,“ řekl konečně. „Ukážu ti celý náš svět.“ Usmála se na něj.
„Poletíš.“ Dvě zmatené oči. „Poletíme.“ Zopakoval pomalu, jako by na tom nebylo nic zvláštního. A taky že nebylo.
Křídla. Otvírá mi spadlá víčka. Vítr. Stůj. Chytni ho. Letět.
„Mám křídla,“ zašeptala. Cítila se hloupě, ale jeho úsměv jí dodal víru. Když je ale roztáhla, trochu zrozpačitěla. Byla popelavá a lehce průsvitná. Jakoby kožovitá.
„Taro!“ zavolal Ábel, který již plachtil několik stop nad ní. „Mávni.“
Poslechla ho. Zavřela oči a jednou, ale pořádně jimi máchla. Rozvířený vzduch jí polechtal tělo.
Pořádně se nadechla a chtěla jimi zamávat podruhé, ale hnědý ráj se vzbouřil. Aspoň podle ní.
Zařvala, zapomněla mávat, ztratila balanc a zhroutila se k jednomu hnědému kmenu. Přerývaně dýchala. Ábel sletěl k ní. Oba mlčeli, natáhl ruku. Zavřela oči. Ne. Stokrát.
„Náš svět nezůstává stále na jednom místě. Nemusíš se toho ale bát.“
A po stoprvé.
„Myslel jsem, že to přijde později.“
Ticho. Milionté.
„Taro.“
Najednou ve své hlavě ucítila Tara vzpomínky. Zpanikařila ještě víc, ale ony se rozvíjely a nešlo se před nimi schovat. Patřili jemu. To bylo zřejmé. Zemětřesení v hnědém nebi. Potopa. Cizí útoky. Jak uteču ráji? Ale pak se uklidnili. A v její hlavě se objevil další nepopsatelný pocit. Létání. Mrazení v celém těle. Euforie. Tak jednoduchými pohyby přijít k toliku štěstí.
Najednou všechno utichlo. Vzpomínky zmizely a i hnědé prameny se uklidnily.
Černé oči působily jakoby unaveně. Pohladila ho.
„Chci letět,“ zašeptala do ticha cizího světa.
Za beta-read moc děkuji Dangerous.
Žádné komentáře:
Okomentovat