Všechny masky byly hrozně laciné. Prostěradlová strašidla nebo čarodějnice s vysokými klobouky. Ať jdou do háje. Věřil jsem, že dnes v noci ožijí hrůzy, které se schovávají v temnotě pod mou postelí a budou se proletovat náměstím Godrikova dolu. A místo toho tady pochodují dýně. Proč si člověk hraje na kouzelníka, když z něj nejde ani trochu strach?
Rozhlížel jsem se kolem a najednou ve mně hrklo stejně jako by jeden z mých děsů opustil stín postele a svým ledovým chapadlem obtočil můj palec na noze. Musel jsem si pořádně protřít oči, tak báječný převlek jsem nečekal. Temný hábit se prodíral zástupem maškar a než jsem k němu doběhl, pořádně jsem se zadýchal.
"Hezký kostým, pane."
To, co jsem pak viděl bylo úděsné. Byly tam oči. A bylo tam zlo. Utekl jsem za maminkou a i když nejsem malý, brečel jsem.
Prvního listopadu na náměstí žádní strašáci nevířili. Šel jsem se taťkou podívat na trosky nějakého domu.Vzpomněl jsem si na muže v kápi, pak začalo sněžit a já měl plnou hlavu jen toho, abych každou sněhovou vločku polapil.
neděle 17. února 2008
Předvečer všech marných
Chci ještě zveřejnit jedno drabble, ale zjistila jsem, že není tak jasné, jak se zdálo. (Co, Lelli:D ) Povídka se vrací do noci 31. října 1981 a vznikla na základě 17. kapitoly - Bathildino tajemství z Relikvií smrti.
Předvečer všech marných
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
2 komentáře:
brr, taky jsem dostal strach.
pohled dítěte na smutnou událost...
Děkuji moc, jsem hrozně zlá a pořád bych jen někoho strašila:D
Okomentovat