Dneska jsem nabytější než králíček Duracel

Byla jsem na první hodině výtvarné teorie. Spolu se mnou tam byly další dvě holky a všechny nás zaskočilo hlavně to, že jsme se ocitly na hodině výtvarné teorie. T-E-O-R-I-E. Byla to sranda.
„Co je to umění? Co je to estetika? Jaký je mezi nimi vztah?“
(Nevím, to je jediná špatná odpověď. Nechci po vás tabulkou formulaci opsanou z taháku, chci jen abyste přemýšlely.)
Musím se pochválit, že já jsem přemýšlela. Pan architekt Čančík patří k neinteligentnějším lidem, které jsem kdy poznala. Bude pro mě velká čest naučit se dějiny umění od něj. A bude nás to učit prakticky, třeba když budeme probírat expresionismus, tak každá namalujeme vlastní expresionistický portrét. Awww.
(Odbočka, která mi vrtá hlavou:
Moje sestra během vyprávění používá jako slovní vatu slovo prostě. Vždycky se jí za to směju a vadí mi to. Ale není to nic proti Alče.
Měla strach z pana Čančíka. Měla z něj veliký strach. Větší než bývá ze zabijáckých doktorů. Možná to bylo tím, ale v každé větě řekla jakože totiž nevím. Jakože totiž nevím, jakože totiž nevím. Uf.
Konec odbočky.)
Po tom, co jsme prošli i dětským snem Heinricha Schliemanna, který si jako malý kluk řekl, že objeví Tróju a pak to taky udělal, (:D) jsem utíkala, co mi nohy stačily, na koncert mojí milované sestry, která se prostě bez prostě neobejde. No ale zpívá prostě skvěle.
(Po vystoupení k ní přišel její sbormistr a poznamenal, že to bylo milé, ale že kdyby zapojila mozek, tak by to bylo o třídu lepší. Zeptala jsem se proto, jak se zpívá mozkem a sbormistra otázka trošku vykolejila. )
Nakonec jsme i s maminkou, která během Zuzčiného zpěvu uronila ne jednu slzu, zakotvily v čajovně, maminka se plácla přes kapsu a koupila nám všem medovník.
A vyhrála jsem tu recitačku, zítra mi bude slavnostně před celou třídou předán diplom, škoda jen, že tam nebudu. (Musím pomoct mé nekreativní mamince s instalací výstavy.)