Jak je důležité mít rád maturitní slohovku

Psaní je neuchopitelné, i když se rádo tulí. Povídka napsaná s Lelli a Rebelkou. Ty dvě jejich jsou tady a tady. Děkuji.

Dovnitř

„Já příběh.“
„Vymyslel jsi příběh?“
„Je já.“
„Tak dobře a pustíš mě do něj?“
„Já! Já!“ prskal a mosty v jeho očích, jediné cesty vedoucí z jeho zemí ke mně, se v tichu zřítily. Seděla jsem těsně u něj a viděla proto jasně, jak se mu zastírá pohled. Stejně jako se mlží zrcadlo, když na něj sedají kapky páry a já do něj hledím a po těle mi stékají klikaté vzpomínky na horkou koupel. Jenomže zrcadlu jeho moc vrátím pouhým pohlazením, které ani nemusí být upřímné, nemusím si přát, znovu se v něm spatřit, a přesto tam budu. Ale když vztáhnu ruce k mlžným očím, nic není dopředu známé. Prsty se mi rozklepou v cizím taktu. Spolu se mnou a ním tu je i přání. Stane se smyslem mého
(mého. Toho jeho ne.)
světa. Má takovou sílu, že musím zadržet dech. Prsty se zklidní až v okamžiku, kdy se dotknu jeho tváře. Hladím jej, kroutím jeho vlasy a pokouším se postavit nové mosty, další cesty do mé galaxie.
Začala jsem si kousat nehty. Zvláštní je, že jsem si to uvědomila až po tom, co se mi on stal zrcadlem. Ten den znova povídal o svém příběhu. Poslouchala jsem jeho slova a nechala se vést.
„A pak chtěl jít.“
„Kam šel?“ otázka ze mě vyklouzla, aniž bych chtěla. Zůstal ještě chvíli němý, ale ani na okamžik nedovolil mlze, aby naplnila jeho oči.
„K Hoře.“ Ta slova zavibrovala mou duší. „Ano, kam jinam by mohl jít než k hoře.“
Sledoval mě a já měla pocit, že dávno nejde jen o oči. Tušila jsem, že naše spojení je jinde. Ale nebylo mi dovoleno je dnes najít. Nedal mi čas.
(Kdo je z nás dvou je nemocný?)
Cuklo ve mě, když jeho ruka vystřelila dopředu a zastavila se těsně před mýma očima. Srdce mi úlekem zaječelo, ale musela jsem zůstat klidná, abych jej nevyděsila.
(Prokoukl tě.)
Ukazováček byl od mého nosu vzdálen tak nepatrný kousek, ale stačilo to k tomu, aby se mě nedotýkal. Našla jsem jeho oči a zároveň s nimi i ztracený rytmus dechu.
„Tam!“ řekl po dvou věčnostech mlčení.
„Nerozumím ti. Co je tam?“
„K Hoře.“ Díval se ně mě stejně jako vždycky, ale připadalo mi, že nějaká drobnost nesedí. Sledovala jsem jeho napřaženou paži a opět se začala topit v dechu.
„K Hoře,“ opakoval.
„K hoře.“ souhlasila jsem.
(Co je špatně?“)
Svou ruku konečně sklopil. V tom jsme si všimla, že má nehet na ukazováčku rozkousaný do krve. Upozornila jsem ho na to. Hloupě se usmíval. Jeho reakce mě rozčílila
(Blázen na to nemá právo. Blázen nemá žádná práva.)
a taky jsem mu to řekla. Šklebil se a chytil do dlaní mé ruce. Zvedl je až na úroveň očí. V tu ránu jsem se mu vyškubla, ani se mě nesnažil držet, a prsty před ním schovala dětinsky do kapes. Ale i když nebyl sloupaný perleťový lak a polámané okousané nehty vidět, oba dva jsme o nich i tak věděli.

x x x

Zůstala jsem ve své pracovně o něco déle a prohlížela si malůvky, které on vytvořil. Cítila jsem, že jsem jen kousíček
(jako napnutý prst u mého nosu)
od pochopení. Rozostřila jsem pohled a zavrtávala se hluboko do jeho čar. Na mé sítnici se míjely a proplétaly. Všechno do sebe
(s cvaknutím)
zapadlo. Byla jsem v tom, byl to jeho příběh a já.
„Heleno!“ Nade mnou se tyčila v zimním kabátě s křiklavou šálou má kolegyně. Hrozivější než pletená šála byl výraz její tváře. Nedokázala jsem něm zorientovat a raději jsem mlčela.
„Několikrát jsem klepala, ale neodpovídala jsi, tak jsem šla dál.“ Čekala snad požehnání k dalším slovům, když jsem zůstala potichu, pokračovala bez něj.
„Přejdu k věci. Trávíš s ním
(On není věc!)
moc času. Jeho moze-“
Chtěla jsem ji vyprovodit bez nadávek, ale nedokázala jsem to.
(Než Bůh stvořil svět, bylo ticho.)

x x x

„Pro ty.“
„Děkuji.“ Už dřív mě naučil neptát se, když dostávám.
Rozložila jsem papírový dárek a očima přeletěla křivé ornamenty v něm.
„Já příběh.“ vzal mi z rukou své dílo a otočil ho tak, jak mělo patřit.
(Promiň.)
Naznačil mi, ať papír znovu uchopím.
„Ty cesta,“ sklopil oči k čarám. „Tady mapa.“
Naše role: doktorka-pacient, zdravý-blázen, před branami jeho světů neexistovaly. Mé zorničky těkaly po jeho kličkách a hledaly vchod. Obraz se rozpíjel a točil, mapa mi vyklouzla z prstů a doplachtila na podlahu mezi nás. Věděla jsem, co přijde.
„Jdeme k Hoře?“ zeptala jsem se a on mi požehnal.
Byla to otázka okamžiku, než jsem vyklouzla ze svých bot. Bosýma nohama jsem vstoupila na cestu. Šel proti mně. Na mapu jsme vkročili zároveň a zakryly tak spleť čar, jež najednou dala smysl. Věděla jsem, jak mapa funguje, i kam vede. Asi jsem se měla bát, jenže jak, když blázni strach neznají.
Dotkl se mě. Tiskl mě k sobě tak pevně, že mi vytryskly slzy. Ale stejně jako strach, ani bolest tam nebyla. Pak mě opatrně připravil na cestu.
Dostala jsem se dovnitř a světy, které se tam skrývaly mi zničily mysl.

To je bedýnka. Beránek, kterého chceš, je uvnitř.
Antoine de Saint-Exupéry