Bereme, co je

Řekli mi, je to dobrý, ale je to dlouhý. Zkrátit to však nešlo.

Věra Nosková
Bereme, co je

Byla to výměna. Equist za Noskovou. Do rukou se mi tak dostala nová česká kniha (2005), o které jsem dosud neslyšela. A přicházela jsem o moc.
Eva Nosková vypráví příběh očima zhýralé literární bohémky inteligentní Pavlíny, která žije ve Strakonicích, v době, kdy Československo dýchalo pod taktovkou Sovětského svazu. Život se jí měl změnit, když se ji jako pětiletou pokusil unést otec na Slovensko.
Kradli jsme se navzdory výstražným tabulkám přes koleje k našemu vlaku. Bylo už šero a otec usoudil, že si nás nikdo nevšimne. Soumrak náhle proťal ostrý hvizd nádražáka. Čapli nás a odvedli do služebny, v níž se během okamžiku namnožily modré nádražácké uniformy. Táty se přísně vyptávají a pak ho odvádějí. Otec se po mně stále otáčí. Jenže mi nemůže zamávat, utřít obličej mokrý od slz, protože má na rukou pouta. Pouta vidím poprvé, otce naposled.
Ale tento tah osudu striktně potlačila Pavlínina matka, kdysi krásná Černá Růže, později tlustá a plná hořkosti, se stále připravenou nadávkou: Ty kurvo jedna.
Pavlínu na nádraží popadla a odvezla zpátky domů, na cestu taxíkem padl celý měsíční plat a prošustrovaná mzda bude Pavlíně vyčítána ještě za patnáct let.
Pavlína postupně roste, topí se v životě, hledá za pomoci samozvaného skřítka glosátora smysl, naplnění a lásku. Čte stovky knih, hlavně básně. Je jako Rimbaud v sukni. Dřív malovala, ale postupně na obrazy ztrácí čas, mrzí to učitelku Libku, která v ní vidí neobyčejný talent. Pavla slíbila, že ji navštíví, návštěvu ale nikdy neuskuteční.
„Jó, ta vaše učitelka! Zatloukla si kramli nad dveře ložnice… A asi že byla na to malování, načmárala jim na ně velký rudý srdce. Sama jsem to viděla, včera se na tý kramli voběsila!“
Odvrátila jsem se, aby baba nemohla s potěšením sledovat zásah. V parku jsem se sesunula na lavičku. Skřítek glosátor, který mnou čím dá víc prorůstá, je střízlivý ateista, nedovolí mi věřit, že se tam jednou sejdeme. Lipka zmizela navždy, do nicoty, bez náhrady. Nic a nikdo mě neutěší.
Celá kniha je jakoby napsaná temnými a smutnými barvami, příběh s Pavlínou vláčí stejně jako život sám. Plánuje, že pojede za otcem na Slovensko, jen co si našetří na cestu. Osud ji ale předběhne. Její otec, spřízněná duše, se zabije na motorce. Na Slovensko se Pavla přece jen dostane, jen o mnoho později.
Na poličce se o sebe opíraly básnické sbírky. Objevila jsem mezi nimi Květy zla a musela jsem nalistovat Albatrose. Sladce jsem se lekla, název básně otec uzavřel do červeného kroužku. Zachvátil mě téměř fyzický pocit, že se dotýkáme jeden druhého. Skřítek glosátor, zahnán do sklepa duše pod staré necky, si vztekle okusoval nehty, a já jsem si tedy konečně pobrečela.

Pavlína tedy vyrůstala ve Strakonicích, byla černou ovcí v rodině. Kurva, co umí jen kurvit. Po hádce doma prchá Pavlína od matky, kterou v duchu označuje už jen jako Zploditelku, prchá od teplého domova, postele a koupeny. Prchá od nadávek a zlostných pohledů.
Začne pracovat ve fabrice jako dělnice a přespává v podnájmu nejdřív u podivínské Američanky, později u kamaráda Kamila. A hlavně se pokusí uskutečnit jeden z mála snů, co jí zbyly, podá si přihlášku do Prahy na Filosofickou fakultu.
Její psychika se po nějakém čase sesype, začne brečet a nemůže svůj páč zastavit, má halucinace. To ji dovede na nějaký čas dokonce až do blázince.
„Máte návštěvu,“ přišla mi osobně oznámit primářka.
„Přijela za vámi maminka, „ řekla schválně měkce, neboť to slovo je posvátné, nedotknutelné, konejšivé. Maminka je kdosi hned po Bohu, který ovšem neexistuje.
„Já ji nepřijmu, “ řekla jsem, když jsem zvládla leknutí.
*
Matka se nervózně ušklíbla a podala mi rozlepený dopis. Podívala jsem se na obálku s razítkem Filosofické fakulty. Zlé tušení mi rozbušilo srdce. Samozřejmě byla to pozvánka na přijímačky. Konaly se předevčírem.
Kniha končí scénou na Slovensku, kdy Pavlína pozná prostředí, kde žila její spřízněná duše, otec. Mě zaujala myšlenka, řečená v závěru.
Zkusila jsem si představit, že by se otcův dávný únos povedl. Z Ochtiné se nejezdí na prázdniny, neznají tu slova jako rekrace, volný čas, flám, flirt, metafora, symfonie, surrealismus, beatnici, jazz, chandra, euforie, satori… Byla bych kýmsi jiným. A možná bych snila o vzdálené matce a snadnějším životě v dalekých Čechách. Ano, snila bych nepříčetně o tajemné matce, která pěkně zpívá, říkali jí kdysi Schwarze Rose, o matce, která umí háčkovat a německý těsnopis. Ta představa mě vykolejila.

(Text psaný kurzívou je vybrán z knihy.)

Kniha byla napsána proudem myšlenek mladé a inteligentní dívky. Když se její asociace zkřížily, příběh se posunul o kus dál a vracel se v myšlenkových kruzích zpět. Stejně jako příběhy v našich hlavách. Všichni by si zasloužili vlastní knihu a vám radím, přečíst si tuhle. Osobně se těším na další díl z pera Věry Noskové a to Obsazeno.

Charles Baudelaire
Albatros

Často těm z posádky postačí k taškařici
křídlatý albatros, pták, který brázdí vzduch
za lodí, po horských propastech
klouzající, té pouti lhostejný a vytrvalý druh.
Na prkna paluby ho složí a té chvíle
je z krále azuru jen neohrabanec,
jenž s hanbou nechává perutě, velké, bílé,
svěšeny po boku jak cizí těžkou věc.
Ten poutník s křídly je teď hříčkou lidské zloby !
On, krásný nedávno, je k smíchu šeredný !
Ten lulkou dráždí ho a onen napodobí
kulhání mrzáka, jenž létal celé dny !
Básník má stejný los jak tento kníže mračen,
jenž smích má pro střelce a v bouřích umí plout;
vyhnanec na zemi a k zemi luzou tlačen,
pro křídla obrovská nemůže se tu hnout.