Svržený anděl

Dosud mám schovanou jednu z chlapcových podivných cedulek. Jsou na ní pouze čtyři slova: „Vydechuji svou tvář.“
Je to modlitba?

Svržený anděl
Per Olov Equist

Neuchopitelné a vzdálené na dosah. Tak bych to popsala. Když jsem přečetla poslední větu otočila jsem na první stranu a četla znovu. Rozumím všemu, a zároveň nemám takovou moc, abych mohla rozumět.
Dovedla mě k němu náhoda.
(Připadám si teď jako opilá.
Nebo snící.)
Sáhla jsem po něm mezi stovkami jiných. A pak ho odložila. Ušla pár kroků a znovu ho držela v ruce. Doufám, že se bude dát někde sehnat, abych po něm mohla sáhnout znovu a znovu a znovu. Z knihovny ho „neztratím“ nejsem sobec a tohle
(opilost příběhem?)
bych přála všem.

Zastavuji se a přemýšlím. Přesně tohle je To. Všechno. Svržený anděl je o tom, o čem chci psát. Je mým snem. A žije.

Děkuji. Tiše tleskám. Potlesk v mém pokoji zní lacině, ale v duši duní docela jinak.

Děj se odvíjí uprostřed snů vypravěče (osoba, která jen pozoruje) a mezi třemi (na sobě nezávislými) dvojicemi, které k sobě poutá vzájemná láska, jež není zdravá a nepůsobí potěšení, ale bez které by zároveň přestali být lidmi. Ukázku takové lásky přibližuje autor podivným způsobem.
Kocour sedí na zemi, půl druhého metru ode mě, a sleduje mě očima. Když jdu do vedlejšího pokoje, jde za mnou a zase si sedne stejně daleko jako předtím. Když se ho pokusím pohladit, uhne.
Nemůže beze mě žít a ani na sebe nemůžeme nechat sahat. Není to jednoduché. Říkal někdo, že to má být jednoduché?

~*~

Lékař K. a jeho bývalá žena. Každý den mu volá. K. ví, že to je ona, i když mu neřekne ani slovo. I on mlčí.
K. tvrdí, že si tak něco sdělují, i když beze slov. Upřímně řečeno, jestliže si něco sdělují beze slov, pak mi není jasné, k čemu potřebují telefon. Bezeslovná píseň, říká pak K. Někdy špinavá, jindy čistá.

Pasqal Pinon a jeho žena Marie. Nejbližší manželé na světě.
„Není to člověk,“ řekl průvodce.
„Není to člověk,“ opakoval průvodce.
„Je to Satanovo dítě. Není to člověk. Chytili jsme ho, když spadl.“

Jmenoval se Pasqal Pinon a narodil se s dvěma hlavami.
Ta druhá byla ženská hlava.
Později mu připadala krásná.

Dramatik Bertolt Brecht a jeho dlouholetá přítelkyně Ruth Berlaudová. Plivla mu do tváře. Všichni to viděli.
Když zemřel, a ona opět směla využít citů, které k němu chovala, nastaly jí v jistém smyslu znovu šťastné časy. On byl mrtvý, ona žila a měla zvláštní pocit, že je svobodná a zároveň jemu nablízku.
Bylo to vlastně nejšťastnější období jejich života, když už byl mrtvý.
Nechala si podle jeho posmrtné masky udělat hlavu. Tu hlavu potom s sebou pořád nosila. Pořád, pořád.

Na závěr připojím doslov Zbyňka Černíka, protože to tak má být:
Svržený anděl zůstává záměrně otevřený. Neboť není důležité najít, ale naučit se hledat.

(Text psaný kurzívou je vybrán z knihy.)