Holka z Korintu

Kam odešel tvůj milý,
ty nejkrásnější z žen?
Kam se obrátil tvůj milý?
Budeme ho s tebou hledat.

Můj milý sestoupil do své zahrady
k záhonům balzámovým,
aby v zahradách pásl
a trhal lilie.

Jak jsou krásné. Vzduch je jich plný. Zavřeš víčka a pomalounku nasaješ tu sladkou vůni. Omračuje tě. Odněkud začne hrát hudba. Výklenky kamenného kostela disharmonicky odráží tradiční tam, tam, tadam, ale i přesto k sobě nové tóny, v nějakém temném souladu, pasují. Díky nim získává melodie úplně jiný odstín.
Otevři oči, ať je můžeš spatřit. Tak jemně splývají, volánky se vlní, a když je pohladí paprsek světla, stříbrně se lesknou. Vidíš je? Ty dokonalé šaty, úplně stejné jako sis vždy přála. Do stejných šatů jsi jako malá oblékala všechny tvé panenky. Stačilo by, aby se nevěsta zatočila a stříbrná prasátka by se roztančila po stěnách.
Neusmíváš se. Ona se nezatočí, a víš, že kdybys to udělala ty, žádné paprsky žádné paprsky by po stěnách netančily. Dnešek není tvůj, je její.

Holka z Korintu
Věnováno Genevieve
Musím si přiznat, že jsem skutečně nervózní. A vím, že to na mě jde taky pekelně poznat. Zkřivil jsem svou tvář při pomyšlení, jak sarkasticky zní to slovo tady. Právě takto si totiž představuji nebe, v záplavě bílých květů.

Nevíš, proč ses ocitla před kostelem. Něco podivného tě sem táhlo. Nejsi impulsivní, a proto uvažuješ, jestli vůbec vejdeš. Ale stejně ses už předem rozhodla.

Bezděčně klepu naleštěnou polobotkou o roh oltáře. Ve chvíli, kdy si to uvědomím, přestanu.

Vkročíš na zámeckou dlažbu a směřuješ ke skupině před kostelem. Nesnášíš ten snobský, neupřímný smích. Přidáš do kroku a rychle se chceš prosmeknou davem před sebou, ale jeden z pochlebníků tvůj pokus zastaví. Snažíš se odfiltrovat jeho řeči. Všichni mluví stejně. Tento až příliš často používá slovo „outfit“, ať už znamená cokoliv. Jen doufáš, že to není nadávka. Je celkem milý, ani tě nepřirovnává ke kurvě, co bývá dobrou zábavou ostatních lidí. Sundává si své tvídové sako a přehazuje ti ho kolem ramen. „Tak to bude lepší,“ dodá a pokyne k bráně.

Pitomá indiánská ukolébavka. Nevím, jak se dostala do mé hlavy, ale ještě jednou se mi v ní zopakuje „hou hou vatanau“ a já zešílím. Třeba je to nějaké poselství, napadne mě, ale tuhle letmou myšlenku okamžitě zašlápnu. Jsem paranoidní blázen, usoudím nakonec. Ale nejsem v tom sám. Každý chlap, co se rozhodne do toho praštit, je právě takový.

Máš z toho všeho trochu strach, dlouho jsi neviděla po hromadě tolik lidí, proto si vyhlédneš prázdnou lavici v zadní části kostela. Sedáš si až úplně na kraj vedle jednoho z mnoha liliových pugétů tady. Přičichneš. Do očí se ti rázem hrne horko, zamrkáš, ale pálí to pořád stejně. Snažíš se namluvit si, že je to alergie. Z milionu kytek na světě, se ti lidé musí rozhodnout zrovna pro lilie, říkáš si. Proč ony, proč ta noc? Proč se k ní mé srdce pořád vrací? Dávno jsi ji přece pečlivě uklidila. Kontrolovala jsi to. Je zaskládaná. Tak proč jsem teda tady? Byla zamčená. Ale přišla jsi i o klíček, i o vůli.

„To je má pojistka.“ Cizí ruce, které si pár minulých okamžiků hrály s klíčkem na tvém krku, se přesunuly výš a chytly do dlaní tvoji tvář. „Nemluv,“ přiložila jsi mu ukazováček na ústa. „Tak je to lepší,“ v té chvíli se ti tvář zklidnila a pokračovala jsi úplně jiným tónem. „Vždy, když se o někoho popálím, uzamknu ten vztah svým klíčkem. Bolí to, ale míň.“ Mlčeli jste. On po chvíli ticho přerušil.
„Nbudeš uf h potřbovt,“ bílý prstík, přitisknutý k jeho rtům, mu bránil v artikulaci, ale tys mu rozuměla.

