Zobáček mi prosím nemalujte
Nechávám za sebou stopy. Tak to v poušti bývá. Stejně je rozfouká vítr. Nesnáším písek, stačí slabý závan a máte ho plné oči. Ptal se mě někdo, jestli tu chci být? Vší silo rozkopnu jednu z milionů pískových vln brázdících mé moře. Písek se rozletí všemi směry a já dobře vím, že mám zavřít oči. Ptal se mě někdo, jestli se mi tu líbí?
Nevím, jak jsem se tu ocitl, ani kde jsem byl předtím. Možná chodím v kruzích, to taky nikdy nezjistím. Netrápím se svou minulostí, ale to, jestli bloudím, bych vědět chtěl. Jen toto.
"Do háje!" zařvu, když mi podklouzne noha. Vzápětí mám v puse místo nadávky spoustu těch malých kamínků. Tak moc bych chtěl být v háji.
Zůstávám ležet, nemám sebemenší důvod jít dál. Kam? Do kruhů, které by stejně tak mohly být čtverci, nebo trojúhelníky. Člověk se v poušti snadno ztratí. Splyne s ní; prach jsi a v prach se obrátíš, pane Lü. Je to smutné, když rozhovory vedete mezi sebou a sebou.
"Co na to říkáte vy?" zvrátím hlavu k oběma sluncím. Dívají se na mě povýšeně shora a ani se jim nedivím, že jim nestojím za řeč.
"Jsme stvořiteli a dárci, Rudé slunce. Kde by byl život bez nás?"
"Tápal by v temnotách, Zlaté slunce. Byla by to ještě horší podívaná než na našeho milého pana Lü," napodobím neobratně božský slunečný hlas a pak si odplivnu.
Ale stejně jim pravidelně odpouštím. S každým západem.
Nedá se popsat. A už vůbec to nedokáže někdo, který ani neví, kde přišel ke svému podivnému jménu.
Ale můžu se to pokusit.
Obloha zahoří karmínem a rudá záře se stupňuje odrazy miliardy pískových zrníček. Mé myšlenky se ztratí, není pro ně místo, když jsem v kontaktu s takovými barvami. Myslím si, že jsem tu proto, aby jejich světelná hra měla diváka. Nevím, proč to je takto a ne jinak. Dvě slunce, dva stíny a pak ještě já.
Pan Lü
Vůně terpentýnu protančila mou myslí a postupně mě otupovala. Rychlými tahy jsem svou práci podepsal stejně jako čůrající pejsek značkuje patníky. Jsme si podobní víc než bych si přál.
Popošel jsem o kus dál, abych se na ni mohl podívat s odstupem. Byl jsem skutečně hrdý, dostal jsem myšlenky na plátno přesně tak, jako jsem je slyšel v hlavě. Nevnímal jsem nic než můj obraz. Samozřejmě jsem neměl ponětí, že vrzly dveře a nějaký stín se jimi protáhl.
A když jsem z dálky uslyšel ten tichý povzdech,
(nedá se to popsat)
pořádně to ve mně hrklo. Štětec mi vyklouzl z ruky a ozdobil podlahu žlutou čárou. Snad jsem uvěřil, že jsem na okamžik zaslechl hlas pouště.
Polibek mrazí, pád do reality a myšlenka, že jsem tedy jen malíř, víc.
"Ještě jednou říkám, že je to krásné, miláčku."
Žádné komentáře:
Okomentovat