Předměstí nebe - Jedovatá (prolog)

Jedovatá
Prolog

„Kde?“
„Podívej se kolem, nepřipomíná ti to nic?“
„To je nemožné.“

Jediné, co po dlouhém dni doopravdy chtěl, bylo jít domů. Skutečně jistý si byl tím, že pokud uslyší už jen jedinou koledu, pukne mu hlava. Přesto se domů zatím nemohl vrátit. Kvůli tichu, kterému neutekli, kvůli tichu, které je přemohlo. Kvůli ztrápeným očím, ve kterých chtěl znovu vidět světýlka, chtěl aby opět tančily radostí. Doufal, že něco by aspoň na jeden den dokázalo srolovat kamenný smutek. Ale neuměl nic takového najít, i když prochodil spoustu míst. Něco je nic. Nic je něco. ,Je ti něco, Kirsten?‘ , Ne, zlato, nic.'
V některé z vedlejších ulici zazněla (Do prdele!) koleda. I když skoro nešla slyšet, hned jí měl po krk. Nepřestal v duchu nadávat, dokud nespatřil na kraji náměstíčka odstrčený stánek. Vydal se k němu, a poté co rozvedl rozhovor se stařenou, obsluhující u něj, ani nezaregistroval, že koleda umlkla.
Přesvědčovat uměla, přestože z ní šel strach. Možná právě proto. Když od babiny odcházel, musel se usmívat. Konečně se vracel domů a jeho ruka každou chvíli mizela v kapse kabátu. Snad se potřeboval opakovaně přesvědčovat, že nesní.
„Jak jsme se sem dostali?“
„Nejsem si jistá, ale ona byla přesvědčená, že to ta věc umí, takže mě skutečně pohltila.“
„Nechtěl jsem. Neměl jsem to nosit domů.“
„Já vím, žes nechtěl.“

Smutné oči zůstávaly skelné. Sundal si kabát v hale. Kirsten ztratila rovnováhu a zhroutila se mu k nohám. Vymluvila se na závrať z horka, ale cítil lež. Vnímal i její strach a sám se bál toho, že jí nedokáže pomoci.
Po večeři jí podal malý balíček. Usmála se, ale ani ten úsměv, ač chtěl, jí nevěřil.
„Děkuju. Je krásné.“
Bylo mu do pláče.
Políbila ho na tvář a skleněné těžítko, ve kterém se, když se převrhne, spustí vánice, položila opatrně na poličku.

„Miluješ, Kirsten?“

Děkuju Dangerous za Beta-read.