Pomalu se v kostele rozkoukáváš. Zaletíš až k oltáři. Stojí tam elegantní muž v tmavém obleku. Zvedne hlavu a v tom momentu se tvůj žaludek zatočí v zběsilém saltu. Ten pohled znáš.
„To není možné.“ Tak dávno.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se tě.
„Nemám jméno.“
„Jak ti mám tedy říkat?“
„Říkej mi tak, jak se to bude líbit tobě.“
Z auta jste vystoupili u zašlého motelu. Možná si hrál na gentlemana, možná takový skutečně byl. Usmála ses na něj, když ti otevřel ti dveře.

Od něj tě odtrhne až klapot střevíčků, lidé kolem tebe se začnou za zvuky okamžitě otáčet, ale tebou jejich monotónní tlukot nehne. Nejde s melodií do rytmu, říkáš si. Tam, klap, tam, klap, tadam, klap; bubnuješ dlaněmi do stehen. Tobě by na tom, abys s ní ladila, záleželo. Ale co je komu po tobě. Důležitá je ona a to, na čem záleží jí. A to je pravděpodobně jen to, aby nezakopla. Soustředí se, aby servírovala své naleštěné úsměvy všem hostům, kteří si pak začnou mezi sebou hlasitě šeptat: „To je krásná nevěsta a jak jí to ale sluší. Dokonalá.“ Zkřivíš svou tvář.

Skutečně je dokonalá. Zastaví se před oltářem vedle mne a já zamotám svou dlaň do jejích prstů. Nakloní se ke mně a šeptá: „Miluju tě.“ Neodpovím. Její vlasy voní liliemi, když se ode mě, lehce zmatená, odtahuje.

„Miluju tě.“
„Lháři, vždyť ani neznáš mé jméno.“
„A ty neznáš mé. Záleží na tom?“

„Sešli jsme se zde, abychom…“
„… snad pohřbili staré vzpomínky?“ potichu se zeptáš sama sebe.

Má dlaň se v té její začíná potit. V hlavě mi stále buší ta ukolébavka, která se s farářovým projevem poprala a zvítězila. Z jeho slov se totiž k mé mysli dostávají jen tiché útržky. Podívám se na svou přítelkyni, je zainteresována do projevu a mojí roztěkanosti si nevšímá. Zkusím si představit naši svatební noc, ale ani tato myšlenka mě nedokáže probrat. Má mysl se zatoulá do jiné noci.

Nevěděl, proč tehdy sešlápl brzdu. Pneumatiky začaly zpívat. Auto zastavilo několik metrů za drobnou dívkou postávající u vozovky, tebou. Klaply dveře a on vystoupil. Podivilo tě to, tohle zákazníci nedělali. Ušel pár kroků a tebe od něj v tu chvíli dělila jen trocha tmy. Vzduch jiskřil, jiskřily i vaše oči.

„Lépe dvěma, než jednomu, mají dobrou mzdu ze svého pachtění,“ předčítal farář strojeně. „Také leží-li dva pospolu, je jim teplo; jak se má však zahřát jeden?“
Vyčerpaně jste padli na postel. Místo hlasů mluvil váš dech.
„Zůstaň,“ přál si.
„Taková nejsem.“
„Jaká jsi? Nemůžu tě definovat…“
„To opravdu nemůžeš.“
„Nepustím tě.“
„Zkus to,“ lacině ses zasmála a on tě k sobě silně přitiskl.

„Upadne–li jeden, druh jej zvedne. Běda samotnému, který upadne; pak nemá nikoho, kdo by ho zvedl.“

Už neposlouchám kázání. Moje dlaň je celá zpocená a mé myšlenky se rozutekly a poschovávaly kdesi daleko. Pro mě ale není problém najít je. Vím totiž přesně, kde jsou.

„Na, daruji ti jej.“ Sundala sis z krku řetízek s klíčkem, chvíli jej podržela v ruce, pak zaváhala. „Ale slíbíš mi, že jím zamkneš dnešní noc. Nevzpomínej na ni a na mě taky ne.“

„Přepadnou-li jednoho, postaví se proti nim dva.“

Jsem šťastný? Kdysi možná. Jednu noc určitě.

Usnula jsi mu v náručí, když ti zpíval ukolébavku. S každým „hou“ tě pohladil po vlasech. Nepřestal, když jsi usnula.

Příliš prudce zatáhneš za gumičku na svém zápěstí a barevné korálky se rozletí do všech stran. Neshýbej se pro ně. Celá se chvěješ, když si uprostřed obřadu pomalounku stoupáš.

