Když chci
Martin Luther King
Před chvílí odešel. Je pryč. Je to definitivní a zároveň není. Slyším zvonit jeho smích, kdykoliv si na něj vzpomenu. A znovu prší. Obloha tak pláče se mnou. Ne kvůli tomu dítěti. Ne kvůli mému dětství. Ne kvůli mé samotě.
Pšt. Zastavuji se. Ještě se nechci vracet, studené stěny by můj sentiment okamžitě pohřbily a já chci ještě chvíli snít.
Setřu své mokré vlasy z čela a zadívám se na oblohu. Noc se již láme a daleko vlevo trhá tmu východ. Uvědomím si, jak mnou třese zima. Měl bych udělat tečku za tímto příběhem, zapřemýšlím se. Poslouchám okamžiky deště, než lehounce šeptnu.
„Sbohem, Malý princi.“ Pohladí mě vítr, odcházím. Domů. A co mě čeká dál? Budoucnost se klene příliš nízko nad obzorem a je velice tmavá. Můžu to změnit. Když chci. Když napíšu… Ne. Nemůžu.
Uslyším zvonivý smích a pak hlas: Nebyl jsi vždycky sám. Má chůze zkamení. Vím, že si se mnou jen hraje můj mozek, že ono se už nevrátí. A ptám se sám sebe, jestli by se mohl vrátit on. Po tváři mě zašimrá něco mokrého. Vrátím pramínek zpět za ucho. Ne. Vrací se vzpomínky, pramínky, slova, pocity, lidé… Jen někteří lidé.
Je už příběh dokončený? dotazuji se ve své paranoie kliky u dveří. Mlčí. Všechno mlčí, žádná zelená naděje. Usedám ke stolu. Noc už nadobro ztratila moc a já si uvědomuji, jak jsem vyčerpaný. Usínám v mokrých šatech téměř okamžitě.
„Umíš číst hvězdy?“
„Nevím, snad.“ Podívá se nahoru, ale nevidí na ně. Zmizelo všechno. Nebe se roztrhlo jako by bylo papírové. I když on si v tu chvíli ani nebyl jistý, zda vždy takové bývalo, nebo ne. Je asi divné vpadnout do místnosti a hned se koukat na hvězdy, napadne ho. Odtrhne oči od propasti v nebi a hlasitě pozdraví.
„Dobrý den,“ odpoví mu vlaštovka.
„Myslel jsem, že mě nemáte ráda po tom, jak jsem Vás vyhnal,“ dokončí potichu.
„Jsem pro Vás až příliš důležitá, nemůžu po prvním ukvapeném kšc nadobro zmizet. To bychom se nikam nedostali.“
„Myslím, že Vám rozumím. Ale můj příběh je až moc zamotaný. A já jsem se ztrácel i při zavazování tkaniček u bot. Na uzly jsem nikdy nebyl.“ Začervenají se mu uši.
„Ale už si je umíte zavázat, ne?“ zasmála se ptačím smíchem. On se smál taky.
„Samozřejmě.“
„A příběh rozmotáte stejně snadno. Jen musíte odhodit hrdost a napsat mu. Nebyla to jeho chyba.“
„Nemohla byste za ním letět Vy?“ zeptal se pevně. „A všechno mu říct. Bylo by to tak snazší,“ dodal potichu.
Poulila na něj svá černá očka, pak se otočila na nebe.„Vychází slunce.“ Propast v obloze se naplnila neskutečnou září. Musel z tohoto světa odejít, tento jas člověk vstřebat nedokáže. Když byl na úplném prahu, slyšel jen: „Nemohla, lidé mi totiž nerozumí.“
~*~
Má budoucnost visí ještě níž, než včera. Je to týden. A zvonivý smích slyším stále míň. Sedíc na tvrdé židli se mučím sny. Jsou tak podivné. A za chvíli od osudu dostanu pořádný kopanec pod pás.
Vrzly dveře a v mém pokoji rozkmitaly vzduch ozvěny kroků. Zvedl jsem hlavu. Apatie s rozkoší.
„Bylo mi smutno,“ řekl jsem asi příliš zoufale, když dlouho mlčel.
„Měl jsem sen.“
Nebe z papíru. Dva černé korálky a cvrlikavý smích. „A příběh rozmotáte stejně snadno.“ Tolik světla. „Vychází slunce.“ Najednou cítím, jako by tahle jediná věta dala mému životu řád. Pak mě ale z ráje vyrve tvrdý náraz na rovinu skutečnosti. „Dva lidé nemohou mít ten samý sen.“
„To je pravda, Draco,“ souhlasí a říká to stejně, jako když učitel vidí, že se jeho žák pomalu dostává ke správné odpovědi.
„Takže…“
„Ano.“ Nechápu, proč se najednou usmívá. Když je realita tak strašně zašmodrchaná a ještě mnohem víc bezcitná.
„Nechci se vzbudit.“
„Jsi jak malý.“
„Přijdeš někdy?“
„To záleží na tobě. Ano, když mi napíšeš. Přijdu, když budeš chtít.“
Za beta-read děkuji Anette.
Žádné komentáře:
Okomentovat