Je ze mě profesionál

(Dnešní článek svou literární úrovní žádný velikán, ale s barevnou duší. A když ne on, tak já dnes jo.)

Usedla jsem na židličku před můj milovaný slepý notebook po náročném víkendovém výcviku. V žádném případě ale nemůžu říct: Konečně. Ač bylo školení jakkoliv namáhavé a na několik chvil mi i vzalo úsměv z tváře. (To když jsme měli přemýšlet nad naším zakázaným ovocem a následně ho namalovat. Když jsem svůj obrázek pak viděla dokončený, vůbec mi příjemně nebylo. Kdyby jste podnikli nátlak, můžu ho vyfotit. Pro mě je dílo hrozně moc konkrétní, vy se v něm ale vyznáte těžko... Myslím.) Byl to jeden z nejlepších víkendů v mém životě.
Vedli nás dva zkušení psychologové, kteří vás prokoukli jen podle toho, jakým způsobem sedíte. Celá naše skupina byla hrozně moc skvělá. Spolu jsme prošli muzikoterapií, dramaterapií, arteterapií a vůbec jsme se navzájem nestyděli předvádět nervózní a zlé zpěvačky, čekající na ortel poroty, snobské věštkyně, nebo arogantní doktory. Všichni, kteří mají v budoucnu touhu získat kamaráda v problémovém dítěti a kteří tam se mnou trávili čas byli neuvěřitelní. Otevření, zábavní, chytří a se srdcem na dlani. Hrozně doufám, že nám společný kontakt nezmizí. Těším se na tu chatu!
Hodný Honza mě pozval, ať s ním po maturitě jedu jen tak jeho autem do Tibetu. (Chtěl, abychom jeli hned.) Když sám udělal před dvěma lety řidičák, nakoupil benzín za třicet tisíc a prokřižoval Evropu. :D Právě on má neskutečný talent a srdce pro druhé lidi. Moc doufám, že se mu bude dařit.
No, já jdu psát můj životopis, což je poslední podmínka, kterou splním a budu moci jít s Maruškou pro mou holčičku. Má Dawnův syndrom, ale brzy bude mít i mě.

Zápich výcviku:
Koordinátorka - Maruška: Může se stát, že za vámi bude dítě chodit, ale pak najednou chodit přestane.
Honza: Jak jako přestane?
Kuba (úplně samozřejmě): No, jakože bude na vozíčku.

Koordinátorka: Takové dítě vejde do pokoje, kde je stůl, židle, otevřené okno a uprostřed mrtvý pes a ono nedokáže poznat, co je hlavní.
Všichni: Maruško!!!

Ještě by možná z jiného soudku stálo za zmínku, že jsem byla v pátek večer (kurz byl celý víkend, jenže probíhal vždy do devíti a spali jsme doma.) na atletickém plese. Byla jsem tam ačkoliv jsme si nekoupila lístek, ačkoliv nejsem atlet a ačkoliv jsem na sobě měla tenisky. :D Ples jsem si na vlně páteční výcvikové euforie užila báječně. Bylo pochopitené, že jsem v sobotu na výcviu vypila pět hrnků kávy. :D