Probudila ses na úsvitu. On klidně ležel vedle tebe. Pomalu jsi vstala a oblékla se. Nemohla jsi zůstat, alespoň sis to tenkrát myslela. Mezi futry jsi mu poslala vzdušný polibek a sama pro sebe jsi pak dlouhá léta hrála hru na „pojďme dělat, že se to nestalo“. Ale jeho tvář se ti z hlavy nikdy úplně dostat nepodařilo. A tehdy to bylo naposled, co jsi ho viděla.

Potichu procházíš stejnou uličkou, jakou šla předtím nevěsta. Jenže pohledy, ulpívající na tobě, nejsou ani trochu pěkné. Místo: Je krásná, říkají: Jak se opovažuje! Přesto se nezastavuješ. Atmosféra v sále se okamžitě proměnila, jen lilie voní stále stejně.
I ona se na tebe dívá. I farář, který zřejmě není zvyklý, aby jeho kázání někdo rušil, a vypadá proto značně zmateně. A i on se otáčí.

Tikot hodin, tlukot srdce. Smutné ráno. Osamělý v motelovém pokoji. „Miluju tě, ty zatracená kurvo!“ Blázen, co chtěl spoutat vítr. Motýli. V břiše? Asi. Letmé doteky, krajky, spojené prsty. Alej smíchu. Stopařka. Rudé kozačky. Odbarvené vlasy. Holka z Korintu – prostitutka. Zmuchlaná účtenka a malý klíček, to byly mé vzpomínky na ni. Dlouho mi trvalo, než jsem vztah zamkl. A brečel jsem mnohem víc, než to malé dítě.

To není možné. Je to tak dávno a je to vážně ona?. „Ano,“ je. Neuvědomil jsem si, že nahlas jsem řekl pouze ano. To byl nejspíš podnět k tomu, aby se ke mně má nevěsta naklonila a zašeptala. Nerozuměl, nebo spíš nechtěl jsem své nastávající rozumět. „Nemůžeš se dočkat…“ Byl jsem duší tak strašně daleko. „…budu konečně tvá.“ S ní. „…miláčku.“ Já sním. Tak strašně dlouho. „…ale ještě chvíli vydrž a až pak řekni…“ Přibližovala se. Pohledem jsme byli vpití v sobě. „…tak úžasně to své ano.“ A já věděl, že ona je to jediné, co potřebuji.

Zastavuješ se jen proto, že se chceš podívat do očí všem tady. Je ticho, slyšíš svůj dech, nevěstin i jeho. Motá se ti hlava. Nadechneš se a přistoupíš k ženichovi. Beze slov uchopíš jeho volnou ruku a spojíš ji s tvojí levicí.

„Uteču.“
„Chytím tě.“

Je to bláznivé, pomyslím si a polštářkem ukazováčku pohladím hřbet dlaně mé Holky z Korintu.
„Je to absurdní,“ pronese nevěsta.
„Ne,“ řekneš ty. Tentokrát tě pohladí úsměvem. Nevracíš mu ho. „Je to dávno.“
„Pojďme dělat, že se to tak nestalo. Zůstaň. Aspoň tentokrát.“
„Je pozdě. Přišla jsem se rozloučit a vrátit ti ten kousek srdce, cos mi nechal.“
„Cože? Já snad nevěřím vlastním uším,“ vyslovuje afektovaně nevěsta. „Kdo si myslíš, že jsi?“ vyjede pak na tebe, z jejích slov tryská jed.
„Já jsem.“ Odpovídáš klidně.
V té chvíli jsem to pochopil. „Je Minulost,“ samotného mě překvapí intenzita, s jakou jsem to vyslovil. „Miliony zašlapaných vzpomínek, má zničená láska.“

Nevíš o tom, že pak několik týdnů za šera křižoval silnice na volal tě:
„Heidi,“ s nadějí.
„Karin,“ netečně.
„Jayme,“ zmateně.
„Clementine,“ zoufale.
„Connie,“ smutně. A drobný klíček svíral pořád v pěsti.

„Jsem Madlen.“ Vysmekneš se z jeho dlaně. Snažil se tě udržet, ale už jednou to nedokázal.
Neotáčíš se. Slyšíš za sebou vzlyky nevěsty. Procházíš uličkou mezi hosty, zaraženě od tebe odvrací tváře. Před oltářem mluví on, nechceš rozumět těmto slovům. Zrychlíš. Jeho hlas přestane volat a vystřídá ho jiný. Rozklepaný a starý. Obřad pokračuje.

„A nit trojitá se teprve nepřetrhne.“ Slyšíš, když procházíš kostelní branou. Nepláčeš, jen stíráš z tváře slzy.

Já jsem svého milého
a můj milý je můj,
on pase v liliích.

Píseň Písní 6: 1-3; Bible

Děkuji Dangerous za beta-read. Díky moc! A Jasmine děkuji taky;)