O chlapečkovi, který zapomněl, jak koupit rohlíky
Pro Titany
Protká své prsty s jeho. Kdysi to dělala běžně, ale dnes už neví, co pro ni to gesto znamená. Naděje se scvrkla, až zmizela úplně. Stejně jako vyhasla světla oříškových očí. Volné místo pak zaplnila prázdnota.
"Příště poletím jinudy. Vyhnu se jim."
Byla tak krásná. Hezčí než předchozí dvě a taky mnohem propracovanější. Jak by taky ne, když svou třetí kosmickou loď stavěl celé odpoledne. Byl hrdý, když zvládl k sobě přirazit dva těžké stoly, ale problém se střechou a štíty, to byla ta pomyslná třešnička. Červenobílý ubrus sice spíš než raketu připomínal šapitó, ale tímto jemným detailem se netrápil. Problém byl v tom, že ta hloupá látka nechápala, že štíty musí trčet vzhůru, aby… Myšlenku nedokončil.
"Na levoboku roj meteoritů," zařval místo toho. "Srážka za pět, čtyři, tř - " K nárazu došlo dřív, než předpokládal. Štíty přestaly být aktivní a kostkovaný ubrus polapil statečného kosmonauta.
~
Byl tak chytrý. Chytřejší než druzí, ale to bylo dřív. Mozková příhoda ho poslala zpátky do dětství. Teleportovala, řekl by on. Do ložnice ji přivolá hluk, skloní se a vysvobodí jej z obětí křiklavé deky.
"Příště poletím jinudy," slíbí spíš sobě než jí. Pustí jeho dlaň, kroužek na jejím prstu zlatě zamrká. Když svůj snubní prstýnek svléká z prstu, pláče.
Děkuji Lelli za beta-read a vám, že mě nebudete upozorňovat na absenci pečiva.
Žádné komentáře:
Okomentovat